POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

STRACH A HRŮZA

Sobota v 10:28 | Ladislav B e r a n |  Ukázky z tvorby

Když přivezli poručík Studnička a poručík Mach na píseckou kriminálku známou zlodějskou firmu Čendu Petrželu, kterého už dobře měsíc podezřívali z vloupání do bytů na sídlišti Portyč a Za Kapličkou, oba dobře věděli, že to nebude, tak jako v minulosti, na ukecanou. Skoro padesátiletý recidivista Petržela měl už pár let odsezeno po různých kriminálech v republice a ani po Havlově amnestii, kdy dostal šanci začít nový život, nemohl bez zlodějny být a píseckou kriminálku pořádně zlobil. Za minulého režimu si odseděl za vloupání do bytů dvanáct let a hned po "sametové" revoluci v roce devadesát dva se podíval do věznice Vinařice znovu. Tentokrát to nebylo za byty, ale za vloupání do garáže, kde si tu s několika kumpány pomohl nejen k cigaretám, ale taky ke třem letům ve výkonu trestu. Podnikatel Mazánek podcenil píseckou galerku a nedal si na dveře k fabce ještě další zámek. A protože byl Čenda známý šmat na odemykání zámku značky Fab planžetou, oslovili Petrželu dva mladíci, s nimž se pravidelně setkával v hospodě U Jiřího z Poděbrad, kam chodil hrát karty, a Petržela v tu ránu zapomněl na dobré vychování a vidina bezpracného zisku, kdy si vydělal za několik vteřin pět tisíc a deset kartonů cigaret, ho zlákala natolik, že do toho rizikového podniku s nimi šel. Po odpykání trestu si ty Vinařice zopakoval třikrát, to už v tom byly zase byty, a třetí červencovou středu v roce dva tisíce pět skončil v kanceláři na známé přiznávací U Studničků, kde to znal jako doma. Jen co si Petržela zapálil startku, mile se pousmál na oba majetkáře.

"Tak co, pánové, bude dneska škládlení? Copak jste na Čendu, kterej je čistej jako lilie, tentokrát vyhrabali? Hlavně na mě nechoďte s těma vykradejnma kvartýrama, v těch fakt nejedu, a to by mě fakt urazilo," začal si Petržela mnout lalůček pravého ucha, což byla u něho známka toho, že neví na čem je.

"O škládlení, Čendo, rozhodně dneska nepůjde. Je konec srandy. My se opravdu domníváme, že v těch kvartýrech na Portyči a Za Kapličkou máš prsty," začal si Studnička pomalu nacpávat velkou dýmku, protože věděl, že to posezení nějakou dobu bude trvat.

"Jo tak, vy se domníváte? Mě ta vaše dojmologie, pane Studnička, ale vůbec nebaví. Udělá vám, pánové, radost, když řeknu, že prohrát s píseckou kriminálkou není žádná hanba?"

"Čendo, neznáme se tejden, ale za tenhle komplimet si nás fakt nekoupíš. To nemluvím o tom, ty srandisto, že to nemyslíš vážně. Udělat během chvilky čtyři fabky na patře, to je pro tebe, Čendo, sranda. To už jsi nám párkrát dokázal. Jsi, Čendo, šmátek na planžety, to my víme," zapálil si Studnička dýmku a kývl Machovi na kafe, o které si řekl i Petržela.

"Tímhle si zase, pane Studnička, nekoupíte vy mě. To, že se kolem mě už nějakou dobu točíte a sháníte na mě drby, to už jsem si zjistil. Ty doby, když jsem tady sed a vyžvanil jsem na sebe nejen svoji matku za svobodna, ale i to co jsem udělal, ty jsou dávno pryč. Jestli máte na mě broky, tak to dejte na stůl, jinak se zvedám a odcházím. Beru to tady jako první kolo a rád si počkám U Jiříka z Poděbrad na druhý. V těch bytech nejedu a hledejte dál. Nejsem v Písku jedinej, kdo to umí s planžetou. Každej druhej, kdo se vrátí z basy, se vytahuje tím, že se to tam naučil. Já jsem skončil, pánové!" típl Petržela cigaretu do popelníku a zvedl se ze židle.

"Dost jste mě oba zklamali. Neslyšel jsem od vás, že jen si tu sednu na židli, je na mně vidět, že na sebe něco vím. Můžu jít?" podíval se Petržela na Studničku.

"Můžeš. Ber to tak, Čendo, že to druhý kolo přijde brzo," odpověděl na to Petrželovi Studnička.

"Může bejt, pánové, už se na něj těším. Kde mě najdete, oba dobře víte, ale tady jste tentokrát úplně vedle," odešel Petržela z kanceláře s Machem, který, když se vrátil a sedl si za stůl, jen tak mimochodem prohodil.

"Tak je to jedna nula pro Čendu. Ty si fakt, Studno, myslíš, že má Čenda prsty v těch bytech? Mně připadalo, že si je dost jistej v kramflecích. Dneska sehnat dvacet tisíc není problém. Kam se podíváš, všude ti nabízejí rychlou půjčku."

"Že je to Čenda, o tom jsem dokonce přesvědčenej. To, že nám padne kolem krku, jsem nečekal. Byl jsem zvědavej na to, jak bude reagovat a co z něho vypadne. Znáš ho. Když se rozčílí, tak řekne i to, co my nevíme. Je pravda, že mě tentokrát překvapil ten jeho klid. Někde k těm prachům, co jsme dali zatím z jeho útrat dohromady, přijít Čenda musel. Rozhodně je nemá od "Jiříka" z korunovýho mariáše, co tam hraje s partou důchodců," podíval se Studnička do svých záznamů, kde měl uvedeno, že přestože byl Petržela na podpoře, tak utratil během měsíce skoro dvacet tisíc.

"Je tu ještě jedna verze, která mě teď napadla. Že na ty byty nechodí Čenda sám. Na to bych si i po dnešku vsadil. Do tý vykradený garáže s cigárama taky nevlez. Jen ten zámek jim odemknul planžetou," sáhl Studnička do stolu pro placatici rumu a nalil si kalíšek.

"Kurva, kdyby byla z místa aspoň jedna slušná datkylka! Pachovek máme všude hafo, z těch nám Čenda utek, ale koho dalšího na ně natipovat? Dopoledne stráví Čenda doma u bedny a k večeru vyrazí na karty."

"Jo. To říká ten jeho soused šedá brada, protože od něho přes zeď slyší televizi. To ještě ale neznamená, že je Čenda dopoledne, když jsou dělaný ty byty, doma. Jestli sis tak jistej v kramflekách, proč nezaložíš na Čendu kriminální spis, aby ho mohla povodit sledovačka? Nedávno si pořídil Nokii, číslo mobilu máme, můžou se na něj hodit i "uši". Kdyby nic jinýho, budeme mít, pokud máš dojem, že Čenda v těch bytech nejede sám, jeho styky. Škoda na těch bytech už se šplhá ke čtvrtýmu odstavci, Karas ti na to půjde."

"O tom už jsem taky uvažoval, ale ještě nějakou dobu počkám. Teď se pověsila na Čendu naše dobrá známá Dáša Pudilů. Asi zavětřila u Čendy prachy. Ta nám má co vracet. Třeba z ní něco zajímavýho vypadne."

"Pudilka? Ta si u Čendy, kterej je přihřátej, kromě nějakýho piva nebo frťana u "Jiříka" ani nevrzne. Tahle navoněná chodící živá mrtvola, ze který budou za chvíli chodit jen ty její extravagantní šaty, ta je žhavá na hodně divokou postel. Ta Čendu do postele nedostane. Proč myslíš, že od Čendy Apolena utekla?" otevřel Mach šuple u stolu a začal se v něm hrabat.

"Po třetí base Čendovi zachutnali kluci, a když to Apolena zjistila, tak mu prchla do Milevska. Na Pudilku bych, Studno, moc nesázel," vytáhl Mach ze stolu Blesk a začal v něm hledat křížovku.

"Ta verze, že Čenda ty byty jen odemkne a zmizí, ta se mi, Studno, docela zamlouvá, protože on je to pěknej vychcánek, ale víc bych fakt věřil na ten kriminální spis. Stačí říct. Sednu k počítači a ráno to má Karas na stole k podpisu," lákal Mach Stundičku na založení kriminálního spisu, kdy je možno použít se souhlasem soudce operativní prostředky, jako je sledování osob a odposlech. Ale Studnička měl svoji hlavu a odmítl to s tím, že to, co na Čendu Petrželu zatím mají, je sakra málo a na nějaký jeho dojmy mu žádný soudce povolení na sledování nedá ani náhodou.

Dalo se čekat, že na to, jak dopadli Studnička a Mach s Čendou Petrželou, se jich šéf kriminálky kapitán Karas co nejdřív zeptá. Zašel za nimi do kanceláře a jen co se uvelebil v křesle u Machova stolu, tak se Studničky zeptal, proč jsou oba tak zaražený.

"Čenda s váma vyběh, pánové, co? Když vidím ty vaše protáhlý ksichty, víc mi říkat nemusíte."

"Taky to bylo, šéfe, jen zahřívací kolo," odpověděl mu na to Studnička.

"Aha. Takže to bylo jedna nula pro Čendu a galerka se bude mít čím bavit," nabídl si Karas z Machových cigaret.

"Jen klid, šéfe, náš čas přijde. A až tady Čendu zase rozbrečím, tak ti to přijdu říct."

"No? Že vám ty byty Čenda hned položíl, to jsem, Studno, nečekal, ale že z kriminálky tak brzo vypadne, to taky ne. To jste toho spolu moc nenamluvili. Vykouřil cigáro a šel," zapálil si Karas marlborku a kývl Studničkovi na hltánek rumu z placatice.

"Jo, chlapci. Ty doby, kdy tady Čenda sed na tuhle židli a houkli jste na něj, aby káp božskou, že všechno víte, tak na ty můžete, pánové, už jen vzpomínat. Ne, že bych se Čendy zastával, ale když se vrátil naposled z basy a byl jsem s ním dole v recepci, tak byl z těch Vinařic dost vyhoukanej. Fakt jsem ho nepoznával."

"Čenda a vyhoukanej z basy? Ten je přece v base jako doma. Neslyšeli jsem od něj, a ne jednou: Tři roky? To tam odsedím na hajzlu."

"Bejvalo, Studno, bejvalo. Byl dole v šachtě pět hodin v závalu a už se loučil se světem. Říkal, že to byl strach a hrůza. A myslím, že nekecal. Čendovi se, pánové, už do basy fakt nechce," zvedl se Karas z křesla a popošel ke dveřím.

"Čenda není Havel, kterej si odkroutil fešáckej kriminál v knihovně na Borech. Čenda rubal uhlí, pánové! Ve Vinařicích jde muklům asi často o kejhák a on ví, že by tam zase, jako recouš, skončil," odešel Karas z kanceláře a Studnička měl o čem přemýšlet.

Přestože šéf kriminálky kapitán Karas vyslovil své pochybnosti o Čendovi Petrželovi, Studnička kolem něj neúnavně šmejdil a dál se snažil zjistit k němu nějaké konkrétní poznatky. Bohužel se k ničemu nedostal a druhé kolo s Petrželou v kanceláři U Studničků bylo v nedohlednu. Léto uteklo jako voda a v polovině září, když chřipka poslala Studničku do postele, mu kolem čtvrté odpoledne zavolal domů poručík Mach a ještě než se ho zeptal, jak bojuje s nemocí, zeptal se ho, jestli leží.

"Ležím. Ta bestie se mě nechce pustit. Bolí mě celej Studnička, pořád mám teploty a peru do sebe paraleny a vitaminy. Jestli chceš ke mně zajít, tak tě varuju, šířím kolem sebe ty kurevský bacily a čekám, že to Martu složí taky."

"Určitě nezajdu. Mám výjezd a máme dnes dopoledne na Gottwalďáku udělaný na patře tři byty, jak přes kopírák. Jsou hned v tom paneláku za Olympií a všechny jsou udělaný planžetou."

"Tak to je jasný, ty jsou Čendovo!" vypadlo okamžitě ze Studničky.

"Nejsou. Čenda leží už druhej den ve špitále na interně se zápalem plic. V noci ho tam přivezla rychlá. Bingo, co?"

"Bingo? To je v prdeli, Machouši! Neříkej mi, že ta má teorie s Čendou jde tím pádem do hajzlu?"

"V tomhle případě, Studno, určitě, protože Čenda má tentokrát neprůstřelný alibi."

"No, to se mi přitížilo. Tos mi ani neměl volat. To bude mít Karas zase navrch, o Čendovi ani nemluvím."

"To není, Studno, všechno. Byty jednak udělaný nezvykle až v posledním patře a hlavně, představ si, že všechny ty byty ten pachatel tou planžetou zase zamkl. Aspoň všichni poškození tvrdili, že když přišli domů, tak zámek normálně dvakrát odemkli. S tím jsem se ještě vůbec nesetkal. Jinak klasika, v bytech bordel a šel jenom po zlatě a po prachách. Škoda na všech bytech ani ne třicet tisíc."

"Co technik? Našel nějaký palečky?"

"Ani se neptej. Kudy chodil, všude plakal jak želva. Vzal tam pachovky, na palečky si nešáh, vypadá to, že pachatel dělal v rukavicích. Prošli jsme barák a jako vždycky. Nikdo nic neviděl a neslyšel, navíc spousta lidí v tom šestipatráku je samozřejmě v práci a barák se nezamyká. Jo, málem bych zapomněl. V půl dvanáctý tam zvonila na jednu důchodkyni ženská, chtěla otevřít a prohlásila se jako pošta. Nedalo mi to, a tak jsem zavolal na poštu. Další bingo. V tom rajónu tam chodí pošťák a ne ženská. Navíc tam chodí už kolem desátý."

"A do prdele! Čím dál tím lepší, Machouši. Že by v tý partě bytařů byla ženská?"

"Možný je všechno. V jednom tom udělaným bytě se kromě zlata ztratila i moderní bižuterie, co dneska nosí ty mladý holky. Poškozená si to přivezla z Turecka a dala nám fotky, jak je tím celá ověšená. Prej si to bezpečně pozná. Jo, a taky jí zmizel jantarový náramek a náhrdelník. Kvůli nim řvala nejvíc, protože to měla od matky, co študovala za bolševika novinařinu v Leningradu. To by mohlo ukazovat na ženskou."

"Ty, Machouši, nemáš tam pro mě nějakou zprávu, která udělá na smrt nemocnýmu radost?"

"Mám. Za dva a půl měsíce budou Vánoce. Těšíš se?"

"Milý vole! Co z tebe taky mohlo jinýho vypadnout. Co Karas?"

"Ale jo, dobrý. Jo, když se vrátil dnes z oběda od Reinerů, tak jen tak nakouk mezi dveřma do kanceláře a řek mi, abysme si srovnali U Reinerů zdejší personál. Servírka se ho zeptala, že už dlouho neviděla ty dva "knedlíkáře". To prej myslela nás dva. Karas ji hned zprdnul, že jeho podřízený nejsou žádný knedlíci, že to jsou policejní důstojníci, aby si takový poznámky odpustila, že bysme ji mohli oba dělat tátu."

"Co na to Tereza?"

"Ani se neptej. Utřela Karase jak nudli u nosu, tak jak to ona umí. Řekla mu, že děkuje, že jednoho tátu policajtem už měla, a ten od nich, když byla malá, utek."

"Takže pro nás dva, Machouši, vlastně dobrá zpráva, že nás Tereza ani jednoho za tátu nechce. Ale ty knedlíkáře jí vrátíme. To je, Machouši, stejně kvůli tobě. Osm knedlíků ke svíčkový, to už je, Machouši, opravdu nebezpečná rozežranost. S tím by ses měl fakt léčit. To už mi dost zavání rozežraným Balounem ze Švejka."

"Mně ten můj apetit nikdo jen tak nevezme. Víš, co říká náš kamarád primář Václav z chirurgie. Kluci, dokud vám to bere, tak žerte. Když pak přijde nějakej ten zdravotní průser, každý kilo dobrý. Mě tedy knedlíkář neuráží," odmlčel se Mach a hned pokračoval.

"A což takovej pan Werich. Ten říkal, kdo se omezuje, ten je omezenej. A že to byl statnej a dobře rostlej pán. Kudy chodil, tudy zdobil, a všude trousil moudra."

"Machouši, vzpamatuj se. Ty nejsi Werich a z tebe nějaký to moudro už dlouho nevypadlo. Přemejšlej, kdo z galerky by se dal natipovat na ty naše byty. Prolez se Čtverákovou pátrání, jestli někde v republice nejedou u bytů planžety, to, že pachatel po sobě ty zámky zamkne, to by mohlo bejt docela slušný vodítko. Já jdu zpátky do postele, protože se mi přitížilo. Nerad bych skončil na interně, určitě by mě dali na pokoj k Petrželovi."

Ukázka z povídky Strach a hrůza
 


MUŽ, KTERÝ NEUNESL SVOJI HANBU

4. června 2018 v 21:08 | Ladislav B e r a n |  Ukázky z tvorby
Devětadvacátého září osmatřicet, kdy byla o půlnoci v Mnichově podepsána mezi Německem, Francií, Anglií a Československem potupná dohoda o podstoupení Sudet Hitlerovi, a tím pádem o odchodu naší armády z pohraničních pevností, které byly budovány na obranu vlasti, byla náladu obyvatelstva na bodu mrazu. Nepřidal tomu ani pohled na návrat vojsk z palebných postavení, která byla připravena se o republiku poprat i proti několika-násobné německé přesile. Zrada našich spojenců Francie a Anglie, kteří nás prodali Hitlerovi jako Jidáš za třicet stříbrných, byla nepochopitelná a neomluvitelná. Přitom naše armáda byla velmi dobře vyzbrojená a vycvičená a se spojenci bychom se byli ubránili. Nebylo divu, že s lidmi cloumala bezmocnost, beznaděj a vztek. K uklidnění obyvatelstva nepomohlo ani vystoupení nového předsedy vlády generála Syrového, legionáře z ruské fronty. K dvacátému výročí republiky tak dostal československý lid opravdu pěkný dárek. Podle Mnichovské dohody se měla československá vojska stáhnout ze svých postů v pohraničí do desátého října a předat budovaná opevnění bez jakéhokoli poškození. Když se pátého října objevili v Písku první vojáci z 11.pěšího pluku Františka Palackého, nebyl na ně hezký pohled. Všichni hlavy dolů, jako by se styděli za to, na čem neměli nejmenší podíl. Že v té době, krátce po desátém říjnu, konkrétně čtrnáctého, budou četníci z písecké pátračky vyšetřovat vraždu jednoho z důstojníků od 11.pěšího pluku, štábního kapitána Jiřího Štancla, to si na pátračce nepomyslel ani jeden z četníků.
Když čtrnáctého října kolem poledního zavolala na četnickou pátračku Hermína Štanclová, že po návratu domů našla v obývacím pokoji svého mrtvého muže a v pokoji značný nepořádek, a zjistila, že se jim z bytu ztratily všechny její zlaté šperky a na hotovosti nejméně padesát tisíc, nebylo pochyb o tom, že se výjezdu pátračky zúčastní osobně velitel pátračky štábní kapitán Votruba a nebude v něm chybět ani doktor Alexandr Cafourek, státní koroner, který jezdil s pátračkou na všechny mordy a pochybná úmrtí. Štanclovi bydleli v ulici Rastislava Štefánika a před domem čekala pátračku plačící vdova, která je zavedla do domu. Jako první vešel do obývacího pokoje technik praporčík Číp, který si nejdřív udělal několik fotek a teprve pak se šel podívat na štábního kapitána Štancla, ležícího na zemi, který byl v uniformě. Podle posmrtné ztuhlosti mrtvého konstatoval, že k úmrtí následkem střelné zbraně došlo zřejmě před dvěma až třemi hodinami, a při prohlídce mrtvého nepřestával kroutit hlavou, protože se mu to jako vražda vůbec nezdálo. Štábní kapitán Štancl byl střelený do prsou a smrt nastala zřejmě okamžitě, neboť to bylo v blízkosti srdce. Vzhledem k tomu, že v místnosti byla přítomná Štanclová, nechal si své závěry pro sebe a spokojil se s prohlášením, že víc řekne soudní pitva. V té době už Štanclová ukazovala četníkům na rozbité okno, vytahané zásuvky ze stolů a otevřený bar, odkud se měly ztratit zlaté šperky a peníze. Štábní strážmistr Hřebejk si vše zapisoval, a když se zeptal Štanclové, kde má její muž služební zbraň, ta se zarazila, ale hned vedla Hřebejka do ložnice k nočnímu stolku, kde ale revolver nebyl.
"To je divný! Včera ráno tu určitě ještě byl. Manžel se vrátil z hranic nachlazený, takže už je tři dny doma, a co vím, tak nikam jinam si ten revolver nedával. Vždycky, když přišel domů, tak si ho dal sem do stolku," divila se tomu Štanclová a nebyla v tu chvíli sama. Hřebejkovi se to taky nezdálo, a když Štanclová odešla do kuchyně, doktor Cafourek si k prohlídce mrtvého řekl své.
"Ty, Votrubo, mně se to tady na vraždu nezdá. Vůbec to teď neber jako jednu z mých odvážných verzí, ale mně to spíš připadá jako sebevražda. Uvidíme, až vezmeme tomu mrtvýmu stěry z obou rukou na zplodiny střelnýho prachu. Nemusím mít pravdu, ale já v tom, člověče, tuším nějakou velkou čertovinu. No, je to vaše, vy si s tím tady už nějak poradíte," nechal se doktor Cafourek odvézt domů. A když se vrátil výjezd po dvou hodinách na pátračku, protože technik praporčík Číp ohledání místa činu nikdy nepodcenil a systematicky hledal stopy po pachateli, měli četníci o čem přemýšlet. Pochopitelně padla i možnost sebevraždy, o níž se zmínil doktor Cafourek a k níž se přikláněl i štábní kapitán Votruba, protože věděl, že by to nebyl první případ důstojníka československé armády¸ který než by se vrátil s mužstvem domů s potupou a hanbou, tak se raději zastřelil.
"Ale kde je pak zbraň, pane štábní? S Čípem jsme prohledali v baráku, co se dalo, a zbraň nikde. Volal jsem k útvaru Štancla, a tam mi bylo řečeno, že ve svém trezoru ji Štancl nemá a že s ní chodil, jako každý důstojník, domů. Zavoláte, pane štábní, na Obranný zpravodajství do Prahy, nebo to mám udělat já? Přece jen je to mimořádka."
"Už se stalo, Hřebejk, zítra dopoledne tu jsou dva utajenci jak na koni. Máme s výslechem vdovy počkat. Zatím to holt vyšetřujeme jako vraždu, uvidíme, s čím přijde po pitvě doktor Cafourek. Ať máme ale nějakej náskok, než přijedou utajenci, omrkněte to, Hřebejk, nenápadně kolem tý vdovy. Slzy tam sice byly, ale zas tak moc jich nebylo. Tyhle důstojnický paničky jsou víc vidět po kavárnách než v kuchyni a víte sám dobře, že když pluk vytáhl na pár dnů do pole, jak po těch svých oficírech doma hrozně smutnily. Abych vám řek pravdu, Hřebejk, tak v tomhle případě mi tam nefalíruje jen ten revolver. No, vyražte na to, Hřebejk, z kanceláře to nezjistíte," vzal si k sobě štábní kapitán protokol o ohledání místa činu a začal ho podrobně studovat.
Které písecké kavárny a restaurace navštěvovaly důstojnické paničky, to bylo štábnímu strážmistru Hřebejkovi dobře známo. Řadu důstojnických manželek znal dokonce osobně, protože i on si čas od času zašel na volnou do kavárny hotelu Dvořáček, do vinárny k Hubáčkům, nebo do kavárny k Volfům, či nahoru do kavárny hotelu Tři koruny. Všude měl Hřebejk známé, na které se mohl obrátit. Když všechna ta místa obešel a vrátil se na pátračku, věděl, že paní Mínu Štanclovou znali všude. S tím skoro i počítal. Co ho však překvapilo, když hovořil se servírkou od Tří korun, že tam byla v den vraždy paní Mína dopoledne na kávě a měla na ruce silný zlatý náramek s několika přívěšky, o kterém uvedla, že se jí ztratil s dalšími šperky. Servírka si tím byla naprosto jistá a Hřebejkovi to potvrdila i žena rotmistra Paclíka, s níž tam Štanclová na kávě byla. Ta si dokonce vzpomněla, že Hermína Štanclová měla na ruce tři zlaté prsteny s kameny a jeden, ten s opálem, byl také mezi věcmi, které Štanclová uvedla jako ukradené, když si je u nich doma Hřebejk zapisoval do bloku. K největšímu překvapení se dostal Hřebejk ve vinárně U Hubáčků, kde se od vrchního číšníka dozvěděl, že paní Mína se tu v dopoledních hodinách scházela s jistým Igorem Lexou, což byl známý písecký hochštapler, několikrát trestaný štamgast pátračky. Že Igor Lexa ulovil u Hubáčků Hermínu Štanclovou, to nebylo nic překvapujícího. V každé dámské společnosti se cítil jako ryba ve vodě a uměl každou ženskou oblbnout svojí až bájnou lhavostí. Dost ženských mu na jeho vymyšlené historky naletělo a dost jich to taky pořádně ořvalo. Je pravda, že Lexa si s každým jeho novým trestem obvykle vysloužil i zákaz místa jeho pobytu, neboť rád cestoval a hledal své další nové oběti mimo Písek, kde měl trvalý pobyt. Na pátračce Lexu moc dobře znali, a proto za ním štábní strážmistr Hřebejk vyrazil domů, do Tylovy ulice, odkud to měl Lexa k Hubáčkům přes park pár kroků.
Jakmile Lexa otevřel dveře bytu a spatřil před nimi na chodbě štábního strážmistra Hřebejka, vyvalil na něho překvapením oči.
"Jé, to jste vy, pane štábní?"
"A koho jsi, Igore, čekal? Snad ne paní Mínu Štanclovou?"
"Mínu? To už je, pane štábní, dávno pasé. Tam to brzo skončilo. Ta ženská je na prachy a když se potkají dva, co je mají rádi, tak to nemohlo ani jinak dopadnout. Mimochodem, v posteli taky nic moc, jestli vám jde, pane štábní, o tohle. A cože vás, pane štábní, zajímá Mína?" pozval Lexa Hřebejka do bytu a hned postavil na stůl rozpitou láhev koňaku a dvě sklenky.
"Přišla o manžela a vyšetřujeme to, Igore, jako loupežnou vraždu, protože se podle Štanclové ztratily z bytu slušný prachy a šperky."
"A do prdele! V životě jsem u Míny doma nebyl. Ona vždycky přišla na šmajchl ke mně. V tomhle já, pane štábní, nejedu," dušoval se Lexa a rozlil koňak.
"Tak Mína je vdova. To se jí bude těžko skákat. Ta je zvyklá na velký prachy. Říkáte loupežná vražda, pane štábní? Kdy se to, proboha, stalo?"
"Je to starý pár hodin, co Mína našla manžela zastřelenýho. Údajně se ztratilo padesát tisíc a zlatý šperky. Přišla na to, když se vrátila z města."
"Tak prachy u Štanclů asi byly. Ale že by až takovej majlant? Tak on ji ten její držel dost zkrátka. Pár zlatej šmuků zdědila po nějaký tetě z Jistebnice. Jo, nevím, jestli vám to, pane štábní, pomůže, ale když byl ten její v poli, tak jezdila taxíkem na rajz do Budějc s Magdou Zímovou. Tu oficírskou paničku asi znáte. Je to taková kurvička, o který se říká, že jde ráda i za prachy. Co jsem slyšel, může to bej drb, tak četníci z Budějovic je párkrát vyhmátli v jednom hodinovým hotelu, co je naproti nádraží," pozdvihl Lexa sklenku s koňakem a Hřebejk se nijak nebránil si s Lexou přiťuknout, protože se od něho dozvěděl věci, které potřeboval.
Když se vrátil Hřebejk na pátračku, hned zašel za velitelem pátračky a vše mu řádně vysvětlil.
"Hřebejk, to, co jste zjistil, má pro náš případ cenu zlata, ale bude to chtít ještě víc poladit. Zavolejte na pátračku do Budějovic, jestli se ten drb s tím hodinovým hotelem potvrdí, tak by o tom měli mít chlapi záznam."
"Ale pořád to bude málo, pane štábní. I když se to potvrdí, tak Štanclový už to neublíží a pokud jde o tu mrchu Zímovou, tak je to úplně egál, ta je skoro rok rozvedená. V každým případě budou prachy hrát pro Štanclovou velkou roli," zapálil si Hřebejk svoji egyptku a Votruba mu dokonce tentokrát za tu smradlavou cigaretu ani nenadával.
"Mě spíš napadla jiná věc, pane štábní. Takovej revolver se v dnešní době dá prodat za slušnej peníz. Co když ho Štanclová před naším příchodem k nim sbalila?"
"To mohla udělat, Hřebejk, ale pak u tý sebevraždy, na kterou věřím čím dál tím víc, nemáme to hlavní. Motiv," šel Votruba do viržinka.
"To by nám dost pomohlo. Zavolejte, Hřebejk, do Budějovic, třeba nám řeknou toho šamstra, se kterým se Štanclová v tom hodinovým hotelu slejzá. Až se tady zítra objeví utajenci z Prahy, tak aby neřekli, že jsme v tom, kromě ohledání mrtvoly a místa činu, nic neudělali. Uvidíte, že nám ten případ nakonec stejně nechají. Jakmile v tom utajenci neuvidí špionáž, tak půjdou od toho. Nebyl by to první případ," konstatoval velitel pátračky a Hřebejk mu dal za pravdu.
Šamstr, kterého četníci z českobudějovické pátračky v hodinovém hotelu u nádraží párkrát vylovili na pokoji s Hermínou Štanclovou v choulostivé situaci, se jmenoval Julius Ketner. Byl o deset let mladší než Štanclová, byl to pojišťovák a nebyl to její jediný kunčoft. Těch jmen dostal štábní strážmistr od strážmistra Nováčka víc, ale Ketner byl zřejmě stálý klient Štanclové. Zímová, která jezdila do stejného hotelu, své kunčofty dost střídala a když někoho někde ulovila, zřejmě s ním šla na hotel.
Když tak o tom štábní strážmistr Hřebejk přemýšlel, napadlo ho, že by se nic nestalo, kdyby i pro Zímovou zajel a nechal ji do výslechu Hermíny Štanclové vyspat v separaci na pátračce. Důvod pro to byl, a Štanclová by mohla být v klidu, že se o ni pátračka nezajímá. Aniž to řekl veliteli pátračky, tak si pro Zímovou zajel do vinárny k Hubáčkům a přivezl si ji na pátračku. Zímová byla z toho dost podrážděná, ale když jí Hřebejk naznačil, proč je tady, byla jak zařezaná a nepromluvila slovo. To bylo do té doby, než jí Hřebejk oznámil, že si ji nechají na pátračce v separaci, protože je podezření, že se živí v Budějovicích prostitucí a že si ji zanesou do evidence šlapek, což se v Písku dlouho neutají. Zímová se na to ušklíbla, neřekla na to slovo, ale to netrvalo dlouho. Po chvíli se nadechla a spustila.
"Tak já se nad tou krávou slituju, vezmu ji s sebou do Budějc, protože pořád fňukala, že nemá doma korunu, že jí ten její drží s prachama u huby, a ona mě práskne četníkům?" zapálila si cigaretu a jela dál.
"To vám ta kráva neřekla, pane štábní, že už spolu delší dobu nemluvíme?"
"Proč? Přitom takový kamarádky," prohodil Hřebejk.
"Protože mně přebrala v Budějcích kufčofta, co byl vycpanej prachama. Je to sedlák, co vozí do Budvaru z Lišova ječmen. Nakukala mu, že jsem byla na kožním a že mám kapču. Přitom jsem tam byla úplně kvůli něčemu jinýmu. Však jsem jí to pořádně osladila. Takovej voltr si nenechám jen tak líbit. Ji dejte do basy, protože toho svýho určitě odbouchla ona."
"To nechte, paní Zímová, laskavě na nás. Bohužel vás tady musíme nechat v separaci. Nebo máte na dnešek jinej program?"
"To mám. Mám rande v Budějkách s jedním pánem. V šest hodin mě tam taxikář Novotný hodí," hodila Zímová okem na hodiny na zdi mezi okny, které ukazovaly tři čtvrtě na šest.
Hřebejk zvažoval, zda si nechat Zímovou v separaci ale pak se rozhodl ji pustit, když mu slíbila, že za Štanclovou nepůjde a přijede z Budějovic až druhý den dopoledne vlakem.
Utajenci z Vojenského zpravodajství - major Čermák a štábní kapitán Pinc - se objevili na pátračce druhý den už v devět hodin. Jen co usedli v kanceláři velitele pátračky, major Čermák si převzal od Votruby spis VRAŽDA ŠTÁBNÍHO KAPITÁNA ŠTANCLA a začal v něm listovat.
"Tak se chlubte, pánové, co k tomu mordu všechno máte!"
"No, na velký chlubení to není, pane majore, ale i tak jsme za ten den k tomu přece jen něco zjistili," ukázal Votruba na štábního strážmistra Hřebejka.
"Vše najdete ve spisu. Podle soudní pitvy a našeho šetření to spíš vypadá, pane majore, na sebevraždu. Potvrdily to i prachové stěry na uniformě zastřeleného."
"A motiv, pane štábní? Motiv sebevraždy je pro nás to hlavní," zdůraznil major Čermák a vzal si k ruce ohledání místa sebevraždy.
"Sebevražda a chybí zbraň? Ta se na místě opravdu nenašla?" začetl se major Čermák do úředních záznamů, které vyhotovil Hřebejk.
"Zbraň se sice nenašla, ale myslím, že z výslechu Štanclové by se to mělo vysvětlit, pane majore. S tou jsme zatím nemluvili, jak jste nám vzkázal."
"Takže si pro ni sjedeme, ne?" podíval se major Čermák na kolegu, a během půl hodiny už seděla Hermína Štanclová v kanceláři velitele pátračky, kde na ni byla vyloženě přesila.
Tou přesilou, která byla v kanceláři velitele pátračky, byla Hermína Štanclová dost zaskočená. Výslech vedl major Čermák, který měl před sebou spis, a jeho první slova byla: "Jak tady na to koukám, paní Štanclová, četnická pátračka toho k případu zjistila tolik, že to s vámi nevypadá vůbec dobře. Takhle to totiž vypadá, že jste vlastně sama podezřelá ze smrti svého muže. Zabila jste ho?" zeptal se major Štanclové důrazným hlasem, a ta se rozbrečela.
"Nezabila jsem svého muže, pane majore. Byla to sebevražda a všechno to vysvětlím," vytáhla Štanclová z kabelky kapesník a když si osušila oči, tak spustila.
"Všechno ten den začalo tím, že ráno při snídani se mě manžel zeptal, jestli jsem mu byla někdy nevěrná. Jirka vyndal z kapsy uniformy dopis a dal mi ho přečíst."
"Co v něm bylo?" nevydržel to Hřebejk.
"Co v něm bylo?" zarazila se Štanclová a vytáhla si z kabelky cigaretu. "Bylo tam napsáno, že jezdím do Budějovic do jednoho hotelu a souložím tam s chlapama za peníze."
"Což je pravda. To už jsme si zjistili," neodpustil si poznámku štábní kapitán Votruba.
"Já jsem to pochopitelně zapřela a řekla jsem, že je to špinavost a že to není pravda," odmlčela se Štanclová, ale vzápětí pokračovala. "Jirka mi vzal dopis a chtěl, abych přísahala, že to není pravda. Tak jsem to udělala, ale vtom Jirka vytáhl revolver, přiložil mi ho k hlavě a řekl mi, abych si rozmyslela, co mu teď řeknu. Bála jsem se, že mě zastřelí, a tak jsem se mu ke všemu přiznala," sklopila Štanclová hlavu a bylo ticho.
"A co bylo potom?" ozval se major Čermák.
"Nic. Já jsem se oblékla a šla jsem do města hledat Magdu Zímovou, protože mi došlo, že ten anonym nenapsal nikdo jinej než ona."
"Protože jste jí přebrala toho bohatýho sedláka z Lišova, co vozí do Budvaru ječmen, to už víme," poznamenal Hřebejk.
"Magdu jsem doma nenašla, tak jsem si zašla do "Tří kaček" na kafe. Když jsem se vrátila, tak jsem našla Jirku mrtvýho v pokoji."
"Kam přišel ten revolver?" ozvalo se v kanceláři unisono.
"Ten jsem sebrala z podlahy, odnesla jsem ho do sklepa a schovala jsem ho pod uhlí, protože mi došlo, že tu životní pojistku na půl milionu, kterou Jirka uzavřel, než odjel s plukem na hranice, v případě sebevraždy určitě nedostanu."
"A to zlato a peníze?"
"Ty jsem uvedla, že jsou ukradený, protože mi to poradil jeden můj známej, aby prej to vypadalo na zloděje."
"Ten pojišťovák z Budějic?"
"Ano, pane majore, ten," přiznala Štanclová.
"Předpokládám, že má ten pojišťovák jméno, paní Štanclová."
"Jmenuje se Julius Ketner, pane majore. Stýkáme se spolu víc jak půl roku," sklopila hlavu vdova a šla do další cigarety.
"S tím pánem si pátračka ráda popovídá, že jo, pane štábní?" obrátil se major Čermák na velitele pátračky, kterému došlo, že případ pro oba utajence z Prahy tím pádem v Písku skončil. Výslechem Štanclové se konečně objevil motiv, kdy štábní kapitán Štancl neunesl svoji hanbu, a proto to vyřešil sebevraždou.
"No, my tady s kolegou, pane štábní, končíme. Dejte nám tip na dobrý oběd ve slušném podniku a my se vracíme do Prahy," vstal major Čermák od stolu a štábní strážmistr Hřebejk si odvedl vdovu do své kanceláře, kde se strážmistrem Kovaříkem s ní sepsali podrobný výslech.
Sluší se zmínit, že velitel četnické pátračky štábní kapitán Votruba o všem hned informoval doktora Cafourka a pozval ho, spolu s oběma utajenci z Prahy, na oběd do hotelu Dvořáček. A byl tak vlastně jediný, kdo na tom případu, který od začátku vypadal beznadějně, pořádně prodělal. Major Čermák se štábním kapitánem Pincem se pozvání na oběd nijak nebránili a taky se nijak nežinýrovali. Objednali si každý husu s bramborovým knedlíkem a se zelím. A doktor Cafourek, který se opět projevil se svým dobrým úsudkem na místě činu a smyslem pro odvážné verze, zapomněl, k velkému překvapení štábního kapitána Votruby, na to, že má žlučník v havarijním stavu, jak vždycky tvrdil, a aby netrhal partu, dal si tu husu taky.
 


Hrad mrtvých

4. června 2018 v 20:59 | Jan Bauer |  Ukázky z tvorby

Ukázka z připravovaného románu Jana Bauera Hrad mrtvých

….A tak Božetěch nedbal na nadávky kolemjdoucích, kterým zpravidla častovali ty, které odváděli městští biřici. Slyšel s patrným rozčilením pronášená slova jako zkurvysyn, pazdrát lotras, hajzl, sviňák, vrahoun, hrdlořez, zasraný lapka, přičemž výraz zloduch byl asi nejmírnější. Občas uhnul před letícím kamenem nebo kusem bláta, protože i vrhání různých předmětů na zajištěné výtečníky patřilo k oblíbeným zábavám jisté části obyvatel Většího Města pražského. Je to zvláštní, napadlo ho. Když někdo bezostyšně krade a loupí, nebo někoho mlátí či dokonce vraždí, dívají se lidé většinou raději jinam a jsou rádi, že sami nepřišli k úhoně. Ale jakmile někoho vede městský biřic nebo, nedej bože, dokonce rychtář, hned chtějí veřejně osvědčit svůj smysl pro spravedlnost peprnou nadávkou nebo mrštěným kamenem. Nepochybně z radosti, že zlo bude opět po zásluze potrestáno.

Pozvánka V. Jandy

4. června 2018 v 20:50 | --- |  Pozvánky
Zveme vás na Vítání prázdnin,

pořad s dětmi kytarového kurzu Vladimíra Jandy

Dne 28. 6. 2018

Hosté - Jirka Krška - kytara zpěv
Madlenka Kršková - kytara, zpěv
Začátek v 18.00 hodin na zahradě restaurace Na Americe v Rudolfově.
Po ukončení volná zábava s hudbou
V případě špatného počasí bude vystoupení v muzeu Perkmistrovského domu

Těšíme se na vás

Vladimír Janda

Kam dál