POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Poslední batalion

26. ledna 2009 v 14:59 | František Niedl |  Archiv
Román Poslední batalion, který knižně vyjde koncem února 2009, byl napsán jako vzpomínka na ty, jež byli víceméně zapomenuti, protože v I. světové válce stáli na té tzv. nesprávné straně. Byli to naši dědové a pradědové, kteří bojovali a umírali v řadách rakousko-uherské armády. Jejich hroby, a ve většině případů jen jejich kosti, protože mnozí z nich nebyli nikdy řádně pohřbeni, leží po všech možných bojištích poloviny Evropy. Tehdy se rodící Československý stát neměl důvod uctívat tyto padlé, protože oni bojovali na straně svržené monarchie, i proti Československým legiím, které se podílely na vzniku nového státu. A pozdější komunistický režim už vůbec neměl důvod vzpomínat na tyto lidi. A tak jejich válečné hřbitovy, na rozdíl od jiných, pustly v zapomnění. Až v poslední době dochází k postupné nápravě, jak v péči o již zmíněné hroby, tak v pohledu na ty, kteří padli, aniž by měli možnost volby v rozhodování, při hrách mocných v šachové hře, kdy paní Smrt měla jedny z největších žní v historii.

Ukázka z románu zavádí čtenáře do zimy 1915, kdy 28. pražský pěší pluk krvácel za nepředstavitelných podmínek v mrazu, o hladu, úplavici a neošetřených zraněních, v Karpatech. A kde, nejen díky těmto faktorům, ale i díky neschopnosti vyšších velitelů a celkové neblahé situaci v celé rakousko-uherské armádě, byl téměř zdecimován. Uvádělo se, že části pluku rezignovaly a dobrovolně přešly do ruského zajetí. Později však vyšlo najevo, že vojáci byli tak vysílení, že neměli ani dost sil, aby před Rusy utekli. Ale rakouské velení potřebovalo viníka za neúspěchy na frontě, na kterého by mohlo ukázat. A tak ukázalo na už zmíněný pluk, který mu už předtím stejně dlouho ležel v žaludku. 28. pěší, zvaný Pražské děti, ve kterém vládly na tehdejší dobu a v kontrastu k disciplině ve zbytku armády, až nebývalé poměry. Bylo to dané snad tím, že k pluku byli odváděni rekruti,
nádeníky a jinými pochybnými existencemi počínaje, přes pražskou bohému, až po podnikatele, právníky apod. V době, kdy bylo běžné, že maďarský důstojník mohl zfackovat vojáka, u pražského pluku docházelo k familiárním oslovením podřízených a nadřízených a ke společným pitkám.

Nicméně, než došlo k úplnému rozprášení pluku, zhoršila se situace na frontách natolik, že poslední prapor pluku nebyl rozpuštěn, a byl odeslán na italskou frontu, kde se zúčastnil většiny bitev na Šoče ( řeka Issonzo). Tam byl na příkaz z nejvyšších míst pro "příkladnou odvahu" obnoven celý pluk, který bojoval s velkými ztrátami (z původních odvedenců přežilo 25%)
skutečně až do posledních dnů války.

Svým románem jsem chtěl také poopravit názor na českého vojáka, bohužel, ve většině případů nahlížený přes obraz Haškova geniálního Dobrého vojáka Švejka, který je po umělecké stránce sice jedinečný, ale z pohledu historického je nepřijatelný. Já sám miluji Švejka, ať v psané či filmové podobě, jen jsem chtěl připomenout, že války, ať už ta první, druhá nebo ty, které nás bohužel možná ještě čekají, nebyly, nejsou a nebudou žádné operety.

Ukázka z románu
Nejdřív myslel, že jsou to andělé, kteří se nad ním snášejí, ale nebyli. Andělé mají křídla,
jsou celí bílí, jen vlasy mají zlaté. Tihle byli šediví, chvíli se radili a pak připevnili Viktorovi na kabát kartónovou cedulku. Pak o sobě Viktor zase dlouho nevěděl. Když znovu otevřel oči, jen se díval do nebe a ani nevnímal hluk kolem sebe. Uslyšel zapísknutí lokomotivy. To sem zavedli koleje, aby je odvezli?
"Pane poručíku," uslyšel Viktor jako z dálky. Neměl sílu pohnout hlavou, jen se pokusil očima najít, odkud ten hlas přichází.
"Jen se nehýbejte, brzy se o vás postarají." Nad Viktora se naklonil voják, jehož podobu si nedokázal Viktor vybavit.
"Jsem z vaší roty, tedy nadporučíka Taberyho. Zrovna jsem byl u pluku pro menáž, když nám nikdo nic celý den nepřinesl, když se to stalo. Přinesli vás sběrači raněných."
"Vodu…" zasípal Viktor.
"To bych, pane poručíku, nedělal. Až jak to uvidí doktoři," voják si levou rukou uhladil dlouhý knír. "Víte, kdybyste měl prostřelený vnitřnosti, bylo by to pak moc špatný."
"Co mi… napsali na tu ceduli?"
Voják uhnul očima.
"No tak."
"Beznadějný."
Viktorovi se stáhl obličej do grimasy. "Tak sem dej tu vodu."
"Ne."
"Co ne?"
"Já tu ceduli vyměnil. Teď už jenom čekáte na to, až na vás přijde řada na operačním stole."
"To jsi ji vzal někomu, kdo teď umře místo mě?"
"Ne. Vzal jsem ji jednomu, co byl už mrtvej a čekal na operaci. Aspoň vidíte, že se můžou i doktoři mejlit a rozhodnout se špatně."
Mezitím přišli saniťáci a zvedli Viktora i s nosítky ze země.
"Ještě mi řekni, jak se jmenuješ," podíval se Viktor naposledy do tváře toho vojáka, na kterého si nedokázal pořád vzpomenout.
Saniťáci přidali do kroku a voják musel popoběhnout. "Já jsem Šimek… Jakub Šimek," odpověděl.
"Budeš-li potřebovat někdy pomoct, přijď kdykoliv - budu-li živ. Třeba i po válce. Patří mi Kynžvartův dvůr mezi Radotínem a Prahou."
Pak saniťáci vojáka odehnali a donesli Viktora jedním vchodem do nádražní čekárny, ze které se stal polní a zároveň tranzitní lazaret s operačním sálem odděleným jen zavěšenými prostěradly. Druhým vchodem, směrem k nástupišti, pak vynášeli jedny, ty, co byli po operaci, spíše však jen po základním ošetření. Ty, co nepřežili, nakládali na vozy a spolu s těmi, kteří se ani do lazaretu nedostali, odváželi k jámám společných hrobů, hloubených zajatci. Ti šťastnější byli nakládáni do lazaretních vlaků a odjížděli do vnitrozemí k dalšímu léčení.
Dezinfekce, pach krve a pach smrti. To byly poslední vjemy, které si Viktor pamatoval.

Telegrafní sloupy a klapání kol přejíždějících spoje kolejnic. Šedivý sníh, šedivá mlha, uschlé a zčernalé stvoly lebedy ostřice a jiného plevele, holé a zkřehlé keře, lidská bolest a sténání… klap… klap… orosené okno.
Viktor se pokouší okno otřít, ale nedokáže zvednout ruku, jen pocítí nový nával bolesti.
Lazaretní lůžka jsou ve třech řadách nad sebou - Viktor leží v prostřední řadě. Podle toho se snaží odhadnout, jak na tom je. Nahoru, do třetí řady, dávají ty nejlehčí případy, dolů ty nejtěžší.
"Potřebujete něco?"
Viktor zvedne oči od zamrzávajícího okna a uvidí nad sebou ošetřovatelku. "Vodu, sestro," vypraví přes rozpraskané rty.
"Přinesu vám čaj." Sestra odběhne a za chvíli se vrátí se sklenicí, ve které je gumová hadička. "Nezvedejte se," napomene Viktora a pak mu vloží hadičku do úst.
Nad krajinou se rozezní dlouhé a smutné zahoukání píšťaly. Je bez ozvěny, protože tu pohltila mlha.

Hořím! Hořím! Viktorovi se zdá, že ho olizuje jazyk plamenometu. Ale pak si uvědomuje, že ho na ně Rusové nikdy nepoužili - byl to německý vynález. Že by Němci přešli na druhou stranu? "Je s tebou konec, Austrie!" teď Viktor slyší sám sebe jak křičí.
"Jen klid, klid," slyší Viktor jakoby z dálky. Pokouší se rozlepit víčka, ale zdá se to být nadlidským úkolem. "Připravte ho na operaci, sestro," pokračuje nevzrušeně stejný hlas.
Konečně se slepená víčka od sebe odtrhnou. Ten, kdo mluví, je doktor asi ve Viktorově věku, uniformu částečně kryje bílý plášť. Ta sestra je jiná než ta ve vlaku, má černé, jako antracit lesklé vlasy… "jako můj kůň…"
"Cože?" zeptá se doktor.
"Má vlasy jako můj kůň hřívu… a oči…" vydechne Viktor.
"Taky jako váš kůň?"
"Ne, jako laň, když…"
"Nechte toho," okřikne Viktora doktor, možná trochu víc příkře, než by bylo bezprostředně nutné. "Je docela možné, že už budete zítra mrtvý, tak se vám nevyplatí se do něčeho pouštět. Musím vás operovat."
"Už jsem byl," pokusí se o obranu Viktor.
"Zprasili to. Rána je zanícená, vypadá to na sepsi. Máte poslední šanci. Sestro…" doktor zvedl obočí a odešel.
"Je do vás beznadějně zamilovaný a teď už i já," zasípal Viktor.
"Mluvíte z horečky," odpověděla sestra, ale bez větších známek odmítavosti.
"Kompliment umírajícího naplněný čistou pravdou. Protože ti, kteří už možná stanou brzy před tváří Boží, nelžou."
"Jsem vdaná," odpověděla sestra, aniž by polevila v přípravách na Viktorův transport. Pak přivolala ještě saniťáka a spolu s ním přeložila Viktora na vozík.
Bolest byla stále nesnesitelnější a Viktor se už o žádnou další konverzaci nepokoušel. Cestou jen sténal a z očí mu tekly slzy.
"Brzy se vám uleví," uslyšel nad sebou.
"Za to budu vděčný, i kdyby to bylo navždy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama