POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Když spadne klec

13. září 2017 v 16:17 | Ladislav Beran |  Ukázky z tvorby

Je asi zbytečné čtenářům detektivek vysvětlovat význam této notoricky známé věty. Milovníci krimi ji dobře znají z filmových detektivek od pánů kriminalistů, kteří ji nejen rádi používají, ale jak se patří si ji taky užívají, protože mají v tom případě na pachatele takříkajíc slušně "nabito". Mají na něho, kriminalistickou hantýrkou řečeno, pořádné broky, jsou tím míněny samozřejmě důkazy. Tato věta je tedy dobře známá všem darebákům, kteří se dostali do křížku se zákonem. Těm se pochopitelně moc dobře neposlouchá a nezamlouvá, protože ví, že to je vlastně jejich konečná. Že si policisté, potažmo kriminalisté, musí na tuto větu kolikrát hodně dlouho počkat, mnohdy jsou to i léta, to je tím, že galerka má před nimi vždycky nějaký ten náskok. To je známé faktótum a nejeden kriminalista to může potvrdit. Pořád totiž platí, že žádný zločin není dokonalý, aby se na pachatele časem nepřišlo. Než kriminalista konečně vysloví větu "Spadla klec", musí toho kolem případu nejen pořádně našlapat, ale i najezdit, protože od doby, kdy zločin dostal kola, objevují se v rajónu příslušné kriminálky pachatelé takzvaně odpryč, protože pachatelé, kteří kradou a loupí doma, jsou buď zoufalci anebo volové, kteří velice brzo skončí v rukách zákona. I tuto větu kriminalisté od štamgastů z galerky často slyší. To když podlehnou rutině a automaticky sáhnou po domácím pachateli, který už kdysi něco takového provedl, a zjistí, že jsou mimo. To mohlo platit za doby policejního rady Vacátka a pánů inspektorů Boušeho, Mrázka a Brůžka, kdy měli udělaný v rajónu krám nebo trezor a v base jim seděli tři pachatelé, takže si došli pro toho čtvrtého, co byl právě na svobodě, a byli hned doma. V roce dva tisíce dva, konkrétně desátého srpna, už tohle dávno nebyla pravda a přesvědčila se o tom i písecká kriminálka, které šéfoval kapitán Karas. Ten den se vrátil z výjezdu kriminálky z Velkého Víru, kde byl k ránu na vykradeném karavanu, z něhož se přes noc v kempu ztratily nejen věci, ale i šestiměsíční štěně šarpeje, slyšící na jméno Dany. Tento měsíc se jednalo už o dvanáctý případ, kdy byl nejen na Velkém Víru, ale i v dalších kempech kolem vody, vykradený stan nebo karavan. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kempy Radava, Jehnědno, Vojníkov, Soutok u Putimi a Podolsko, dalo se předpokládat, že jde o zlodějskou partu, která k trestné činnosti používá auto. Ke krádežím docházelo ve dne, kdy byli stanaři u vody, ale i v noci, kdy nechávali stany či karavany otevřené a seděli někde u ohně. Pokud jde o předmět zájmu, byly to většinou peníze, mobily, doklady, ale i přenosné počítače - laptopy a fotoaparáty. To všechno bylo v rajónu obvodního oddělení Čimelice, Milevsko, Zvíkovské Podhradí a Protivín. Písecké obvodní oddělení bylo této pohromy ušetřeno, a protože šla škoda už do desetitisíců, měl na případ "majetkář" poručík Mach, který měl po své lajně rekreační objekty, založený kriminální spis "SALMONELA". Proč kriminální spis nazval zrovna takto, nechtěl šéfovi kriminálky prozradit, ale byla to jeho volba a kapitán Karas po tom ani nijak nepátral, i když si o tomto nelichotivém názvu pro tyto případy myslel své. Proto taky po návratu z výjezdu si zavolal k sobě do kanceláře poručíka Macha a položil před něho desky s dalším případem do "Salmonely".

"Vyrobil jsem ti, Machouši, další případ. Stopy, kromě pachovky, nikde žádný, protože na co pachatel šáhnul, to ukradl. Obávám se, že se ta nakažlivá "letní epidemie" jen tak nezastaví. Víš, Machouši, jak vypadá pes šarpej?"

"To nevím, šéfe. Neříkej, že toho na tom Víru taky ukradli?" nakoukl Mach do desek.

"Taky. Je to půlroční štěně, jmenuje se Dany a je to pes, kterýmu je jeho kůže veliká. Jeho panička je na mrtvici a nepřej si slyšet, co mi tam o policii řekla. Byli v hospodě do půl druhý, a když se vrátili, tak našli u karavanu rozbitý okno a měli oba oči pro pláč. Jinak ten pes koštuje skoro deset tisíc a má nějaký slavný psí předky. To si tam přečteš. Daník má pod kůží čip, jeho fotku ti majitelka pošle."

"Další karavan v kempu, to by se z toho člověk fakt po…" nedořekl Mach větu a měl kliku, protože se v kanceláři objevila pátračka Čtveráková, která hlídala na kriminálce slušnost a za sprosté slovo na ranní poradě vybírala do společného vochlafondu pokutu padesát korun.

"pověsil... Jak mám, šéfe, hledat ukradenýho psa?"

"Dej pár inzerátů do novin, někdo se snad chytí, zvlášť, když je takovej pes očipovanej. Všechno se dočteš v protokolu tý Jeníčkový. Tohle jméno si budeš pamatovat, má stejný jméno jako ta prsatá herečka, utěšitelka z Básníků. Mimochodem, jak jsem na ni kouk, je to tvoje krevní skupina, Machouši. Je to paní učitelka ze základky a musím ti říct, že má slovník! Ta tady sloužit, tak to by si Čtveráková nahrabala," šel Karas do cigaret a hned si na to zapálil.

"Než to s ní vyšetřovatelka sepsala, měli jsme ve výjezdovým autě půl metru pánských přirození. Jiný slova na adresu pachatele z ní nevypadly. Když jsme odjížděli, tak prohlásila, že kdyby toho zlodějskýho hajzla dostala do rukou, že mu ho urve i s koulema."

"No, fuj. To je snad nějaká sadistka? To fakt řekla paní učitelka ze základky?"

"Jo. Ukradli jí miláčka, se kterým spí v posteli. Ten její ji sice okřikoval, ale hned to od ní pořádně schytal. Je to psycholog. Snažil se ji mírnit ve výrazech, ale stačilo, aby po něm hodila zlý oko, a byl zticha. Tu dámu bych nechtěl mít doma ani náhodou. Ta by vám tu za chvíli šéfovala," pustil se šéf kriminálky do čtení svodky denních událostí z předešlého dne. A nebyl by to Studnička, aby nezačal hecovat pátračku Čtverákovou, aby vymámila z Karase pokutu za to, co mu řekla Jeníčková při odjezdu z Víru. Po ranní poradě si poručík Mach každopádně odnesl do kanceláře další spis, který založil do kriminálního spisu "Salmonela".

Pravdou je, že těch případů, kdy byly v kempech vykradeny stany nebo karavany, si poručík Mach založil do spisu "Salmonela" do konce srpna ještě pět, ale s ukončením prázdnin jako když utne. Jeho oblíbené: Jen ať ty hajzlové dělají, na sérii se vždycky chytnem!, dostalo tentokrát pěkně na frak, protože kromě srovnaných pachových stop z místa činu, které jim potvrdily, že se jedná o stejnou zlodějskou partu, nic neměli. Oba "majetkáři" se nechytili ani v bazarech a v zastavárnách na ukradených věcech a na inzeráty v novinách, které si dala Machova známá, že koupí psa šarpeje, cena nerozhoduje, se také nikdo neozval. Inzeráty se několikrát opakovaly, ale pak je kriminálka stáhla, protože to nebylo nic laciného a šéf kriminálky to zarazil. Když už to koncem listopadu vypadalo, že kriminální spis "Salmonela" koncem roku založí poručík Mach do archivu jako nerealizovaný, objevila se v rekreační oblasti Radava šňůra vykradených chat, kde se pachatelé zaměřili na cenné věci, které se dají obratem ruky nabídnout v každé hospodě nebo v bazaru či v zastavárně. Z chat se ztrácela většinou elektronika, jako jsou televizory, přehrávače, kuchyňské roboty, ale v řadě případů to byly i zahradní sekačky, motorové pily a jízdní kola. Pokud jde o stopy z místa činu, tak si technik Kotrbáček sice žádné "palečky" neodvezl, protože pachatelé měli rukavice, ale zajistil ze dvou míst, kde byla rozbitá skla v dolních výplních dveří, krev a také stopy po obuvi, a samozřejmě i pachové stopy. Nad zajištěnou krví technik Kotrbáček přímo zajásal, protože to byla biologická stopa, z níž se dala určit DNA. Zajištěné pachové stopy poslal ke srovnání do Lišova, aby je tam psovod srovnal s pachovkami, které byly zajištěny z vloupání a z krádeží ze srpna, kde mu dosud visela spousta neobjasněných případů z kempů. Shodnost pachových stop se Machovi potvrdila už do týdne a pro jistotu do Lišova do psince ještě zavolal. Psovod ho ujistil, že tomu může věřit na sto procent, protože na pachovky se používají jen feny, a ty se nemýlí. Když s tím přišel Mach za šéfem kriminálky, ten byl s tím zjištěním nadmíru spokojený, ale hned prohlásil, aby se co nejdřív chytli ti smradi, co mají v těch vloupačkách prsty, nebo budou mít jako okres v kriminální statistice na konci roku černého Petra. Protože majitelé vykradených chat měli u věcí z elektroniky díky předešlým vloupáním zapsána výrobní čísla, vyrazil Mach se Studničkou po bazarech, zastavárnách a opravnách, kde prověřovali podle seznamu věci, které byly ukradeny. A vyrazili i mimo Písek do Strakonic, Tábora a Českých Budějovic. Že jim nakonec pomůže náhoda a ozve se jim kriminálka až z Jindřichova Hradce, která byla druhého prosince na pracovním úrazu u chalupáře, který řezal dříví motorovou pilou a málem si uřízl nohu, to přineslo konečně zvrat do vyšetřování píseckých případů.

Právě toho druhého prosince se ozval v odpoledních hodinách poručíku Machovi kapitán Přikryl z jindřichohradecké kriminálky, který se právě vrátil z výjezdu a kromě toho pracovního úrazu z Nové Bystřice, na kterém byl, mu oznámil, že pila, s níž si chalupář - Pražák Vilém Brodský málem amputoval levou nohu, má výrobní číslo z jedné vykradené chaty na Radavě.

"Milane, ty jsi celej zlatej!" vypadlo z potěšeného Macha.

"Já ne. Nerad se chlubím cizím peřím. My tam měli na vjezdu práce jak na kostele. Poděkuj strážmistru Vlčkovi z obvodního oddělení v Bystřici. Jen co přijel na obvod, tak vlez do pátrání a hned mi to volal. Přijeďte se Studnou tak za dva dny na kafe a můžete si tady v nemocnici vyzpovídat toho Pražáka, co teď leží na áru, ale budou prej ho do dvou dnů předávat na jipku. Hodil jsem řeč s jeho ženou, a ta mi řekla, tu pilu koupil její muž snad někde v bazaru v Praze na Žižkově," nadiktoval kapitán Přikryl Machovi výrobní číslo Husqarny, a to opravdu sedělo.

"Zase v bazaru na Žižkově? Tam už zaplavalo kradenejch věcí! Určitě se ozvem, a když to páni doktoři dovolí, jsme tam se Studnou u vás v Hradci jako na koni. Díky a máš to u nás," položil Mach telefon a podíval se přes stůl na Studničku.

"Vypadá to, Studno, že se na nás usmálo štěstí. Že by konečně spadla klec? Za dva dny vyrazíme za Přikrylem do Hradce. Konečně slušnej erfolk," bouchl Mach do stolu a šel oběma uvařit kafe.

Za dva dny oba "majetkáři" - poručík Mach a poručík Studnička - do Jindřichova Hradce nevyrazili, protože na Studničku padl výjezd a Mach si vyrazil na další vykradené chaty, tentokrát do Červené nad Vltavou, kde jich bylo vykradených kolem Orlické přehrady hned pět. Do Jindřichova Hradce na kriminálku jeli až třetí den a kapitán Přikryl s nimi zajel do zdejší nemocnice. Z výslechu Viléma Brodského se dozvěděli bazar na Žižkově, kde koupil motorovou pilu Husqarnu za dva tisíce, což bylo za babku, ale protože jich bylo v té ulici hned několik, vzpomněl si Brodský, že v bazaru je stará kožená pohovka a na ní ležel pes šarpej. Mach se Studničkou se na sebe podívali a z obou unisono vypadlo: "Byl to určitě šarpej?"

"Jistě, že to byl šarpej. Můj soused ho má v Praze taky. Jeho panička si ho dokonce bere do postele. Jmenuje se Boby a je to velkej mazel. Poznám přece šarpeje," podivil se otázce Brodský, a to už oba "majetkáři" na nic nečekali, dokonce oželeli pozvání na oběd od kapitána Přikryla a po telefonické domluvě s šéfem kriminálky vyrazili okamžitě do Prahy.

Ulici v Praze na Žižkově, kde byl pomalu bazar vedle bazaru, znali Mach se Studničkou moc dobře. V minulosti tady už o pár kradených věcí nejednoho bazarníka připravili. Sem totiž vedla cesta všech pražských i mimopražských zlodějů, kteří tady bez problémů nabídli a prodali věci ze své trestné činnosti. Ty bazary Mach se Studničkou prošli jeden po druhém a chytli se až v pátém, kde se říkalo "U Čouda". Proč zrovna tak, nebyl problém uhodnout. Bazarník byl silný kuřák a jen co se k němu vešlo, tak to tam zavonělo doutníkem. Studnička s Machem nejdříve nakoukli do bazaru přes skleněné dveře a jakmile spatřili koženou pohovku a na ní šarpeje, byli doma a vešli do krámu. Ve starém ušáku seděl majitel bazaru a pokuřoval doutník a vůbec je nevzal na vědomí, protože si prohlížel nějakou starou bichli. Mach si to začal v krámu všechno se zájmem prohlížet a Studnička šel rovnou k věci a oslovil psa, hovícího si na pohovce: "Daníku, kam ses to až zatoulal?" Spustil na psa, který se okamžitě zvedl z pohovky, běžel ke Studničkovi a začal se s ním kamarádit. To zvedlo z ušáku i bazarníka, ale to už mu Studnička ukázal služební průkaz a Mach zamkl dveře a otočil cedulku na dveřích: Zavřeno.

"Můžu vědět, pánové, co to znamená?" vypadlo z překvapeného bazarníka.

"Hned se to dozvíte, vážený. To vypadá, že spadla klec, protože tenhle pes je kradený a není problém to zjistit, jelikož je očipovaný, a vy si dobře rozmyslete, co nám o něm řeknete. A nejen o něm, protože by se mohlo stát, že si vás odvezeme do Písku na kriminálku ke zpovědi, a to byste zřejmě nechtěl," vytáhl Studnička z kapsy seznam odcizených věcí z vykradených kempů a chat a předložil to před majitele bazaru. V seznamu byla zaškrtnutá motorová pila, kterou tu koupil Vilém Brodský, a Studnička si hned vyžádal knihu příjmů věcí do prodeje a začal v ní listovat.

"Hledám pilu Husqarnu, která tu byla před nedávnem koupená za dva tisíce a byla ukradená na jedné chatě. Doufám, že tu najdu toho, co ji sem přinesl prodat?"

"To tu nenajdete, ta je určitě v knize, co beru věci do komise. Já nic kradenýho nekupuju, všechno je to, pánové, bona fide. Vždycky se každýho zeptám, jestli je ta věc čistá," sáhl bazarník pod pult a vyndal silný černý sešit s nápisem ZBOŽÍ DO KOMISE.

"Tu pilu tu určitě najdete, pánové. Já si nechávám předložit občanku a všechno poctivě zapisuju. Mně jeden malér s monstrancí a s jedním křížkem stačil. Byl jsem rád, že mi to tu nezavřeli. U konkurence jste byli? Nejsem tu v týhle ulici sám, pánové!"

"Bez obav. Na ty taky dojde. Nás teď zajímají tyhle dva pánové. Mazánek a Dedera. Ty vám prodali i toho šarpeje?"

"Jistě. Koupil jsem ho od nich za tisícovku. Prodali mi toho víc, jak zjistíte. Mně tvrdili, že si dávají inzeráty a likvidujou v Praze pozůstalosti. Proč bych to od nich nekoupil? Nekoupím já, koupí konkurence," bránil se majitel bazaru, a to už Studnička řádil v sešitu jak černá ruka a zaškrtával si v seznamu věci, které byly ukradeny a hned je porovnával s výrobními čisly. Když s tím skončil, předal sešit bazarníkovi.

"Vedete ten příjem dobře, máte kliku. Všechny tyhle věci, co jsem si zaškrtnul a co ještě máte, si od vás odvezeme. Zajedeme spolu do Čkalovky na kriminálku a sepíšem tam s vámi protokol o vydání věci. Daníka si samozřejmě vezmem s sebou taky, viď Daníku?" podrbal Studnička psa a už se těšil na to, jak bude jeho panička a pes reagovat, až se opět uvidí. Z kriminálky ze Čkalovky odjížděli Mach se Studničkou s plným autem kradených věcí, s protokolem majitele bazaru a se dvěma jmény - Miroslav Mazánek a David Dedera - přímo ze Žižkova, jejich jména nebyla pražské kriminálce nijak neznámá. Cestou se oba spokojení a úspěšní "majetkáři" obligátně stavěli v bufetu na Cukráku na klobásu a Daník tu dostal od poručíka Macha dvě nožičky vídeňských párků, po kterých se jen zaprášilo.

Když Mach se Studničkou vynosili z auta do kanceláře všechny přivezené věci, pozvali k sobě šéfa kriminálky, který se nestačil divit. Daník obsadil jediné křeslo, které bylo v kanceláři, a spokojeně dospával cestu z Prahy do Písku. Kapitán Karas si přečetl protokol majitele bazaru a když došel k tomu, že všechny věci kupoval od Mazánka a Dedery bona fide, tak doslova vypěnil: "Já mu dám bona fide! Všichni zastavárníci, bazarníci a starožitníci kupují bona fide! U koho jsme asi zajišťovali ty ukradený sochy z kostelů a věci z chalup a bytů? Ten chlap je na stíhání. Tři motorový pily, dvě sekačky, pět televizí, přehrávače, robot, to je určitě z pozůstalostí. Z toho psa mám, chlapi, ale radost. Hned bych si ho tu nechal jako maskota kriminálky. Už jste volali jeho paničce?"

"To přenecháme, šéfe, tobě, když sis od ní musel na výjezdu vyslechnout, jak nadávala na policii."

"To taky rád udělám. Zajeďte s ním na veterinu, ať máme jistotu, že má ten čip, a hned jí zavolám. Doufám, že si ta rodina nepořídila dalšího Daníčka."

"Tak budou mít dva krasavce. Mně se ten pes taky moc líbí. To by byl, šéfe, moc pěknej maskot. My si zejtra necháme od chlapů z kriminálky ze Čkalovky stáhnout ty dva "stěhováky" a pustíme se do nich. Už se těším, až jim řeknu: Tak pánové, spadla klec a kápněte božskou!" vzal Mach psa do náruče a odjel se Studničkou na veterinu.

Jakmile se Mach se Studničkou vrátili od veterináře, přišli se i s Daníkem ukázat do kanceláře šéfa kriminálky.

"Můžeš, šéfe, volat paničce Daníka a dej si to na mikrofon, ať slyšíme, co bude na to ta dáma teď říkat," oznámil Mach Karasovi a položil mu na stůl papírek s telefonním číslem Karolíny Jeníčkové. Karas okamžitě vytočil číslo a jakmile se mu ozvala Jeníčková, uslyšel v telefonu štěkot psa.

"Průser, pánové, slyším tam psa," dal si ruku na sluchátko a oznámil Jeníčkové, že má u sebe v kanceláři jejího Daníka. Chvíli bylo v telefonu ticho a pak se Jeníčková ozvala: "To myslíte vážně, pane kapitáne?"

"Jinak bych vám nevolal, paní Jeníčková. Teď se mi vrátili kolegové z veteriny a podle čipu, který jste uvedla do protokolu, je to váš pes. Je úplně v pořádku a čeká tu na vás," vychutnal si šéf kriminálky překvapenou Jeníčkovou a vzal si psa do náručí.

"V tom případě beru zpět všechno, co jsem vám o práci policie řekla, pane kapitáne, a jsme tam u vás s manželem jak na koni. Máme už sice nového psa, kterého jsme si vzali z útulku, ale toho jim tam nevrátíme, je to náš miláček. Moc děkuju a jsem velkou dlužnicí."

"O dlužnici nemůže bejt řeč, paní Jeníčková. Mně úplně stačí, že jste si poopravila své mínění o práci české policie. Sice nám to nějakou dobu trvalo, ale podařilo se. Za jak dlouho se objevíte v Písku?"

"Vyzvednu manžela z práce a hned jedeme. Ještě jednou moc děkuju," položila to v Praze Jeníčková, a to už zavolal Karas pro technika, aby k němu přišel s fotoaparátem a všichni tři se s Daníkem vyfotografovali.

Pro Mazánka a Dederu si Mach se Studničkou sjeli na kriminálku do Lupáčovky druhý den hned po ranní poradě u šéfa kriminálky, protože oba výtečníci dostali od pražské kriminálky předčasný budíček a skončili na kriminálce každý zvlášť v jiné kanceláři. Když si je Mach se Studničkou posadili v poutech do auta, než se Mach chytil volantu, otočil se na oba dozadu.

"Tak, pánové, pojedeme do Písku a doufám, že vám oběma došlo, že spadla klec a je to konečná. Do Písku je to tak zhruba dvě hodiny, a to máte dost času na vzpomínání, kde jste u nás všude kradli a loupili. A zapátrejte, pánové, v paměti hodně dozadu. Dám vám malou nápovědu. Přivezli jsme včera od jednoho bazarníka psa, kterýho jste mu prodali za tisícovku. Jste doma?"
"Ale jo. Teď už asi víte všechno, tak je to jedno," prohodil sklesle Dedera, a než dojeli do Písku, měl Studnička odškrtané v seznamu všechny krádeže nejen v kempech, ale i všechna vloupání do chat. Nenaplnil se tak černý scénář šéf kriminálky, že bude mít Písek na konci roku v kriminální statistice černého Petra.

Ukázky z připravované knížky Případy pro kriminálku.
 

Jak jsem se dotknul hvězd

13. září 2017 v 16:10 | Miroslav Tota |  Ukázky z tvorby

Možná měl každý z vás někdy touhu dotknout se hvězd. Někdo těch na obloze, někdo zase těch, které chodí mezi námi. Já jsem nebyl výjimkou. Kdysi se mi podařilo takových zářících hvězd zlehka dotknout, tak říkajíc jedním prstíčkem, aby mě jejich žár nespálil.

Můj příběh je charakterizován písmeny GS. Možná někomu automaticky naskočila jména populární dvojice Genzer - Suchánek. A třeba i jejich známý televizní pořad Mistr GS (Mr. GS). Ta moje GS však míří jinam. Míří ke dvěma krásným ženám, které nám všem přinesly a přinášejí mnoho radosti a potěšení. A jestliže televizní GS byl Mistr, pak moje GS jsou skutečnými Mistryněmi. O koho jde a jak to souvisí se mnou? Hned to vysvětlím.

Bylo to v letech 1968 - 1972 (úplně jsem se zalekl, jak hluboko v minulém století to bylo), kdy jsem studoval na střední škole ve slovenském Martině. Mým koníčkem byl sport. Tedy trošku atletika a fotbal. Hlavně jsem se však zajímal o naše přední sportovce a jejich výsledky na světových kolbištích. Kvůli tomu jsem také odebíral tehdy vydávané časopisy Stadion a Štart. V těchto časopisech se pravidelně objevovaly portréty našich (tehdy československých) i zahraničních sportovců.

Někdy ke konci mého studia se mi dostal do ruky Stadion, kde byla celá stránka věnována naší tehdy vycházející hvězdě lyžařského sportu, běžkyni Gabriele Sekajové. Na tom by nebylo nic zajímavého. Zajímavá však byla informace, která mne hned udeřila do očí. Její datum narození se přesně shodovalo s tím mým. A to už bylo k zaznamenání. Najednou jsem se stal pyšným, že někdo, tehdy pro mě neznámý, který se narodil stejně jako já, se dokázal dostat ve svém oboru tak vysoko. Byl jsem tehdy mladý, nezadaný, plný různých bláznivých nápadů. Jedním z takových nápadů bylo, že musím Gabriele napsat, že jsme se narodili ve stejný den. To pro ni musí být určitě důležitá informace. V té době závodila za ČH Štrbské Pleso. Dopis jsem napsal a pečlivě zkontroloval, jestli jsem na nic důležitého nezapomněl. Na obálku jsem k jejímu jménu uvedl adresu jejího mateřského oddílu. Tím jsem pokládal věc za vyřízenou. Byl jsem spokojený sám se sebou, že jsem napsal naší známé osobnosti. Časem jsem na tuto historku zapomněl, stejně jako na studium v Martině.

Jednoho dne mne čekalo velké překvapení. Po dlouhé odmlce od mého dopisu jsem našel v rodinné poště dopis s krasopisně napsaným mým jménem a adresou. Netušil jsem, kdo mi to píše. A byla to Ona. Omlouvala se mi, že jí tak dlouho trvalo, než mi odepsala. Jezdila pořád po nějakých závodech a soustředěních. A že ji můj dopis překvapil. Pak mi napsala nějaké informace o svém sportovním životě. Byl jsem v sedmém nebi. Vždyť jsem dostal dopis od naší reprezentantky. Od té doby jsem jí napsal několik nicneříkajících či obdivných dopisů. Ona se vždy snažila odepsat co nejdříve, jak jí to jen její lyžařský život dovolil. Brzy mi taky poslala svou fotografii s podpisem. Tu mám dodnes doma schovanou.

Gábina se mezitím přesunula z ČH Štrbské Pleso do Rudé Hvězdy Jablonec nad Nisou, kde byla soustředěna většina tehdejších reprezentantů. Bylo to v době, kdy bylo naše běžecké lyžování na vrcholu. Všichni tehdy znali taková jména, jako byli Paulů, Bartošová, Pasiarová, Henych a další. Gábina dosahovala výborných výsledků v individuálních závodech, ale přece jen největších úspěchů dosáhla ve štafetových závodech na 4x5 km. Kdo by tehdy neznal štafetu ve složení Bartošová, Sekajová, Jaškovská, Paulů. Na MS v roce 1974 si naše štafeta doběhla pro bronzovou medaili. Gábina se zúčastnila třikrát zimních olympijských her. A v Sarajevu v roce 1984 získala naše štafeta s jejím přispěním dokonce stříbrnou medaili. K mým vzácným relikviím patří pohlednice, kterou jsem dostal od Gábiny s podpisy dalších lyžařů, účastníků ZOH v Insbrucku v roce 1976. Jsou na ní podpisy jak členek její štafety, tak kluků běžců a sdruženářů.

Naše platonické dopisování trvalo několik krásných let. Gábina se mezitím provdala a změnila své příjmení na Svobodová. Pod tímto jménem jsem potom i nadále sledoval její lyžařské výsledky a byl jsem hrdý na to, že jsem měl tu čest několik let stát tak trošku po jejím boku. Čas se nezastavil a Gábina se dočkala svého sportovního důchodu. Ztratila se tak postupně ze sportovních zpráv a přenosů v televizi či rádiu. Přestaly o ní psát noviny a časopisy. Tím by mohl můj příběh skončit. V úvodu jsem však zmiňoval dvě dámy, dvě Mistryně.

Pokračování příběhu nastalo až o mnoho let později. Na samotný Olymp biatlonového nebe vystoupala hvězda z nejzářivějších, druhá z řady GS. Gabriela Soukalová. Tu není třeba blíže představovat. Od jejího prvního rozzáření mi trvalo možná celou závodní sezónu, než jsem si uvědomil, o koho jde. Došlo mi to v momentě, kdy jsem se dověděl, že Gabriela Sekajová, později Svobodová, podruhé změnila své příjmení. Dnes se jmenuje Gabriela Soukalová. Stále zůstává věrná iniciálám GS. Její nádherná a veleúspěšná dcera dostala své křestní jméno po ní. Podruhé jsem se nadmul pýchou, že mám s takovou slavnou osobností aspoň něco malinko společného.

Naše biatlonová královna dosáhla ve svém sportovním odvětví i ve sportu obecně snad všech cílů a úspěchů, kterých lze dosáhnout. Během olympiády v Soči mi to nedalo. Byl jsem nadšen a dojat výsledky našich sportovců a Gábiny zvlášť. Stejně jako její mamince, také jí jsem se odhodlal napsat dopis. Vzpomněl jsem v něm právě seznámení s maminkou před dávnými lety. Vyjádřil jsem jí svou hrdost na její statečný boj na závodních tratích i v soukromí. Popřál jsem jí ještě spoustu dalších vítězství a úspěchů, aby její výkony stále bavily a naplňovaly radostí miliony diváků v naší vlasti i v cizině.

Gabriela dokázala, že i velká hvězda může být obyčejným člověkem. Na její odpověď jsem nečekal zdaleka tak dlouho jako na odpověď její maminky. Vlastně jsem ji ani nečekal. Odepsala mi krátce po návratu z olympiády v Soči. Obsah není důležitý. Hlavní je, že neváhala odpovědět na dopis někoho, koho vůbec nezná a kdo by jí mohl být lhostejný. I taková může být Mistryně.
Od té doby dále sleduji sportovní život Gabriely. Nedávno již trošku pozměnila své jméno a opustila iniciály GS. Dnes je z ní vážená mladá paní Gabriela Koukalová. Ani s jednou z těchto hvězd jsem se nikdy nesetkal. Přesto cítím, že tak trošku patřím do jejich galaxie. Ne abych utrhl kousek jejich zářící slávy, ale abych měl v sobě ten příjemný hřejivý pocit, že jsem se dotknul hvězd.
jejich zářící slávy, ale abych měl v sobě ten příjemný hřejivý pocit, že jsem se dotknul hvězd.


Příběh ze života autora...

2 x Jaroslava Pixová

11. září 2017 v 20:02 | --- |  Aktuálně

 


Trochu jinak o lásce, lži a pravdě

11. září 2017 v 19:54 | Hanka Hosnedlová |  Nové knihy

Kdybych bezpodmínečně musela knižní novinku s názvem Dvojitý gambit z nakladatelství Knižní klub zařadit do některé z dosavadních žánrových škatulek, asi bych ji nejspíš definovala jako ženský román. Současný, moderní ženský román. V žádném případě bych ale tento titul nepřiřadila k těm, které zastupuje červená knihovna, harlekýnky nebo zfilmované romány Rosamunde Pilcherové. Marně byste totiž na jejích stránkách hledali onu nyvou sladkobolnost a průhlednou zápletku s nezbytným happyendem. Navíc si zmiňovanou knihu, již druhou z autorské dílny Martina Málkové, nesporně s chutí přečtou i muži.

Autorka tentokrát zvolila působivou ich-formu, která líčenému, nenásilně se odvíjejícímu ději dodává naléhavou hodnověrnost, ale zároveň překvapuje i svou syrovou otevřeností a nevtíravě erotickým nábojem. Ztotožňuje se tak se svou knižní hrdinkou Violou, ženou středního věku, která ani zdaleka nezabouchla dveře před aktuálními milostnými vztahy. Nečekané setkání s jejím idolem z dívčích let, hercem Petrem, však posune její někdejší platonické vzpomínky do nečekané, dramatické současné reality, která nabírá na obrátkách i na citové intenzitě. Jako skokanský můstek k navázání vztahu s Petrem však Viole pomůže lež, postavená na omylu spojeném s Petrovou minulostí. Ta pak řetězí další a další předstírání a následně i vršící se problémy, a to nejen na straně Violy vtažené do víru střemhlavě se řítících událostí.

Velkou předností knihy je její svěží styl a neotřelé, nezřídka i drsné metaforické obrazy, typičtější spíš pro muže než pro ženské autorky. Viola ve svém vyprávění ovšem nešetří ani sama sebe, bez rozpaků a zábran odkrývá své soukromí, své myšlenky i názory, odvážně otevírá své třinácté komnaty. S téměř drásavou upřímností naturalisticky líčí svoji minulost, ne právě standardní vztahy s bývalým bohémským manželem, s neprůbojným vedoucím z pracoviště či zvědavou kolegyní. A nevyhýbá se ani erotickým scénám, které však nepůsobí ani lascívně, ani sentimentálně, spíše jaksi samozřejmě a přirozeně. K nesporným kladům knihy lze přičíst i stupňující se napětí, které plynoucí děj neustále a zdařile umocňuje.

Pochopitelně, že každý logicky očekává, kdy a jak se provalí Violina lež, což se nakonec skutečně stane, ale ani to není vrcholný okamžik knihy. O ten se postará netušené další odhalení související s minulostí a šokující závěr, který je naprostým překvapením.


Světlo na konci tunelu

11. září 2017 v 19:48 | Dušan Žárský |  Nové knihy

Jindřich Malšínský: SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23




Když mne pan Jindřich Malšínský požádal o vydání knihy SVĚTLO NA KONCI TUNELU, povzdechl jsem si: to asi bude smutné čtení o posledních věcech člověka, ale mýlil jsem se. Následně mi přišel text knihy, kde byla za titulem uvedena ještě číslovka č. 23, o níž jsem už vůbec netušil, co může znamenat. Pochopil jsem, až když jsem si přečetl obsah, a v něm jako názvy kapitol třiadvacet ženských jmen. Ágnes, Beatrix. Claudie, Denisa... Začal jsem knihu graficky zpracovávat, a protože literární styl pana Malšínského přímo nutí začít hltat příběh už jen ve chvíli, kdy oči přeletí několik vět, trvalo mi mnohem delší dobu knihu "zalomit do stran" než obvykle.

Děj se odehrává v azylovém domě, kde si své krátké a někdy až neuvěřitelné životní příběhy vypráví dvacet tři žen. Teodora, jejíž manžel zahyne při předávání peněz vyděračům, Olme, kterou dostala na dno vypočítavá sestra, či Uršula, kterou přivedla na scestí despotická matka. Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Charlotta na konci svého příběhu konstatuje, že tomuto přísloví nelze věřit, a ostatní potvrzují, že v životě každé z těchto žen se vyskytl někdo další, kdo jejich osud krutě změnil:

Chalupu jsme prodali a dalo by se říct, že jsme byli za vodou. Čekala jsem slova uznání nebo alespoň poděkování, ale chyba lávky. Místo toho mi vyčetl, že jsem se s ním měla poradit a mohlo to dopadnout daleko líp. To víte, že mě to naštvalo a řekla jsem mu poprvé, přesto velmi opatrně, co si o něm myslím. Bouchnul do stolu až půllitr s pivem poposkočil a šel to spláchnout do hospody. Do "knihovny", jak toto zařízení nazýval, chodil stále častěji a vracel se unavený, že padl do postele tak, jak přišel. Druhý den ho dokonce přivedli dva kamarádi špinavého a od krve. S roztaženýma rukama udělal krok, zapotácel se a spadl na zem. Snažila jsem se ho dotáhnout z chodby na koberec a přikryla dekou. Ráno jsem šla do práce, a když jsem se vrátila, snažil se mně obejmout. Strčila jsem do něho a přitažlivost zemská opět vykonala své. Vstal a začal mi nadávat, on že je pán někdo a já nula, která chodí holit blázny a do starobince dědky. Já? Já chlastám za svoje, řval na mě a několikrát to opakoval.
Toho chlapa zabít a zakopat je málo."

Další ženy naletěly krásným slovům mužů-podvodníků, některé ke svým špinavým plánům zneužil nadřízený, nebo i někdo z blízkých. Všechny tyto nešťastné ženy však mají jedno společné: I v temnotě tunelu, v němž se právě ocitly, vidí na jeho konci světlo naděje, které je přivede zpět k normálnímu životu.

Vydal ŽÁR, brožováno, 200 stran, ISBN 978-80-86725-98-7.
Dušan Žárský, grafik a vydavatel

Kam dál