POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Ladislav Beran - Plechanda

29. listopadu 2009 v 21:11 |  Ukázky z tvorby
Povídka je z knihy "ČLOVĚČINY", která vyšla v roce 1991. Vydal Městský úřad Písek k 750. výročí založení města

PLECHANDA

Co vím, tak hospodě u starého mostu se odjakživa říkalo hospoda U mostu. Taky se tam jednoho času říkalo u Taliána. To nebyl Ital, tak se jmenoval hospodský, který tam pár sezón po Veselém točíval dobré pivo. Až najednou se zničehonic téhle hospodě začalo říkat úplně jinak. Nebylo to ani podle místa, kde stála, než ji zbourali, tedy na začátku nebo chcete-li na konci starého mostu. Nebylo to snad ani po hospodském Kůtovi, kterého pak vystřídal chlap jako hora, kterému kdovíproč říkali Barbucha. Ten si tu jen nakrátko vyměnil místo s velkým píseckým srandistou Hrdličkou. Dokonce mám dojem, že to vlastně v Písku ani nikdo pořádně neví, proč se někdy koncem roku sedmdesát pět tady začalo říkat na Plechandě.
Samotný název může vést samozřejmě k různým dohadům, ale patrně nejsprávnější a nejpřijatelnější - alespoň pro místní štamgasty - byl ten, že se tu občas vyskytovala jistá lehčí dáma, a ta měla mít, alespoň podle vojáků, kteří tuhle hospodu u řeky milovali, nejvyužívanější část svýho těla plechovou… Proto tedy ta Plechanda.
Čert tomu věř. Co je na tomhle zjištění pravdy, nevím, nikdy jsem se toho nedopátral. Dokonce se přiznám, že jsem nikdy nezjistil, o jakou dámu tenkrát vlastně šlo. Pravda je, že dívka či žena tohoto typu sem nechodila pouze jediná. Vždyť se tu scházela celá písecká galérka, které je nutno přiznat ke cti, že měla v té době ještě slušné vychování.
Příslušníku mého stavu stačilo se v téhle putyce objevit, podívat se příslušným směrem a kývnout hlavou. A každý už tady věděl, kolik uhodilo. Pokud má paměť sahá, a řekl bych, že sahá dost daleko, řada těch, kterým to kývnutí patřilo, se často na Plechandu vrátila za hodně dlouho. Někteří dokonce až za několik let. Ale to už je prostě život.
Hra, kterou hrála galérka s kriminálkou, ale byla tehdy opravdu poctivá. A tak není divu, že sem také mířily vždy první kroky těch, kteří třeba zrovna někoho hledali, protože kam jinam by se šly utratit peníze z vloupaček nebo třeba z nějaké kapesní čórky než na Plechandu? Dnes mohu říct, že to byla jakási stavovská povinnost. Hospoda U mostu neboli Plechanda byla vlastně taková malá písecká Jedová chýše, kterou by možná ocenil i samotný pan rada Vacátko.
Když říkám že byla, tak je to tím, že už dávno není. Když se buldozery zakously do prvních domů u Nového mostu a začala se bourat Čechovka od vody, odolával tento poslední dům hodně dlouho. Jednoho času šly dokonce po městě fámy, že jedině on zůstane. Nezůstal. Škoda. A nejen pro město. Velká škoda i pro kriminálku, která od té doby musí ty své štamgasty pracně shánět po celém městě. Je sice pravda, že na nějakou dobu se galérka přestěhovala o kus dál k Bašusovi na Pražskou, kde se neřeklo jinak než u Bašouna, ale pak se to i tady začalo nějak trhat a v téhle hospodě zůstalo jen pár opravdu věrných. A tak tahle bývalá slávistická hospoda, jejíž majitel, jistý Bašus, nikdy neopomněl po vítězství sešívaných vyvěsit na balkóně slávistickou vlajku, převzala po Plechandě roli Jedové chýše.
První stůl po pravé straně u dveří byl stále obsazen. Každý tu měl svoji židli. Uprostřed stolu sedával "Bašuskrál", kterému doktoři sice ufikli nohu pod kolenem, ale pivu stejně nedal nikdy vale a stále tady platil za nekorunovaného krále písecké galérky. Právě tady u tohoto stolu se spřádaly plány, sny, zapíjely se tady životní prohry, odchody i návraty, oslavovala se tady ale i malá vítězství, třeba narození dítěte nebo první výplata na svobodě.
A všichni tu svorně vzpomínali na starou a slavnou Plechandu, z níž byl jen skok k řece a kousek na fízlárnu nebo k soudu. Všechno tu bylo jaksi víc po ruce. Plechanda za vodou zkrátka patřila k městu a dotvářela jeho kolorit.
Zvláště pro některé štamgasty mohla být, a ve skutečnosti asi i byla, domovem. Pamatuji, že nejeden z nich si sem přišel vypít to svoje opravdu poslední pivo. Za pár dní pak byla u plně obsazeného stolu jedna židle nahoře obrácená vzhůru nohama a nikdo se ji neodvážil sundat.
I tuhle hospodu samozřejmě navštěvovaly zrovna tak lidské tragédie, jako radosti a humor. A vedly se tu jako v každé jiné hospodě pivní řeči, dělala se tady místní, ale i vysoká politika a působili tu samozřejmě i "trenéři" snad všech národních mužstev. Mohlo by se tedy zdát, že to byla hospoda jako ostatní, ale věřte mi, nebyla.
Můj táta do píseckého podsvětí sice nepatřil, a přestože měl syna policajta, což tady bylo obecně známo, s těmi lidmi tady si rozuměl. Když mu Plechandu u vody zbourali a on musel každý den táhnout nohy z Kollárky až na Pražskou, musela si máma zcela nezaslouženě vyslechnout pár opravdu peprných nadávek, které patřily píseckým radním. Hospoda u Bašuse byla pro jeho nohy přece jen už dost daleko. Víc než to mu tam prý ale šli na nervy ti mladí kopálisti a "hokejky", kteří vyhrávali utkání v hospodě nad půllitrem piva.
Tak si tady táta dával pivo vždycky jen na stojáka u výčepu, protože sem vešel opravdu vždy jen na skok. Nepamatuji, že by si tady k pivu sedl. Tím tady ale také později přišel o poslední poctu - o židli obrácenou na stole vzhůru nohama.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kundrbas Jaromír Kundrbas Jaromír | 10. prosince 2009 v 23:19 | Reagovat

Tedy nic moc povídka.Vlastně útvar nemá žádný děj, tudíž nemůže být označen za povídku. Možná jako fejeton by to šlo, do novin, který stejně nikdo nečte. Ale jako amatérská práce je to dobré a pro tuhle skupinu literátů vlastně příznačné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama