POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Číše Petra Voka

Sobota v 18:35 | --- |  Aktuálně
Jihočeský klub Obce spisovatelů
pod záštitou Jihočeského kraje
a města Českých Budějovic

si dovoluje vás pozvat na

slavnostní předávání jihočeské literární ceny ČÍŠE PETRA VOKA

Hance Hosnedlové

ve čtvrtek 4. května 2017 v 15:00 hod.
v obřadní síni českobudějovické radnice na nám. Přemysla Otakara II.

V průvodním programu s představením nové laureátky tohoto ocenění
uslyšíte herečku činohry Jihočeského divadla Danu Verzichovou
a s hudebními vstupy se představí českokrumlovské kytarové duo Jindra Čapek - Radek Interholz.
 

Vyberte si, prosím...

Sobota v 15:19 | Fanda :-) Tylšar |  Nové knihy

Richard Uher

Vyberte si, prosím…

Nakladatelství Petr Hemala , Písek 2016


Jen málokteré město se může pochlubit tak vysokou koncentrací osobností, jako perla na březích řeky Otavy, kterou spojuje nejstarší český stojící most , a tou je Písek.

Budu-li jmenovat jen ty literární, nemohu nezmínit Adolfa Heyduka, Josefa Holečka, Richarda Weinera, Fráňu Šrámka… a to jsou jen ti nejznámější. Město Písek je doslova líhní dobrých autorů. Jedním z nich je i současný písecký spisovatel Richard Uher - autor knihy s názvem Vyberte si, prosím….

Možná si pokládáte otázku: Co je na tomto městě tak zvláštního, proč se právě zde tak dobře tvoří? Je to jeho historie? Jsou to lidé, kteří zde žijí a pracují? Na mnohé z těchto otázek vám odpoví právě tato kniha, kterou ilustracemi doplnili Bohumil a Marcela Uhrovi.

Svým neskutečně lidským, dětsky hravým i vyzrálým způsobem v ní autor popisuje život v Písku za posledních zhruba. Sedmdesát roků, tak jak ho viděl svýma očima. Očima dítěte, školáka, studenta, učitele i zralého muže. Nebyly to vždy jen hezké časy hojnosti a pohody. Často se potkával s bídou, problémy a strastmi života, které doba a společnost přinášely. Přesto o všech těchto skutečnostech dokáže vyprávět natolik poeticky a poutavě, že když se začtete do první kapitoly, už knihu neodložíte. A nakonec vám bude líto, že se časy mění. Zvláště v poslední době, kdy se vytrácí písecká čest, hrdost, mnohé zaniká a je nahrazováno povrchním pozlátkem honby za penězi.

Proto se pohodlně posaďte a vraťte se společně s Richardem Uhrem do Písku jeho života. Já tento výlet právě absolvoval a mohu říct: Stojí to za to.
-FJB-





P o z v á n k a

Čtvrtek v 16:50 | --- |  Aktuálně

P O Z V Á N K A


Jihočeský klub Obce spisovatelů
a Jihočeský kraj, odbor školství
si vás dovolují pozvat

na slavnostní vyhlášení vítězů literární soutěže

JIHOČESKÁ ŽABKA 2017

(téma: I v běžném životě se dějí zázraky)

které se koná ve čtvrtek 27. dubna od 14:30 hod.
v přednáškovém sále Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích

(Lidická, U Balvanu)

Program:
Stručné představení literární soutěže a její záměry
Hodnocení letošního ročníku soutěže
Čtení ukázek z vítězných prací
Slavnostní předání diplomů a cen
Hudební vstupy v průběhu odpoledne:
kytarové duo Vlasta Mileret a Hubert Bohdal
 


Když vraždí žena

19. dubna 2017 v 10:13 | Ladislav B e r a n |  Ukázky z tvorby

Nemůžu říct, že mě až tak moc překvapilo, když mi moje šéfová doktorka Šarláková koncem dubna dva tisíce čtrnáct oznámila, že se budu muset bez ní měsíc obejít a že budeme spolu pouze na telefonu. Čekal jsem, že to bude zase vejlet za tím jejím polským sexuálním loudilem do Varšavy, ale hned mě vyvedla z omylu, že žádná Varšava to už nikdy nebude, že má hormony pod kontrolou, s polským doktorem že je to už dávno passé. A ukázala mi vystavený lázeňský poukaz do Karlových Varů. Že to jsou právě Karlovy Vary, tak to mě s ohledem na její dlouhodobé trávící potíže nijak nepřekvapilo, protože každé ráno ke kafi do sebe obracela pořádný štamprdle Becherovky, kterou často měnila za ferneta. Pravda, měsíc pauzírování, to byla pro naši advokátní kancelář poměrně dlouhá doba, ale tohle jsem se mé šefové nesnažil vůbec rozmluvit, protože na své zdraví byla tak trochu lempl a doktorům se vyhýbala jak čert kříži. Představa, že bude muset v nemocnici na oddělení gastro polykat šlauf, aby jí konečně zjistili, co má za problémy, byla pro ni neskutečná, i když jsem ji ujišťoval, že to nic není, že už jsem to absolvoval. To jsem jí samozřejmě páradně lhal a ona mě pokaždé posílala kamsi. Že to bylo do míst, kde končí prodloužený záda snad ani nemusím zdůrazňovat, protože moje šéfová si nikdy přede mnou nebrala servítky. Co jsem v tu dobu samozřejmě ještě vůbec netušil, že kromě běžné agendy, kterou zvládnu vyřizovat sám místo ní, mi dá šéfová na celej ten měsíc, co bude v lázních, na starost svýho rozmazlenýho, věčně nasranýho knírače, kterej mě vůbec neměl rád. Pravdou je, že přestože jsem měl psy rád a ani těch velkých jsem se nebál, tak jejího rozňafanýho Breda, kterej na mě vrčel a cenil zuby, jsem opravdu nemusel a věděl jsem, že jen co mi vleze do auta a bude chtít sedět na předním sedadle, jako v autě svojí paničky, že ho napakuju do kufru. Ten pes to zřejmě vycítil už v tom dubnu a kdykoli jsme se spolu potkali, tak po mě házel zlý oko a dával ostentativně najevo, že si s ním pořádně užiju!

Když konečně nastal den Dé a moje sbalená šéfová mi předávala v kanceláři Breda a kromě pytle kurevsky drahejch granulí mi předávala i telefonní číslo jeho veterináře a telefon na psí kosmeťák, dostal jsem od ní Á čtyrku od shora až dolů popsanou různými radami a varováním, kde bylo kromě jiného napsáno, že s ním mám chodit na venčení zásadně jen do Grebovky, kde to má Bred nejraději, protože tam má známé a hodné kamarády. Jako varování červeně podtržené, bylo na papíru poznamenáno, kterým velkým psům se mám při venčení v Grebovce vyhýbat a bylo jich asi osm. U jmen Dendy, Šupi, Kuba a Reny byly velké červené vykřičníky, u Argona byly dokonce tři. Dendy byl vlčák, Šupi byl dobrosrdečný boxer, kterýho jsem dobře znal a Kuba a Renny byli oba malamuti. Argon byla německá černá doga, a pokud vím, Breda dvakrát z vysoka pochcal a proto tam bylo to velké varování. Chtěl jsem se šéfové zeptat, jestli nemám Bredovi před spaním číst třeba Dášenku od Čapka, ale k tomu už jsem se nedostal, protože jsem musel jít s Bredem jeho paničku vyprovodit k autu. Bred zřejmě tušil, že s tím odjezdem paničky do lázní nic neudělá a protože to byl pěknej hajzlík, nečekal na nějaký venčení v Grebovce, a podle mě schválně udělal u auta paničky v Londýnský kopici jako hrom, že jsem měl podezření, že si to na mě v sobě střádal hodně dlouho. Bred pokořil moje ego a donutil mě sáhnout do kapsy pro igeliťák a pěkně to po něm na chodníku sebrat, protože v Londýnské bydlel samej herec a prominent ze šoubyznsu a taky tu byl poslanec za jednu vládní stranu, kterou jsem zrovna nemusel. Často tu byl vidět městský policajt v uniformě a to byl nejen pes na řidiče, který tu špatně parkovali, ale byl i pes na pejskaře, kteří z něho měli vítr. Ještě než doktorka Šarláková vyrazila od chodníku, otevřela okno u auta a výhružně na mě zvedla prst. A podpořil to i ten mrňavej hajzlík, kterej se rozštěkal na celou ulici.

"Michale, a nikdy neříkejte Bredovi blbečku, moc dobře tomu rozumí. Je to moc chytrej pes s rodokmenem, na kterej my dva nedosáhneme, ani kdybysme se postavili na hlavu," dostalo se mi vážného varování a moje šéfová konečně odjela užívat si lázeňského pobytu a becherovky.

Že skončí Bred za pár minut v kufru mé felicie a za dalších dvě hodiny u mě na chalupě na Medenici, to netušil on ani jeho panička. V každým případě skončí to jeho nasírání, protože z jedný strany zahrady ho bude prohánět sousedovic Alík, což je vyložená pouliční rasa, která má nějakej rodokmen na "bábovce", a z druhý strany si s ním ráda zazávodí kolie Heda. Najednou jsem byl svým pánem a měl spousta volna, které jsem mohl krásně využít, navíc jsem měl na chalupě psa, který umí hlídat, takže jsem mohl bez obav vyrazit za kamarády do Písku k Reinerům, kde jsem už delší dobu u stolu štamgastů pauzíroval a moc jsem se těšil na celou tu reinerovskou partu, s níž mi bylo u stolu zdejších štamgastů vždycky dobře.

Přestože jsem si plánoval druhý den cestu do Písku, tak jsem to odpískal a nikam jsem nejel. Už od rána jsem se cítil vyloženě mínusově, asi tak na čtyřku a Bred se mnou za ten kufr, kde byl zavřenej cestou z Prahy na Medenici, vůbec nekomunikoval. Byl určitě na mě za ty dvě hodiny, co byl zavřenej v kufru auta pěkně nasranej, dokonce toho ani moc nesežral. Stejskal si a bylo na něm vidět, že mu je smutno. Ráno pršelo, byla zima, takže se vyběhl akorát na dvůr vyčůrat na zadní kolo mého auta, což udělal určitě ze msty, a hned zase mazal do chalupy, kde si zabral místo na široké lavici u kachlových kamen a užíval si tepla. Nevytáhla ho ven z chalupy ani sousedovic zrzavá kočka Ážina, která provokovala u okna, za kterým se protahovala a lákala ho ven. Nehnulo to s ním. Odpoledne mi zavolala na mobil šéfová a samozřejmě, že mi nechtěla nic důležitýho, ale hovořila snad pět minut do telefonu na Berda, který se hrozně rozštěkal. Ještě, že ta moje šéfová nerozuměla psí řeči, určitě by ten psí parchant s urozeným rodokmenem na mě žaloval. Šéfová patrně tušila, že budu na chalupě na Medenici, a tak veškerou odpovědnost prozřetelně svěřila záznamníku v kanceláři s odkazem, aby se volalo na můj mobil. Když jsem jí řekl, že je vše v pohodě, aby si užívala Varů, byla chvíli ticho a pak vybuchla, tak jak to ona uměla.

"Do prdele, Michale, vy jste byl možná na mord partě zatraceně dobrej polda, ale jinak na vás, jako na asistenta v advokacii, je hovno spolehnutí. To máte pocit, že ten kdo nás bude moc potřebovat, pojede za váma v noci na chalupu? Teď myslím trestní věci v zastupování ex offo. A jinak si mě nepřejte, jestli ten Bred na chalupě u vás zvlčí. Mám to vzít tak, že si berete dejme tomu čtrnáct dní dovolenou?"

"Když myslíte, šéfová? V tom případě jste měla ale dát Breda do toho psího lazaretu za Prahou, kterýmu říkají na internetu psí hotel a kde se platí za den tři stovky. Protože pokud jde o dovolenou, tak s tou já mám samozřejmě svý plány, kdy se se psem teda vůbec, ale vůbec nepočítá," lhal jsem jak když tiskne, přestože jsem věděl, že celá moje dovolená praskne na nový plot kolem zahrady za chalupou, kde bude třeba vyměnit třicet šest dvoumetrových polí plaňkového plotu.

"Bohužel, v tom hotelu nebude mít Bred laskavé slovo ani večerníček, na kterej se rád dívá a určitě nebude spát na měkkým gauči v kuchyni u rozpálenejch kachláčů, ale venku v boudě ve cvingru a…"

"No, dobře, jako by se stalo. Jinak kdybyste šel s Bredem na couračku, tak mu dejte ten jeho pršiplášť, protože nás čeká podle televizní předpovědi psí počasí. Zítra se zase po procedurách ozvu," slíbila mi šéfová než mi to položila, z čehož jsem nebyl nijak odvázanej. Ještě štěstí, že nechtěla, abych dal Bredovi na čenich pusu, protože já když líbám, tak dusím.

Blížil se pátek, kdy se u Reinerů scházela kolem šesté odpolední parta štamgastů, která se, jak jsem zjistil od starého profesora Mourka, pěkně rozrostla o další jména a tím pádem i štamgasty. Protože jsem potřeboval něco nakoupit na sobotu, vyrazil jsem pěšky s Bredem na vodítku do nedalekého Žďáru, kde jsem v krámu koupil Bredovi nezdravýho buřta, po kterým se mohl utlouct a nakoupil jsem vše, co jsem potřeboval. Od listonošky Humpálové jsem se dozvěděl, že v hospodě na návsi mají výbornou tlačenku a taky jitrnice a protože oboje miluju, skončil jsem v hospodě mezi traktoristy a chlapy ze živočišný, kterým se po jídle do práce vyloženě moc nechtělo. Abych to zkrátil, dal jsem si tu jak tu bílou tak červenou tlačenku, která byla opravdu výborná. Chutnala i Bredovi, který zhltnul kolečko bílé až se málem udusil a chvilkami jsem měl dojem, že z nás dvou budou kamarádi. Jitrnice a jelita jsem si nechal zabalit a když jsem se zvedal od stolu, zjistil jsem, že nemám psa. Nebudu říkat, že mě to nevyděsilo, ale chlapi říkali, že se určitě vrátí, protože do Prahy je to kurevsky daleko a že si šel určitě zaskotačit s fenou od cikánů, která prej ráda podrží všem hafanům ze vsi. No, nevydržel jsem to a šel jsem po vsi hledat Breda, kterého jsem našel u kovárny. Jakmile mě spatřil, dal ocas mezi nohy a kál se. Kousek od něho seděla fena, vyloženě spokojená venkovská rasa, určitě bez rodokmenu a tvářila se kamarádsky. Hned mi došlo, že ten blbeček se s ní spustil a tak jsem se neudržel a přestože jsem měl nakázáno od jeho paničky, abych mu nenadával do blbečků, neudržel jsem se. Při pomyšlení, že známá pražská advokátka doktorka Šarláková bude se zdejší cikánskou rodinu spřízněná přes psa, jsem se do Breda pustil

"Ty blbečku jeden, jak to, žes mi utek? Tohle dělá slušně vychovanej pes s rodokmenem? Jestli řeknu tvý paničce, že ses spustil s cikánskou fenou, tak změní lázně a skončí v Poděbradech," profackoval jsem ho lehce přes čumák, aby věděl, že je v pořádným průseru a připnul jsem mu vodítko.

Když jsme se vrátili s Bredem na chalupu, ozvala se opět moje šéfová. Na mé zdraví se nezeptala, ale měla strach o Breda, protože ve Varech pršelo a tak měla strach jestli neprší i v Jižních Čechách, protože to v televizi říkala "rosnička", o níž moje šéfová tvrdí, že si do práce vůbec nebere prsa. Zkrátka se bála, aby se její miláček nenachladil.

"Šéfová, o toho nemějte strach, tomu je mu zatraceně dobře. Vypadá to, že si dokonce zaskotačil s jednou fenou od cikánů ze Žďáru, takže asi budete s tou rodinou příbuzná přes psa," práskl jsem to na Breda, který se při tom zatvářil provinile a šel si lehnout na lavici u kachláčů. To dlouhý ticho v telefonu bylo opravdu zlověstný.

"Michale, vás zabít je fakt málo! Určitě by to byl u vás právě ten případ, kdy vražda, jak se zbavit chlapa je omluvitelná, a není trestným činem. Máte kliku, že jsem právě u oběda a nemůžu vám říct, co jste. Můj slovník, když jsem pořádně naštvaná, znáte moc dobře, takže si tam teď dosaďte co chcete!" ukončila moje šéfová telefonát a to jsem byl rád, že jsem nebyl v její blízkosti, protože ty její vražedné pohledy jsem až moc dobře znal. A to v té chvíli ještě netušila, co čeká Breda druhý den u Reinerů. Po pravdě řečeno, já to netušil v té chvíli taky.

Že znal Bred do té doby jen lepší pražské podniky, kde se mohli číšníci přetrhnout, aby mu hned přinesli misku s vodou, tak to ho samozřejmě u Reinerů asi nečekalo, ale těšil se tam. Když jsem mu řek, že pojedeme do Písku do hospody, seskočil z lavice a už mazal ke dveřím. Přiznám se, že jsem sám sebe zklamal a nechal jsem Breda cestou v autě sedět na předním sedadle, když jsem mu ho musel hodně posunout dopředu, aby si mohl dát packy na palubní desku a dívat se při jízdě ven. Moc jsem si to tím u něho vypigloval. To, že jsem se objevil po delší době u Reinerů u stolu štamgastů, mezi které jsem se tam taky počítal, to bylo překvapení. Že mám s sebou "kapesního" knírače, kterýho si chtěl každej u stolu pohladit a on si to, hajzlík rozmazlenej, užíval, to každého udivilo. Starý profesor Mourek, u kterého jsem po návštěvě u Reinerů vždycky přespával, se chtěl dokonce vzdát své židle, na které měl svůj polštář, který si nosil z domova, protože měl hemeroidy, ale nakonec se Bred spokojil s tím, že se uvelebil u mě v rohu lavice na mé flísovce a klobouku. To, že máme u stolu psa, zaznamenala servírka "Sněhurka" až po nějaké chvíli, když skončila objednávku. Aby si ho pohladila, tak k tomu se nedostala, ale když odcházela od stolu, tak jen tak mimochodem prohodila.

"Mám se, pane Moudrý, zeptat kuchaře v kuchyni, jak umí udělat psa?" což u stolu všechny pořádně nadzvedlo, ale padlo to samozřejmě ve fóru a Tereza si to vylepšila tím, že se za chvíli vrátila a přinesla Bredovi misku s vodou. K tomu přidala dva plátky šunky a řekla mu, že je to milá pozornost od kuchaře Milana, protože má doma stejnýho hafíka. Bred zbaštil šunku a spokojeně zalehl. To už se u stolu rozproudila debata, jak jinak než o zločinu, protože o jiném se kromě politiky a o ženských u stolu vůbec nemluvilo. Blížila se šestá hodina a to byla doba pro "studenýho doktora" Jaroslava Hanzla v.v. ze zdejší patologie, podle něhož si tu číšníci mohli rovnat hodinky, a jehož bílý oblek s červeným motýlkem se sem vůbec nehodil. Hned po něm dorazil "akademik" Gotlieb, kominík, který se zásadně představoval pan Gotlieb, kominík živnostník, pracující důchodce, příležitostný rebel a poeta. Ten už měl viditelně něco pod srdcem, protože jen co se objevil o stolu, zeptal se náležitě nahlas: "Tak co, vašnostové, kterýmu politikovi dáme dneska na prdel?" což u vedlejších stolů vyvolalo patřičné veselí i úsměvy na tváři. Kominickou uniformu pochopitelně nechal doma, ale co nezapomněl, byla jeho dobrá nálada a jeho nakažlivý humor. Ale taky velkou voňavou igelitku, v níž se daly tušit klobásy, nebo uzené, takže všem u stolu došlo, že "akademik" byl zřejmě ve zdejší Masně a za práci si vzal nejen peníze, ale i deputát. Žoviální redaktor Havlena z místních novin se dostavil ke stolu už s natočenou plzní od výčepu a v zádech měl Huberta Vlka, grafika na volné noze, který sice za bolševika provokoval s dlouhými vlasy až na záda, ale na protest proti tomu, jak společnost po revoluci naložila s Karlem Krylem, se nechal ostříhat do hola a přidal k tomu dlouhý plnovous, takže si tu vysloužil přezdívku "Mohamed". Číšník Vladimír se nemusel ani ptát kolik to bude piv a sázel nám je na stůl jedno po druhém. Známý písecký bonviván fotograf Žofka se dostavil ověšený třemi fotoaparáty a okamžitě ho zaujal Bred, kterého zvedla z mé flísovky vůně z akademikovy igelitky a byl pro Žofku vítaný objekt k fotografování. Musím říct, že Bred si ten zájem užíval jak nějaký V.I.P. a byl taky první, komu nakrájel akademik několik koleček klobásy. Při představě, že by se tu najednou objevila moje šéfová doktorka Šarláková, mě polilo horko. Pravdou je, že Bred se klobásou chvilkami slušně dávil, protože Gotlieb neodhadl jeho malou tlamičku a nakrájel mu velký kusy. Kapitán Kalina, můj dobrý známý ze zdejší kriminálky přišel až kolem sedmé a omlouval se, že byl vyslýchat v Bechyni místního faráře, z něhož jeden známý štamgast kriminálky vytahal pod různými záminkami na čtyři sta tisíc, které dostal za to, že seděl patnáct let v Jáchymově. Okamžitě tím dal prostor pro akademika, který litoval toho, že nevěděl o tom, že pojede do Bechyně.

"Něco jsi tam, akademiku, nutně potřeboval? Možná, že tam ještě pojedu," skočil mu Kalina na špek.

"No nutně. Tak snad se příležitost ještě najde. Já jen kdybys tam ještě náhodou někdy jel a potkal bys tam jednoho známýho politika, co mi pořádně leze krkem, tak…?"

"Jo takhle? Akademiku, znám moc dobře tvý spády, já rozhodně nikomu do držky dávat nebudu. Co sis jako živnostník zvolil, to tam máš. Tyhle věci se s politikem vyřizují ve volbách. Jestli ti to neušlo, tak já jsem úřední osoba a polda k tomu. Vždyť jsi nakonec těch dvaadvacet tisíc, jako pracující důchodce, dostal loni zpátky. Že já ti vždycky na ty tvý špeky skočím," sáhl Kalina na tác s nakrájenou klobásou a Bred se okamžitě ozval, protože měl dojem, že mu to bere. Když se ke stolu hrnula od výčepu postarší šmrncovní dáma, došlo mi, že to je někdo, kdo k nám patří. A už přitom, že jí profesor Mourek galantně políbil ruku, mi došlo, že to bude ta paní doktorka, o níž se mi zmínil. Tak jsem se tu seznámil s doktorkou Klárou Mikešovou, gynekoložkou v.v., která mě nejdřív oslovila pane majore, ale hned se opravila a použila slovo advokát. Hned jsem ji vyvedl z omylu, že pro ni jsem Michal a jsem pouze asistent advokátky Šarlákové. V hodnosti majora jsem už jen vé vé, ale rád na toho pana majora pořád slyším. Na tuhle dámu jsem byl opravdu moc zvědavěj, protože ta při rozhovoru s jedním redaktorem z Novy, když se jí zeptal jak se jí daří, proslula větou: Zlatý prciny, pane redaktore! Když už to vypadalo, že jsme u stolu všichni, přihasil si to ke stolu postarší muž s velkou aktovkou. To nebyl nikdo jiný než pojišťovák Hanuš Krejza, který bez černého obleku nedal ránu a vypadal v něm, jak když je připravený do rakve. Chyběl už jen upovídaný zahradník Pepa Blecha, který už pátým rokem opravdu končil a tvrdil, že konečně předá firmu mladýmu. Ten se stolní společnosti telefonicky omluvil, neboť má doma fofr a musí dělat věnce a kytice, protože v nemocnici na patologii jsou plné lednice nebožtíků a on to sám nestíhá. Hospoda se pomalu plnila a servírka "Sněhurka", které tu dal tuhle přezdívku akademik, protože to byla moc hezká i když někdy zatraceně drzá holka, nestačila nosit piva na stůl. Všichni jsme ji litovali, že tu nový vedoucí odboural vožení piv ke stolům pomocí servírovacího stolku, který z téhle známé písecké restaurace v Palackého sadech dělal hned lepší podnik. To, že se tu neobjevila do té doby učitelka Hanka Šafářová, to mě nijak nepřekvapilo, protože ta chodila až po televizním seriálu Prostřeno a obyčejně tu perlila svými glosami k tomuto seriálu, z nichž nejlepší byla ta, že doma žerou ještě z německý helmy a v televizi se ofrňují nad knedlo vepřo zelo! Když už jsem si myslel, že tu dneska nezastihnu pana plukovníka Březinu, který byl odejit v jednadevadesátém z generálního štábu, neboť na oslavě svého kolegy pana generála Martinčoka zpívali na "genštábu" ruské válečné písničky a který chodil zásadně až po sedmé, protože chodil "na prsa", tak se tu najednou objevil. Ta prsa patřila děvčatům od vedlejšího stolu, které sem zacházely ze cvičení v Sokole na dvě pivka a měly ten večer taky zpoždění. Každopádně na brumendo pana plukovníka jsem nemusel dlouho čekat, protože se vzápětí nade mnou ozvalo:

"Plukovník Březina hlásí příchod, dovolte mi, vážená společnosti, abych se mezi vás pokorně zařadil." Bylo to samozřejmě s předpisovým salutováním, které si tu Březina nikdy neodpustil a povolení k zařazení se mu tu dostávalo od redaktorského Havleny, který se díky častým vojenským cvičením vyšplhal v hodnosti až na podplukovníka v záloze. Plukovník Březina si tu od akademika Gotlieba, s ohledem na své nucené odejití od vojáků, vykoledoval přezdívku "Disident" a občas to tu i padlo, což vyvolávalo u vedlejších stolů pozornost hostů. Ale to jen proto, že akademik k tomu disidentovi, když byl s argumenty v koncích, přidával přídavné jméno posraný, lampasácký, nebo ruský. Pan plukovník ho měl na bábovce, protože akademik měl modrou knížku a on takovýhle kripl civilisty posílal rovnou do prdele. Tohle všechno bylo u stolu vždy, když se řešila hospodská politika, zejména ta vysoká. Jinak když šlo o ženské a o dobré jídlo, to byl akademik s plukovníkem ve vzácné shodě i když je pravdou, že jsem tu zažil momenty, kdy právě ty politiky z vyšších pater posílali do prdele oba a dost překvapivě se na nich spolu shodli. To, že se ten večer bude u stolu probírat místní politika, do které jsem díky tomu, že jsem byl v Praze až tak moc neviděl, to jsem samozřejmě netušil, protože co jméno, které tu padlo, to mi moc neříkalo. Že se ten večer bude hovořit jen o vraždách, kdy pachatelkami byly ženy a to nejen o těch nedávných, ale i o těch z minulosti, jsem netušil, ale konečně jsem se mohl dostat ke slovu i já, neboť jako bývalý člen pražské mordaparty jsem jich několik vyšetřoval.

Řehečská slepice snesla i jihočeská vejce

15. dubna 2017 v 11:04 | František Tylšar |  Aktuálně

V sobotu 8. dubna byly vyhlášeny výsledky 16. ročníku literární soutěže humoru Řehečská slepice, letos tématicky zaměřené na "Úředníky, formuláře a razítka". Akce se konala v zaplněném sále Knihovny Václava Čtvrtka v Jičíně.

Snůška 16. ročníku "Řehečské slepice" byla jako obvykle bohatá. Soutěže se zúčastnilo ve všech třech kategoriích celkem 35 autorek či autorů, kteří přihlásili 55 prací. Nejvíce se jich sešlo v poezii (23), dále v próze (18) a text na motivy písně Čerešničky, čerešně napsalo 14 autorů.

Poroty rozhodly a cen bylo hodně. Vzhledem k velmi dobré úrovni všech zúčastněných nebylo rozhodování poroty vůbec lehké. Proto v několika případech byly uděleny i ceny vícečetné.

Vlastnímu předávání cen předcházel program "Den otevřených dveří na Řehečském magistrátě aneb Pracovní den referenta Štempla!" v provedení Václava France a jeho kolegů. Hudební část zajistila místní skupina Řehečské kvarteto, tentokráte opravdu ve čtyřčlenném složení.

Soutěže se za Jihočeský klub Obce spisovatelů zúčastnili tři autoři a všichni si nějaké ocenění odvezli domů:

Petr Šulista - 3. cenu za písňový text "Okradená",
Miroslav Tota - 3 cenu za povídku "Jak jsem se chtěl stát poslancem",
František Tylšar - 3. cenu za za povídku "Úředník a razítko" a 2. cenu za písňový text "Úřednická".


Foto: Martin Žantovský

Fotogalerii Františka Tylšara si můžete prohlédnout na adrese:

Kam dál