POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Jan Bauer Ženy z rodu Habsburků

29. listopadu 2009 v 21:04 |  Archiv

Úvod ke knize
Ženy z rodu Habsburků

Budeme si vyprávět životní příběhy několika pozoruhodných žen, které měly jedno společné: Byly matkami, dcerami či manželkami Habsburků. Proč jsme vybrali právě je, čím byly tak mimořádné a čím si právě Habsburkové zasloužili takovou pozornost? Důvod k tomu je nasnadě. Snad žádný z evropských šlechtických rodů se nemůže pochlubit kontinuitou tak nepřetržitou a plejádou panovníků tak významných jako rod habsburský. Byť bychom měli správně napsat rod habsbursko-lotrinský, protože Habsburkové jako takoví vymřeli po meči, tedy v mužské linii, 20. října 1740 císařem Karlem VI., který neměl mužské dědice. Díky jím vyhlášené pragmatické sankci se však dědičkou rodu stala jeho dcera Marie Terezie, provdaná za vévodu Františka Štěpána Lotrinského.
Dlužno dodat, že Habsburkové nebývali ještě nedávno v našich zemích příliš populární a to navzdory svému úzkému příbuzenství s dalšími českými panovnickými dynastiemi, tedy s Přemyslovci, Lucemburky a Jagellonci. Přitom v žádném případě nepředstavovali nějaké uchvatitele a nebo snad usurpátory zemí Koruny české. Přesto stín bitvy na Moravském poli, díky níž se vyšvihl první příslušník habsburského rodu na evropské výsluní, a ještě více stín bitvy na Bílé hoře a následné krvavé exekuce sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze výrazně poznamenaly naše historické povědomí. Nová republika, která se v roce 1918 utvořila na troskách Rakouska-Uherska, cítila povinnost se od starobylé panovnické dynastie rázně distancovat. Přesně to vyjádřil T. G. Masaryk ve Washingtonské deklaraci: "Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, upíráme ji veškerá práva vládnout v Československé zemi…" Do dnešních dnů tak přežívá představa o jakémsi třísetletém národním utrpení započatém Bílou horou a končící 28. říjnem 1918 spojeném samozřejmě právě s Habsburky. A to navzdory tomu, že ve skutečnosti první Habsburk, Rudolf pro svou šetrnost nazývaný Kaše, usedl na český trůn už v roce 1306.
Čas mnohé zahladil. Dnes, poučeni surovými vichřicemi, které cloumaly střední Evropou v minulém století, pohlížíme na Habsburky s větší shovívavostí než naši otcové, dědové a pradědové. Hitlerové a Stalinové a jejich domácí pohunci se totiž ukázali být nesrovnatelně horšími a především krvavějšími pány než kterýkoliv z habsburských vladařů. Leckdo z nás se dokonce ohlíží do minulých časů někdejší podunajské monarchie se zvláštní nostalgií, aniž samozřejmě měl možnost její dobrodiní poznat na vlastní kůži. Přiznám se, že jsem slůvko dobrodiní napsal původně s uvozovkami, ale pak jsem je po chvilce uvažování zase vymazal. Vždyť proč brát někomu krásné iluze o starých zlatých časech podmalovávaných příjemnými tóny Straussových valčíků? Život pod Habsburky je kusem českých a moravských dějin, který rozhodně nelze pominout. Tím více to platí v době, kdy se Evropa sjednocuje a kdy máme víc než kdy jindy možnost se k tomu lepšímu ze společné historie středoevropského prostoru přihlásit. Stejně tak bychom ovšem neměli zapomínat i na to horší ze společné minulosti. Už proto, že habsburská tradice je - ať se nám to líbí nebo nelíbí - i naší tradicí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama