POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Několik ukázek z tvorby, Petr alias Anywake

4. listopadu 2008 v 22:10 | Petr alias Anywake |  Ukázky z tvorby

Noc, chodba a někdo

Zase to úterý, vyčerpávající, zdlouhavé a někdy i mučivé, přesto nejlépe strávený a využitý den v mém týdnu. A začíná to pokaždé stejně.
Ráno se probudím, čekám frontu na záchod, neboť bráchovi to hrozně dlouho trvá, když si konečně odlehčím, jdu do koupelny. Tam se holí táta. No nic, máčknu se vedle něho, opláchnu si obličej studenou vodou a vyčistím si zuby. Mezitím co moje tělo automaticky putuje bez zastávky plynulým krokem zpátky do pokojíku, aby se mohlo samo obléknout do širokých kalhot a volného trička popřípadě basketbalového dresu, vyndávám si ospalky z očí a na plnou pusu zývám.
Když jsem oblečený a nasmraděný mým deodorantem, který ke mně nemyslitelně patří, jdu do kuchyně.
"Ahoj mamko," pozdravím jako ve snách, zasednu za stůl, kde na mě čeká trocha zrní v podobě kopice slunečnic, cereálií a šálek vařícího čaje. Vždycky to nestihnu všechno sníst nebo dopít.
Rozloučím se a jdu na autobus číslo pět. Bez problémů dojedu do školy, tam strávím svůj dopolední čas i část toho odpoledního přežvykováním nových i starých drbů, informací, keců, učení… Každý tomu říká jinak!
Když se konečně vyvleču ze školy zmučen a zubožen na duši, občas se to opravdu stane, jedu domu tím samým autobusem. Doma mě čeká uklízení, při kterém obvykle, když mi brácha nepomůže, skřípu zuby.
Následují dvě hodiny angličtiny s mým osobním učitelem. Začíná to asi takhle: "Ahoj Peťo, tak co je nového?!" Vše za doprovodu dobromyslného smíchu. Ty dvě hodiny jsou zábava oproti předchozímu uklízení.
Hned, jak skončím angličtinu sedám znovu na autobus a jedu na volejbal. Tam se teprve dostatečně uvolním a odráguji. Zpocený a spokojený se v deset hodin vrátím domu, naložím se do vany a jdu chrnět a to doslova.
Dnes je to stejné, angličtina a sport. Vylezu z vany a jenom v trenkách si jdu lehnout do postele. Je měkká a přívětivá jako matčina náruč, nikdy jindy v týdnu, jen dnes a jen pro mě. Deka i polštář, jsou chladivé a načechrané.
Zavřu oči a usnu.
Druhý den proběhne a já ho skoro ani nezaznamenám. Sedím u svého počítače a pařím novou hru. Brácha čeká až vypadnu a zkracuje si dlouhé čekání koukáním na televizi. On netuší, že už sem dneska nepůjde a já se mu v duchu směji. Mamka je v kuchyni a poddává se alchymii vaření. Táta šel dolu za tím volem, sousedem, vysvětlit mu, aby se večer choval tiše, že není v panelovém domě sám a my mohli v klidu spát.
Je to vůl! Pomyslel jsem si a v tu chvíli uslyším hlas mamky, jak nás volá. Asi něco potřebuje.
"Bež tam," křiknu na bráchu a dál pařím.
"Proč já," odporuje Tom, ale jde tam.
Znovu se ozve mamčin tlumený hlas.
"Asi večeře," dojde mi. Uložím hru a jdu do kuchyně.
V hale potkám bráchu, jak běží zpátky do obýváku a přitom se směje. Jde mi určitě sednout na místo.
"Tak co se děje," křiknu za ním, ale místo Toma mi odpoví mamka z kuchyně a volá: "Někdo klepe na dveře, ale neodpovídá, jdi tam já mám ruce od těsta a jestli je to táta, tak ho sprdnu, že neumí odpovědět."
"A jestli je to nějakej kretén, tak vezmu basebalku, kterou mám schovanou za skříní a rozmlátím mu hlavu," zamumlal jsem nahlas.
"Cože!?" zeptá se mamka.
"Nic," odpovím, projdu celou halu až do předsíně a první věc co udělám, když přijdu k vchodovým dveřím je, že kouknu do kukátka. Je tam tma. Copak zase nefungují světla?
"Kdo je tam!?" křiknu přes dveře.
Ozvou se rány, jak někdo z druhé strany buší do dveří a podle hluku, možná i kope.
Nevím proč, ale taky začnu bouchat. A ve chvíli, kdy mě na jazyku pálí věta. Co jsi za vola! A kdy mě napadne zamknout na petlici nebo klasicky na západ-
BUM!
Dveře se rozletí lehce jako když strčíte do pyramidy z karet.
Všechno se to děje v jediné vteřině. Mamka volá z kuchyně, co to bylo za ránu. Brácha se chechtá u počítače. Dveře visí na posledním pantu a smutně kňučí skřípavou melodií i přestože jsou namáčknuté na zárubně od záchodových dveří.
Mám sucho v krku, nevím proč, ale stojím na konci předsíně, musel jsem v čas uskočit. Ale teď. Teď se nemůžu pohnout.
Nohy mě neposlouchají, ruce se potí a volně bez užitku visí ve vzduchu podél mého těla. Mysl už vytváří obraz toho, jak běžím pryč, do pokojíku pro basebalku. Po tváři mi sjede kapička potu, v ústech ještě větší sucho, knedlík se mi usadil v krku, chci vykřiknout, musím vykřiknout, musím varovat mamku a Toma před ním.
Stojí nám na prahu také nehybně jako já, ruce má zatnuté v pěst, na nohou obyčejné bílé tenisky pocákané od červené barvy, tepláky se záplatami, ošuntělý svetr a všechno od té jasně rudé barvy. Nevidím mu do obličeje. Světlo mu sahá těsně pod krk, ale já vím, kdo je to.
Je to ten pasák, ten hajzl od zdola, co nás každou noc budí, jak mlátí dveřmi.
Nevím, jestli se usmívá nebo je překvapený. V hlavě se mi honí jiné věci. Pořád nemůžu promluvit ani se hnout. Přemýšlím o tom, zda-li bych ho přepral, vždyť je menší, než já, ale mnohem těžší a možná i svalnatější. Rysy v obličeji mi tvrdnou, snažím se polknout, nejde to.
Pokouším se uvažovat a navodit stav hněvu a vypudit myšlenky typu, jak mě ty jeho obrovské pracky dusí. Má je velké, strašně velké. Místo hněvu jsem ještě vyděšenější.
Čas se zastavil neslyším stupňující se volání mamky z kuchyně. Mám strach a náhle si uvědomím, že to není červená barva na jeho kalhotách a teniskách, ale krev.
Další kapička potu mi sjíždí po tváři, každý sval se mi třese. Ty jeho velký ruce. A najednou mi dojde, že v levé ruce drží nůž, klouby mu bělají a kontrastují s krví pokrytým ostřím.
Čí je to krev?
Odpověď leží kousek za pasákem. Matné světlo osvětlující jen hustou černou hřívu zašpiněnou od té samé krve. Poznávám ty vlasy. Táta. Jsem naštvanější a vyděšenější.
Pasák jako ve zpomaleném filmu zvedne levou nohu a překročí práh našeho bytu.
Hlavou mi bleskne najednou tisíc věcí. Němě vykřiknu. Jen vzdech. Uvnitř však křičím!
Obraz zabliká a zmizí.
A já se probudím. Konečně mohu polknout, jde to ztuha, bolí to, ale je to vysvobození. Vůbec si neuvědomuji, že to byla jen noční můra. Přerývavě dýchám, krůpějky potu promáčejí polštář. Jsem celý mokrý, ale netřesu se, naopak celé tělo je v nějaké prapodivné křeči. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
"Byl to jen sen," ujišťuji se a rukou si otřu zpocené čelo. Jsem zpátky ve své posteli. Přetočím se na bok a poslouchám. Kromě bráchovo chrápání a obvyklého bouchání a třískání ze zdola od toho pasáka, je ticho. Chystám se znovu usnout, když najednou uslyším podivný zvuk, něco mezi vrtáním a pískáním. Nehýbu se, znovu ta křeč, napínám sluch. Přestalo to.
"Nic to není," uklidňuji sám sebe, ale uši mám našponované stejně jako nervy. Nedýchám ani se nehýbu, brácha se na protější posteli převalí a zašustí s dekou.
Opět je ticho, usínám, už skoro spím, ale něco mi nedá pokoj. Sžíravý pocit!?
Jako kdybych slyšel kroky. Už nevím co slyším. Odhodlám se a pomalu se zvedám z postele, ta pod mojí vahou sténá. Stoupnu na koberec, vezmu za polootevřené dveře od pokojíku a vkročím pomalu do haly. Uši stále našponované. Nic, nikde nikdo. Tep se mi vrací do normálu. Zamířím k vchodovým dveřím, kde je taky nalevo koupelna a záchod.
Moje mlaskavé kroky, jak se bosou nohou přilepuji a odlepuji od lina mě děsí víc, než bráchovo podivné zachroptění. Dojdu na konec haly. Kouknu doleva a vidím, že dveře do kuchyně jsou otevřené a přes okno dopadá na stůl měsíční světlo. Hodiny zavěšené také v kuchyni melodicky ťukají.
Podívám se před sebe. V předsíni je tma, naprostá, černočerná tma, protože tu není žádné okno. Pouze záchod, koupelna a zavřené vchodové dveře. Jsou zavřené! Uleví se mi, tep se mi zase o něco zklidní a srdce už nebuší, tak jako před minutou, kdy jsem myslel, že mi exploduje.
Zrychlím krok, dojdu na konec předsíně vezmu za kliku od záchodu, otevřu dveře a automaticky levou rukou nahmatám vypínač a rozsvítím.
"Nikdo tu není!" spadnou ze mě poslední obavy. Sednu si na čisté neposkvrněné prkénko, oddechnu si a pořádně si odlehčím. Ani nespláchnu, nechce se mi dělat randál teď v noci.
Stoupnu si, natáhnu si trenky, vyjdu ze záchodu a zároveň zasnu a zavřu dveře. Stojím v předsíni a chystám se zpátky do postele. Oči si pomalu zvykají na tmu. Srdce se mi zastaví a předběhne ošálené smysly. Šok!
Obrys, někdo, černá silueta krok přede mnou.
Chci vykřiknout, ale opět jako ve snu to nejde, vydám jen podivné zachrčení plné děsu, strachu a bolesti, jak se mi sevřelo hrdlo.
Tupá prudká bolest na levém spánku mi prozradí, že mě něco uhodilo do hlavy. Druhou chytnu o záchodové dveře. Obrys muže se chystá k další ráně, nemůžu uhnout ani vykřiknout. Už dopadá. Opět ta tupá bolest. Myslím, že se mi tentokrát rozskočí lebka, nohy mě už neudrží, podlomí se a já se kácím k zemi.
Další bolest v zátylku oznamuje, že ležím na studené zemi, zavírám oči a něčí ruce se mi snaží nahmatat hrdlo. Cítím zkažený puch a smrad od cigaret.
Už mě drží. Dusí mě!
Náhle se mi vrátí cit do nohou a rukou. Začnu zběsile kopat a rukama chytnu ty jeho a pokouším se vymanit z jeho sevření. Srdce mi trhá hrudní koš, dech můj i jeho je rychlejší a rychlejší.
Škrtí mě víc a víc.
Neudržím ho, nemám dost sil. Najednou se pomočím. Chci vykřiknout. Chroptím. Poslední zbytky sil se vytrácejí. Už se nemůžu nadechnout. Mám mžitky před očima. Pořád mě tlačí na krk. Ruce mi bezvládně spadnou na studené lino už nejsou moje a přesto cítím ten chlad, ještě žiji…, a najednou konec a bílo!
Ne všechno je jen sen!




Vzpomínka na chybu

Zrcadlo padá a tříští se na kousky hvězd. Podlaha se chvěje, srdce se ptá a tělo třese. Kdy? V matném okně dětství a v mé vlastní chybě. Zapomněl jsem, anebo se to ztratilo? Nevím. Občas člověk hádá a záměrně mate sám sebe, aby mohl ulevit svému svědomí, ale na něco se zapomenout nedá. Nikdy se mi z hlavy nevytratí to brzké ráno roku 1939.
První zářijový den ke mně přistoupil s dlaní sevřenou v pěst - mrholení a chlad - a udeřil. Hrubě a násilně jako úderné tankové sbory německé armády, valící se přes polské hranice.
Dělo se to?! Záplava nepochopitelného hněvu; masa lidí v šedých uniformách a řvoucí železné bestie s děly na hřbetech. Všichni víme o čem mluvím. Válka. Zkouška pro lidstvo a zároveň pouhé slovo, které však znázorňuje všechnu naší zrůdnost a zakořeněnou touhu po smrti a ničení, ale pro mě se všechno odehrálo jinde a jinak.
"Kde?" ptám se sám sebe a současně si také odpovídám. "Tam!"
Čas má přednost před místem, ale okolí se vždy rádo spílá a hrne na povrch jako první, i když všechno tvoří jen ten podstatný okamžik; chvíle, mžik…
Tam v zahradě.
Shlížím se slzou a úzkostí v srdci, zatímco někde padají stovky lidí, já brečím nad jediným mrtvým ptákem. Stejný okamžik jen herci a obsazení hlavních rolí se promíchalo, ale všemu vládne jedna věc. Věc? Spíš neduha konstruktérů a vynálezců. Puška. V mém případě vzduchovka.
Znáte ten pocit, kdy se vám srdce v hrudi třese - ne buší nebo tluče -, ale třese? Bije jako o život a dech zrychleně nabírá svou dávku, aby udržel čistou mysl? Vzpomínáte? Prvotní dojem ze zbraně, ze spouště, dílečku, který dokáže měnit osudy. Já si to pamatuji velmi dobře.
Pot, chvění a napnuté svaly. Oko, muška, tepání na spáncích a nepříjemné plazivé šimrání v zátylku. A v hlavě? Pusto. Absolutní prázdno bez smyslů, logiky nebo nadhledu na věci budoucí.
Prásk nebo bum?
Někdy jen cink, avšak pro mě škubnutí. Nejprve pušky a poté ptáka.
Výstřel!
Brok zná svůj cíl dobře. Proč? Protože jsem zamířil, zmačkl spoušť a zabil. Udělal chybu, která se nedá odčinit a všechny mé předsudky padají jako chomáčky peří z přelámaného křídla postřeleného ptáka.
Špaček se dlouho zmítá v bolestech na zemi. Vnímáte to? Zmítá, ne plácá, nebo poletuje, ale zmítá jako člověk v posmrtné křeči, dlouho, velmi dlouho, jako umírající muž. Polák, Němec, Rus, Angličan nebo Čech. Je to jedno. Jediná chyba. Zahodím vzduchovku a běžím pryč. Už to znovu neudělám. Slibuji!
A Budoucnost? Nejasná, ale snad beze zbraní.
Nikdy jsem lidstvu nenapsal naléhavější žádost a větší lež. Okrádáme svět o to nejcennější a teprve potom se ptáme.
"Bolí to? Lidi!"






Anděl

Křídlo je symbol a let požitek jako slova doposud nevyřčená. Proč chce člověk - ne jeden, ale všichni - vzlétnout? Kde se ta touha bere? V otázkách?!
Žádost nevnímat život sám, ale ve dvou. Dosáhnout Měsíce a otřít se o jeho lesk. Mnoho přání, ale jen jedno se vyplní; někdy, protože v očích se čte osud. Je vepsaný v duhovkách všech bytostí. Mnozí z nás v nich čtou, ale jen málokdo pochopí, neboť andělé jsou stále slepí.



Nevyváženost

Brnká mi na mysl; sklíčenost a uzavřenost školy. Ta těsnost se rozléhá v mé hlavě jako tlukot křídel divokých hus a kachen, co odlétají na jih - pryč odtud.
Teplo se vytrácí, i když barvy listí rozehřívají moji duši. Snášejí se k zemi, stejně rychle, jako upadá nálada unaveného člověka, co čeká na bílou. Na zimu. Na útlum, klid a spánek bezesný…
Vítr se najednou zvedá a hučí jako hřmot vodopádu a nakonec utichá v šelestu vzpomínek usazených kdesi hluboko. V hlavě, v těle, v podvědomí, kdo ví?


Osobnost

Obraz postavy, existence, bytosti, človíčka, který vznikl jako zrcadlo; ukazující prostředí a lidi.
Malý chlapec s rozvinutým smyslem poznávat a touhou vědět víc. Ještě příliš mladý, aby pociťoval strach. Plný skrytého zájmu a neutuchajícího nadšení. Nedokázal si uvědomit sám sebe, a tak obracel zrak k jiným. Prostupovaly ho cizí dojmy, které se stávaly stejně proměnlivé jako jeho život.
Nevykročil správnou nohou, ale dokázal dojít až na konec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama