POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Ukázka z tvorby, Jiří Sivok

4. listopadu 2008 v 22:04 | Jiří Sivok |  Ukázky z tvorby

Dobrovolná oběť 12.3.2007
Paní Otavská byla zcela ponořená do tajů časopisu My a život, zatímco kadeřnice Sofie jí sušila vlasy velkým vysoušečem. Měla objednaného dalšího zákazníka na třetí hodinu, a ta se kvapem blížila. Od snídaně nejedla, a tak zamýšlela, že si ještě před zákazníkem dopřeje svoji svačinu.
Když měla paní Otavská vlasy usušené a učesané, odepnula Sofie látkový přehoz kolem jejího krku a přešla ke své pracovní peněžence.
"Bude to sto dvacet pět korun, mladá paní," promluvila jemným hláskem Sofie. Tělnatá žena na sobě nechala znát, že to, co jí kadeřnice vykouzlila na hlavě, nemá rozhodně cenu sto dvaceti pěti korun. Přesto ženě v modrém tričku a minisukni peníze dala. Ovšem bez dýška.
Sofie se rozloučila a jakmile paní Otavská zašla směrem k výtahům, vběhla do svého malého kabinetu a vytáhla štětinové koště. Smetla vlasy kolem sedačky. Poté se vrátila do kabinetu.
Ze své tašky vytáhla zeleninový salát a pečivo v sáčku. Pochutnávala si, již na druhém rohlíku, když uslyšela zaťukání na dveře v chodbě u výtahů. Spěšně si otřela drobky kolem úst a vyšla se podívat na objednaného zákazníka.
Zklamalo ji co vidí? Ani ne. Dnešní móda má i odvrácené podoby, jako je právě ta, kterou vyznával ten mladík, jenž stál u dveří do kadeřnictví.
Tělo hubené, s dlouhými, tmavě hnědými vlasy až na lopatky. Konečky zdobil odrůstající melír blond barvy. Sofiiny oči návštěvníka shlédly velice rychle, a to od nohou.
Boty měl podobné kanadám, dnešní mládež je nazývala nějak podivně. Možná klády nebo glády. Obuv z černé kůže se leskla od rozsvícených zářivek.
Na nohou manšestrové kalhoty, které jevily známky častého nošení. Sepraná a vybledlá tmavá barva jen dotvářela klukův otřesný vzhled.
Mikina byla také temná se zeleným ponurým obrázkem uprostřed. Nezkoumala ho moc dlouho, ale pochopila, že je na nátisku vyobrazena klečící Panna Marie. V klíně ležela uťatá Ježíšova hlava. Za tímto znehodnocením křesťanské víry čněl kříž s ukřižovaným tělem… bez hlavy.
Sofie se trochu otřásla. Znát to na sobě ale nenechala.
"Dobrý den, jsem objednaný," milý hlas a ta spisovnost ji na kratičkou chvilku zaskočily. Od někoho, tak výstředně oblečeného, čekala spíše hluboký hlas.
"Dobrý den, jistě, pojďte se posadit," vyzvala ho a mladík se podle toho zařídil. Uvelebil se v křesle naproti velkému zrcadlu. Odhrnula vlasy a kolem krku mu stereotypně připnula pláštík.
"Jak to bude?" zeptala se bez známky vzrušení. Už dávno ztratila své někdejší zalíbení v této práci. Chlapec zarputile mlčel, a tak Sofie došla k názoru, že prostě neslyšel. Zopakovala tedy svůj běžný dotaz, přesto bylo ještě chvilku ticho.
"Dohola," ucedil mezi zuby.
Teď mlčela Sofie. Tohle nesnášela! Pracovala v tomhle oboru už deset let, ale vždy, když k ní přišel někdo s dlouhými, poměrně hezkými vlasy a požadoval takový radikální krok, musela se ho pokusit rozmluvit. Uvědomovala si, že jí do toho nic není, jenže ona byla prostě taková. Než se stačila ovládnout, vyklouzlo jí z úst: "Proboha, proč?" Čekala na nějakou sarkastickou odpověď a sama si podobnou také připravovala.
Mladík se zahleděl do zrcadla na Sofiiny modré oči a promluvil. Vyřkl jediné slovo, které během minuty vytvořilo v Sofiině hlavě větrný vír. Čekala všechno možné, od prohrané sázky přes změnu módního trendu, až po rozchod dlouhotrvajícího vztahu, ale tohle ne!
"Leukémie." To slovo se nad nimi vznášelo jako nějaký duch, který na malé kadeřnictví seslal kletbu mlčení. Ticho bylo tísnivé a čas se vlekl. Shlíželi oba do zrcadla, a přesto se dívali navzájem do očí. Nikdo nechtěl ten klid prolomit. Sofie ze strachu z pokračování konverzace, mladík ze svých důvodů. Nakonec se Sofie přinutila mluvit:
"Promiňte, já…" hlas se zlomil, ale mladý muž se ujal slova.
"To je v pořádku."
"Ne, stejně, já…" neuvěřitelné, jak se jí nedostávalo slov.
"Opravdu, nic se nestalo." ukázal ke stolku s nůžkami, různými laky, parfémy, tužidly a kdo ví čeho ještě. "Mohla byste?"
"Jistě, jistě." Vzala nůžky křečovitě do ruky. Zase je položila a růžovými prsty objala hřeben. Zvláštní, ale v tuto chvíli nevěděla co má dělat.
(Přece ho nebudeš rozčesávat?! Vždyť je stejně nakonec musíš ustřihat.)
Položila tedy hřeben zpět na své místo a uchopila znovu ostré nůžky. V zrcadle si všimla jeho zavírajících se očí. Pootevřel ústa v tichém slovíčku. Nerozuměla mu, kdyby uměla odezírat, pochopila by jaké slovo ten nemocný vyslal svému zrcadlovému dvojčeti.
Rychle.
Řekl rychle.
Udělej to rychle, Sofie. Zkrať mi utrpení.
Uchopila několik pramínků do levé ruky a pravou se svým nástrojem přiblížila. Okamžik váhala. Nůžky v rukou ztěžkly, snad samy protestovaly proti úkolu, jenž dostala. Nakonec se odhodlala k činu. Rozevřela břity, vypadaly jako zobák dravého ptáka. Nikdy si tu podobnost neuvědomovala, tak moc jako dnes. Když se břity spojily v jeden, odstřihly část vlasů, které rostly minimálně čtyři roky. Společně s vlasy mířila dolů i slza tekoucí ze zavřených očí.
Bolestivá zkušenost, ale Sofie už nabrala tempo. Vlasy sklouzávaly na zem stále rychleji. Podobaly se listí padajícímu na podzim vstříc smrti a chladné půdě. Ustřihnuté pramínky se na dlažbě mísily a navzájem se překrývaly.
Přišel sem a vypadal jako neomalený, nevychovaný divoch. Tak si ho alespoň Sofie představovala podle toho oblečení. Teď bylo ale vše jinak.
On, podle všeho hrdý mladý muž a plakal. Ne kvůli strašné nemoci, která sžírala jeho tělo, to si nemyslela. Bylo to kvůli těm vlasům. Jen málo lidí to mohlo pochopit, ale ty vlasy pro něj jistě znamenaly víc než jakýkoli majetek. Vzdal by se čehokoli, ale ne těch vlasů. Skrýval se v nich život. Vzpomínky. Staré lásky. Staré rány.
Náhle to přišlo jako letní bouře. Bílé krvinky v jeho těle se zbláznily a začali likvidovat všechno okolo. Jedinou možností je chemoterapie a ozařování, po kterém by mu stejně vlasy vypadaly. Zachoval se tedy jako rytíř ze starých dob a sám šel obětovat svůj svatý grál. Nechtěl sledovat, jak si češe vlasy a na hřebenu zůstává víc a víc pramínků.
NE!
Sám se jich vzdá. Jako vzkaz zhoubné nemoci.
Nevzdám se! Bojuji do posledního výdechu!
Sofiina tvář byla zalitá stejnými slzami jako jeho. Vlasy už zkráceny na takovou míru, že nůžek nebylo zapotřebí. Vytáhla tedy ze šuplete holící strojek. Sundala z něho nástavec s číslem dva centimetry. Šňůra se kroutila jako had, zapojila ji do sítě.
Ozval se chrčivý zvuk elektromotoru uvnitř. Sofie se vydala s chlapcem do poslední fáze. Přejížděla po nepravidelně kulaté hlavě a vytvářela na ní cestičky. Odkrývala pihy, které dlouhá léta nezahlédly světlo světa. Kůže bílá, neopálená.
Srdce ji bolelo.
Mladíkovo ale víc.
Byl konec.
Sofie vypnula strojek, položila jej na stůl s ostatním náčiním. Otřela si slzy. Pak chlapci odepnula látkovou pokrývku. Otevřel oči. Byly podlité krví, ale usmíval se.
"Děkuji vám." Hlas nepříjemně kolísal. Sofie nedokázala odpovědět, ale mladík pokračoval. "Vím, že to bude vypadat hloupě, ale…" a vytáhl z černých kalhot průhledný pytlík, "… rád bych si nějaké vzal s sebou." Ukázal pod sedadlo směrem ke ztracenému zlatému grálu. Než stačila Sofie něco říci, dodal: "Jako upomínku."
"Samozřejmě," odpověděla hned. Začala mu pomáhat s vlasy do pytlíku. Nevešlo se jich tam moc.
"Děkuji moc, paní." promluvil už vyrovnanějším hlasem. Otřel si slzy jako předtím Sofie. Pak řekl něco, z čeho se jí udělalo nevolno. Byla to docela příhodná otázka, ale naprosto se nehodila:
"Co jsem dlužen?"
"Proboha nic!" vyhrkla.
"Jistě, že ne." Usmál se. "Moje maminka říká: Pořádek dělá přátele. Chci být váš přítel, takže kolik?" Ta krásná slova ji opět utvrdila o dobrotě toho chlapce. Zastyděla se. Jak jen mohla podlehnout, i když jen na okamžik prvnímu dojmu?
"Dobrá," usmála se na něj "Je to třicet korun." Mladík vytáhl černou peněženku s rudou lebkou našitou na ploché straně a zaplatil svůj dluh.
Už se otáčel k odchodu, když na něj Sofie zavolala "Jak se jmenuješ?"
"Lukáš Fenkl," odpověděl chlapec.
"Moc mě těšilo, pane Fenkl," a pak váhavě dodala "Na shledanou."
"Mě taky… Sbohem."
Když odešel, Sofie kadeřnictví zavřela a rozplakala se. Posadila se do křesla, na kterém ještě před chvílí seděl on. Bože, byl tak mladý. Uklidnila se, došla pro koště a začala pod křeslem zametat. Zastavila se a sebrala si jeden pramínek vlasů. Schovala si jej do kabelky. Jako upomínku.
Pan Fenkl už do tohoto kadeřnictví nikdy nezavítal, ale jeho pramínek vlasů má Sofie u sebe a kdykoliv se cítí hrozně, tak ty vlasy vezme do rukou a přivoní k nim. Vzpomene si na rytíře bez zbroje. Na posledního rytíře, jenž se sám vzdal svého nejcennějšího pokladu.



Show musí pokračovat!



7. února 2008
Dnes tu byl znovu! Vím to! Mohlo být okolo šesté hodiny ráno. Vzbudil jsem se propocený. Zdál se mi nějaký hloupý sen, na který si už stejně nepamatuji.
Protáhl jsem se, a protože byla stále tma, rozsvítil jsem lampičku a ON byl u okna! Stejně jako před týdnem a týden předtím. Nevím, kdo to je, ale jsem si jistý, že o člověka nejde. Musím se s tím svěřit Evě!

16. února 2008
Už to nemůžu odkládat! Musím to říct své ženě. Jsem přece normální. Nejsem žádný pomatenec! Včera byl u okna znovu… blíž než kdy dříve.
Bože! Chvíli jsem myslel, že se dotkne okenice…

18. února 2008
Řekl jsem jí to. Vypadala divně a kdo ne? Patrně si myslí, že jsem se zbláznil. Sakra bylo by pro nás všechny lepší, kdybych byl blázen!

21. února 2008
Ten hajzl se dotkl okenice! Já nevím, jak to říct… viděl jsem mu do obličeje! Jenže to nebyl obličej… jako lidský obličej. Byl zelený a celý popraskaný. Sakra, mám strach…
Ty oči! Ty jeho stříbrné oči bez panenek. Jako by mi viděly do duše! Na obou rukou měl jen tři dlouhé prsty a těmi přejížděl po okenici. Z toho škrábavého zvuku jsem šílel. Vzbudil jsem Evu, ale když se probrala, už tam nebyl!

22. února 2008
Pohádali jsme se. Pořád jsem o něm mluvil. V jednom kuse. Je toho na ni moc… myslí si, že jsem zpátky na fetu. To ale není pravda, nevzal jsem si nic už tři roky! Přesně, jak jsem jí slíbil… Bože mluvila o rozvodu! Jediná pozitivní věc na té hádce byla, že jsem nemyslel na tu zrůdu za oknem do ložnice.

24. února 2008
Zapnulo se mi rádio! Samo od sebe! Prostě jsem kolem prošel a začalo hrát nějakou blbou písničku od Queenů. Byla to nějaká stará pecka, ale nevím její název. Jednoduše jsem k tomu rádiu přišel a vypnul ho. Zvuk ustal, ale pak jsem si toho všiml! To rádio nebylo v síti! Zkontroloval jsem baterie, jenže žádné tam nebyly. Zkusil jsem ho znovu zapnout, ale z repráků se nic neozvalo…

28. února 2008
Zase přišel! Dotýkal se okna oběma rukama a pak jedním kostnatým prstem ukázal na mě. Než jsem se stačil nadít, zmizel!
Co po mně, proboha, chce???

2. března 2008
Větší hádku jsem nezažil. Eva našla moje nádobíčko! Už vážně drogy neberu, jen jsem si ho chtěl nechat. Pro případ… No, pro případ, že bych ho potřeboval! Vlastně jsem zapomněl, že tam stále je!
Do háje, málem mě umlátila tím táckem, na kterém to svinstvo bylo. Řekla, že musím jít na léčení. Odpověděl jsem, že nepotřebuju na žádný pitomý léčení, a ona odešla! Prostě odešla! Určitě se vrátí… určitě…

4. března 2008
V noci mě vzbudilo škrábání na okno. Rozsvítil jsem lampu, ale za oknem nic nebylo. Přesto jsem tuto událost zapsal. Navíc jsem dostal nápad, jak dokázat, že nejsem blázen. Hned zítra to musím všechno zařídit!

5. března 2008
Na okně do ložnice zůstaly tři vyryté čáry… v noci v tom slabém světle jsem si toho nevšiml. Nyní se však strašidelně jasně rýsují na skle!
Byl jsem za svým kámošem Petrem. Vše jsem mu pověděl. Vlastně, ne tak úplně všechno. Vysvětlil jsem mu, že se mi zdá, jako by někdo v noci obcházel dům. Vždy se v práci chlubí svým zbrojním průkazem, tak ať ukáže, co umí. Přivezl svůj karavan dneska s tím, že ho budu zvát celý týden na obědy a večeře.

7. března 2008
Jsem v hajzlu! Eva si přijela pro věci a do rukou mi flákla rozvodový papíry… dneska se s Petrem pořádně schlastám. Možná je načase vyleštit starý nádobíčko… proč ne?

8. března 2008
Petr je mrtvej!
Mrtvej, mrtvej, PROSTĚ MRTVEJ!
Ježíši, co budu dělat?! Telefon, musím zavolat policii!

Policie usoudila, že to byla nehoda. Petr se prý zastřelil. Do hajzlu, to není pravda!
Včera jsme hodně popíjeli a pak Petr odešel do svého karavanu. Zazněl výstřel… běžel jsem k oknu a viděl ho tam ležet… nad ním stál ON. Sakra, ten ufon, nebo co to je. On na mě ukazoval. Pak se zapnula na plný pecky televize a já se pochcal!!!
V telce hrál videoklip. Ta samá písnička od Queenů. Byl k ní titulek s názvem písně: The Show Must Go On.
Když jsem se otočil zpátky, byl přímo přede mnou… neměl žádná ústa! Ale z jeho popraskané zelené kůže jsem slyšel Petrův hlas!!! Kdybych měl ještě co vypustit, tak bych to udělal… Slyšel jsem ho… přísahám!!! Slyšel jsem Petra!
Je mi špatně, asi si dám trochu svýho fetu… to mě uklidní, jen malou dávku.

9. března 2008
Cítím se líp, mnohem líp. Stačilo si vzít jen trochu a proč ne? Za ten pocit mi to stojí.

14. března 2008
Je tam!
Stojí na ulici, je něco po dvanácté hodině. Nemám z toho zmrda strach. Prostě vyběhnu ven a praštím ho pohrabáčem po hlavě. Stojí na silnici a vysmívá se mi. Ukazuje, ať jdu za ním. Mává mi!
Jdu! Já už prostě musím!!!

Novinový výstřižek:

Jiří Štainer (39) byl dnes převezen do okresní nemocnice poté, co ho 14. března srazilo auto. Muž byl značně podnapilý a podle lékařské zprávy byl také pod vlivem narkotik.
"Jeho stav je kritický. Má rozsáhlé poranění hlavy a končetin," nechal se slyšet MUDr. Pokorný. Na naše otázky, jaké má šance na přežití, odpověděl: "Budeme mu muset navodit umělý spánek. Jeho manželka s tímto zákrokem souhlasí. Pravděpodobnost, že se z komatu pan Štainer probere, je tak padesátiprocentní, nicméně lepší alternativu jsme nenalezli."

24. prosince 2008
Včera jsem se probral z komatu, ale nebyl jsem schopen nic napsat… bolí mě celý tělo. Ten sadistickej doktor pořád vtipkuje, že jsem jeho dárek k Vánocům. Samozřejmě se mi nezapomněl zmínit, že už nebudu moct chodit!
Zvláštní, nevzpomínám si, že jsem si s sebou bral svůj deník, ale prý jsem ho měl v zadní kapse kalhot… sestra mi ho dala se slovy, že píšu hezkou hororovou povídku… KRÁVA!

29. prosince 2008
Všude v nemocnici je zmatek! Všichni pobíhají sem tam, jen já tu ležím a necítím ani svý proleženiny. Když jsem se sestry zeptal, co se děje, řekla jen, abych si zapnul televizi.
Když jsem to udělal pomocí dálkového ovladače, zděsil jsem se.
Dávali mimořádné zpravodajství. Vlastně to pořád opakovali dokola: "Cizí mimozemská aktivita! Nejsme tady sami! Jsou mírumilovní! Komunikují přes televizní a radiové přijímače! Oblíbili si skupinu Queen - která má vystoupit na jejich počest až přiletí"(samozřejmě bez zpěváka, toho má zastoupit Bon Jovi - ti vtipálci)! Na všech kanálech to samé.
Bože, to, že pouštějí pořád dokola "The Show Must Go On", neznamená, že jsou mírumilovní!
Podle všeho se k Zemi dostanou na Silvestra… Někteří lidé utíkají z nemocnice. Jedni vítat ufony, jiní se před nimi skrýt… jedno je jisté… já nejdu nikam
30. prosince 2008
Dneska stál nad mou postelí. Sklonil se mi nad hlavou a pozoroval mě lesklýma, stříbrnýma očima… necítím dolní část těla, ale určitě vím, že mi povolil svěrač, nic, čím bych se měl chlubit… jen konstatuju.
Neměl ústa, ale z rudých spár na jeho obličeji vycházel hlas…
Petrův hlas: "Zítra."
Nic víc. Poté se sama zapnula televize a Fredy začal zpívat své "Show Must Go On".

31.prosince 2008
Nikdo mi nevyměnil plínu… ležím tu sám. Není tu nikde žádný doktor… nikde žádná sestra. Možná jsou už všichni mrtví… možná ještě ne, ale vím jedno. Já budu určitě… nehodlám tu čekat na jejich konec. Udělám si ho sám!

Takže, veselý Silvestr!

Jiří Štainer



Tma - 29 října 2006

Obepíná tělo mé ve křoví
Tma, širá a černá
Zakrývá ho a nikomu to nepoví
Tma, širá a černá
Svůj majetek dnes stanoví
Tma, širá a černá
Po mé duši hladoví
Tma, širá a černá
O mně však málo ví
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama