POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Skrýše, Petr Šulista

27. října 2008 v 14:14 | Petr Šulista |  Ukázky z tvorby
Petr Šulista

SKRÝŠE


Podzim života provázejí nejrůznější neduhy, které často komplikují a ztrpčují svým nositelům jejich klidné stáří. Nemusí ale jít vždy jen o problémy pohybové, zažívací či oběhové. Z vyprávění je znám nejeden případ člověka, který začal být ve stáří náhle nesmírně podezíravý, který stále někoho obviňoval z krádeže jeho osobních věcí, který ze strachu z okradení neustále přemisťoval peníze a rodinné cennosti z místa na místo, takže se častokrát stalo, že ani nevěděl, kam je schoval, což bylo důvodem k dalšímu podezírání lidí z okolí. Pokud tato chorobná podezíravost postihne vdovu nebo vdovce, je to smutné a nepříjemné, pokud ale postihne jednoho z manželské dvojice, je to pro toho druhého tragédie.


Manželé Vávrovi oslavili v klidu a pohodě zlatou svatbu. Naštěstí se oba dva těšili dobrému zdraví a tak rádi a ochotně vypomáhali s výchovou dvou vnoučat, která k nim jezdila velice ráda, neboť s dědou a babičkou byla vždycky legrace a navíc babička uměla výborně vařit a péct a děda měl zase velmi rozsáhlou a zajímavou sbírku známek a nálepek, u níž zejména vnuk trávil dlouhé hodiny a spolu s dědou si vyprávěli o dalekých krajích a vzdálených zemích. Společně cestovali, plavili se po mořích, zlézali vysoké horské štíty, prodírali se pralesy, překonávali hluboká údolí. Občas si vzali na pomoc i mapu, kde hledali vzdálená města, řeky a hory ze známek a nálepek. Dohadovali se, kde se čím platí, jaké je tam asi počasí, zda tam také mrzne a sněží, která zvířata tam žijí a tak dále a tak dále. Pana Vávru těšilo a dělalo mu radost, že chlapce všechno zajímá a že ho to baví. Společně prožité chvíle prospívaly oběma, neboť nutily i pana Vávru doplnit si některé poznatky zejména ze zeměpisu. Čas vždycky neúprosně plynul, odpoledne pokaždé uteklo jako voda. Pan Vávra byl šťastný, že chlapci mohl udělat radost a že přece jen jeho sbírka, která byla nejednou jeho ženě trnem v oku, slouží dobré věci a paní Vávrová měla radost z toho, že vnoučatům chutná a že si může po čase zase pořádně zavařit.

Neuplynulo ale ani pět let a chování pana Vávry se začalo výrazně měnit. Začal být neklidný, stále něco hledal, pořád mu něco chybělo a chudák jeho žena nevěděla, co dělat dřív, zda vařit a uklízet nebo pomáhat muži s hledáním jeho "náhle zmizelých" věcí. Nebylo to pro ni jednoduché ani snadné od rána do večera slyšet výčitky: "Tys mi to určitě někam zašantročila! Kam jsi mi to zase dala? Tys to vyhodila?!" Horší to ale bylo se sousedy a ostatními lidmi z okolí, které pan Vávra zcela bez uzardění nazýval zloději a podvodníky, kteří ho chtějí okrást a připravit ho tak o klidné a pohodové stáří. Lidé k nim přestali chodit a když mezi obviněné zařadil i svá vnoučata, zavřely se dveře i za nimi.

Paní Vávrová z něho byla nešťastná. Byly chvíle, kdy s ním byla řeč, kdy byl i milý a příjemný a kdy se choval jako dřív. Bohužel, přibývalo právě těch opačných. Ze strachu z okradení se dokonce rozhodl svoji sbírku známek a nálepek prodat. Peníze, které měli oba na vkladní knížce, vybral s tím, že nejlepší bude, když budou doma pěkně schované. Kam je ale schová a kde je ukryje, ženě ze známých důvodů neřekl.

Neuplynul ani měsíc a jeho zdravotní stav se zhoršil natolik, že musel být hospitalizován v nemocnici, kde po několika dnech zemřel.


Po smrti manžela věnovala paní Vávrová nemálo času hledání uschovaných peněz. Ale ač hledala, jak hledala, její snažení bylo marné. Prohledala domek od sklepa po půdu a od půdy po sklep, nenašla nic. Po penězích jako kdyby se země slehla.

"Řekni mi, kde mohou být?" stěžovala si svému jedinému synovi. "Kam je jen mohl ten můj blázen dát, prohledala jsem snad už kdeco a pořád nic."

"To chce systém," holedbal se její syn, "počkej, udělám si volno, přijedu a uvidíš, že hledanou skrýš najdu."

A skutečně přijel. Celý týden za pomoci matky usilovně hledali skryté místo, ale ani tentokrát se nedobrali k vytouženému cíli.

"A víš určitě, že peníze schoval tady, neukryl je někde venku mimo chalupu?"

"Co tě nemá, tomu nevěřím, chtěl je mít stále na očích, mimo dům by pro něho nebyly v bezpečí," trvala na svém paní Vávrová.

"Tak kam je teda dal?"

"Vím já?"

"Necháme to uležet a budeme oba přemýšlet, snad nás něco napadne. A vůbec, o kolik vlastně jde, jakou částku hledáme?"

"Na knížkách bylo něco přes sto tisíc, kolik dostal za tu svou sbírku, nevím, ale určitě by ji levně neprodal, měl tam docela vzácné známky."

"Já vím, vzpomínám třeba na aršík Kde domov můj a na jiné."

"No, vidíš, pokud to prodal a já jsem přesvědčena, že ano, protože jinak by to tady muselo být, tak za to určitě nedostal málo."

"Hm, nezbývá, než dát hlavy dohromady a přemýšlet, však na to přijdeme."


Uplynul měsíc, dva. V polovině třetího paní Vávrová náhle a nečekaně onemocněla. Mozková příhoda způsobila, že ochrnula na polovinu těla a zůstala tak upoutána na lůžko. Útulná chaloupka na kraji vsi osiřela. Následný zápal plic zdravotní stav paní Vávrové dále zkomplikoval. Naštěstí se z něho dostala, z následků mrtvice ale nikoliv. Byla odkázána na trvalou péči a pomoc druhých. Bylo jasné, že domů se už nevrátí. Syn si ji, když to bylo trochu možné, vzal domů a snažil se jí zajistit vše potřebné. Střídali se u ní s manželkou, vypomáhaly i jejich děti. Její původně vcelku stabilizovaný zdravotní stav se po pár týdnech začal opět zhoršovat. Přibyly srdeční a zažívací problémy a tak byla znovu hospitalizována v nemocnici.

Její syn stál před důležitým rozhodnutím. Co s chalupou? Neprodat ji, znamenalo pravidelně na ni jezdit, větrat, udržovat ji v pořádku, starat se o ni. Kdyby nebyla tak daleko, nebyl by to jistě problém, ale přes sto kilometrů se mu zdálo příliš. Navíc on i jeho manželka pracovali v nepřetržitém provozu a společné volné víkendy byly u nich skutečnou vzácností. Rozhodl se proto po dohodě s matkou, že domek prodají. Nechal domek odhadnout a v novinách otiskl inzerát i s fotografií.

Neuplynuly ani dva týdny a dostal hned několik nabídek najednou. Neváhal. Domluvil si se všemi zájemci na stejnou hodinu schůzku v domku svých rodičů. Až na jednoho se dostavili všichni. Provedl je domkem, seznámil je s jeho vybavením, zahradou a dvorkem, uvařil kávu. Vyptal se jich na důvod jejich zájmu o koupi i na to, jak se jim domek líbí a co jim v něm nevyhovuje. Sdělil jim odhadní cenu a pozorně si vyposlechl jejich názory na ni. Pak se s nimi rozloučil s tím, že jim během několika dnů oznámí své rozhodnutí.

V nemocnici s matkou vše v klidu prohovořili a vybrali nejvhodnějšího zájemce. Matka syna prosila, aby ještě jednou celý dům řádně prohledal, že ty peníze tam někde určitě jsou.

"Vezmi si dovolenou, jděte tam všichni, nevěř tomu, že když ty peníze najde nový majitel, že je vrátí."

"To je mi jasné, že ne, ale kde je hledat, to je otázka?"

"Však ty je najdeš, uvidíš, hlavně to nevzdávej!"

"To se lehce řekne, ale dobře, ještě jednou celý ten barák prohledáme, kousek po kousku," uklidnil syn matku a hned druhý den si s manželkou vzali dovolenou. Omluvili děti ze školy a společně vyrazili na chalupu. Hledání peněz spojili s celkovým úklidem chalupy. Vzali to pěkně na čisto od půdy až po sklep. Prolezli každou skulinku, vymetli každý kout. Každý večer uléhali s přesvědčením, že ráno bude šťastnější. Nebylo. Po penězích nikde ani stopy.

"Nedá se nic dělat, přece nerozbouráme celý dům, taťka byl zkrátka podivín, celý život se s mamkou uskrovňoval a teď nakonec ty těžce nastřádané peníze dostane někdo úplně cizí, bohužel, s tím už nic víc nenaděláme," uzavřel celou věc mladý Vávra.

"Když si představím, že je najde někdo jiný a pak si za ně bude užívat, tak je mi nanic," podotkla jeho žena.

"Já vím, ale co s tím, vždyť jsme prolezli kdeco, ty, já i děti. Třeba to ukryl mimo dům, mamka sice říkala, že to nepřipadá v úvahu, ale co když se plete."

"Necháme toho a pojedeme, za chvíli bude večer, nerada bych přijela domů až v noci," dodala Vávrova žena a začala nosit věci do auta. Neuplynula ani půlhodina a všichni smutně a zklamaně opouštěli po týdenním uklízení a hledání chalupu.

Dlouho do noci pak ještě hovořili o rodičích a o ukrytých penězích. Neustále se v myšlenkách vraceli zpět, na chalupu.

"To by mě fakt zajímalo, kam je jen taťka mohl schovat?" nedal si pokoj mladý Vávra.

"Nech už toho a spi, stejně nic nevymyslíš. Smiř se s tím, že ty peníze zkrátka nejsou a že nikdy nebyly, jinak se z toho zblázníš, hm, dobou noc," špitla jeho žena, zhasla lampičku na nočním stolku a otočila se na bok.

Mlčeli a nespali. Nemohli usnout. Myšlenky na neobjevený úkryt se bez ustání vtíraly s neúnavnou vytrvalostí. Teprve k ránu je přemohl spánek.


Následující den poslali vybranému zájemci dopis, sdělili mu termín prodeje a požádali ho, aby se s předem domluvenou částkou dostavil na chalupu, kde ho budou očekávat.

V den prodeje byl mladý Vávra na chalupě již od rána, všechno ještě jednou prošel, překontroloval, zda je vše v pořádku, s penězi si už hlavu nedělal, mrzelo ho sice, že otcův úkryt neobjevil, ale řekl si, člověk přijde v životě o víc a nakonec, nebyly to moje peníze, myslel tím, peníze jím vydělané, zkrátka, chtěl, aby o něm nemohl nikdo říct, že je nějaký lajdák a nepořádník, však to znáte. Zájemce o dům, statný čtyřicátník, přijel přesně ve smluvenou dobu a nepřijel sám, byla s ním manželka a asi patnáctiletý syn. Chtěl mu dát peníze a celou transakci rychle skončit, jemu to ale nedalo a trval na tom, že celý dům ještě jednou celý společně projdou. Kupující sice říkal, že je to naprosto zbytečné, ale mladý Vávra trval na svém.

Již vycházeli z domu, když se muž omluvil a odešel na WC. Po chvilce se vrátil a spíše s humorem než s výčitkou řekl: To splachovadlo nějak málo splachuje, asi to bude chtít opravit. Mladý Vávra neváhal ani chvilku a povídal mu: "Počkejte moment, hned se na to podívám, možná že to nebude nic vážného."

"Ale, prosím vás, to nechte," namítal, "já si s tím už poradím, přece se kvůli takové prkotině nebudete zdržovat."

To ale mladého Vávru neznal. Ten si potrpěl na preciznost. Nesnesl pocit, že něco udělal napůl, že něco není tak, jak má být. Proto se otočil a zamířil směrem do domu. Na WC vylezl na prkýnko, zvedl poklop nádržky a sáhl dovnitř. Rukou nahmatal nějaký předmět. Co to tam je, kdo tam co strčil, říkal si pro sebe a rukou vytahoval neznámou věc, z níž se vyklubala plechová krabička zabalená v igelitu. Původně vůbec netušil, co vlastně našel, jen si říkal, kdo tam mohl tenhle krám dát. Ani ve snu by ho bývalo nenapadlo, že nečekaně a právě tady najde tajnou skrýš svého otce.


Nebýt náhody, byl by šťastným nálezcem téměř dvě stě padesáti tisíc nový majitel domu. Uvažovat o tom, zda by peníze vrátil či nevrátil, se mu zdálo již nepodstatné. Schoval peníze do kapsy a prázdnou krabičku i s igelitem hodil do koše. Připadalo mu nevhodné, nést ji v ruce z domu. Zkusil spláchnout. Vše fungovalo.

"Tak je to v pořádku," usmál jsem se na muže, doufám, že se vám tu bude líbit.

Rozloučili se a on celou cestu domů nemohl stále uvěřit, že nakonec měl tolik štěstí. To bude mamka ráda, říkal si v duchu, tak moc si přála, abych ty peníze našel. Bohužel, přijel už pozdě. Ten den odpoledne v nemocnici zemřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama