POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Margenon

16. ledna 2010 v 19:58 | Vladimír Janda |  Ukázky z tvorby
Margenon »S tím nesouhlasím, komisaři,« remcal RNDr. Pelíšek CSc. s tváří zakaboněnou až nerudnou. "Tohle je, pokud vím, chráněná přírodní rezervace a nikdo tu nebude nic kopat nebo hrabat mrtvoly či co a dělat si tady cochcárnu. Už toho mám dost!« Jenže to měl nadporučík Ramlička z táborské kriminálky taky, protože už ho dělilo jen čtyřiadvacet hodin od důchodu, ale to ho zase tak neštvalo jako skutečnost, že si tu z něho nějaký nevycválaný halama dělá lamprdonky a to by dělat neměl, jelikož s ním nadporučík Ramlička vycválá tak, až se bude divit, jen kdyby mu tady doktor do všeho nekecal. Bohužel doktor měl špatný den. Ramlička přinesl dva šálky černé kávy.»Takové černé kafe je dokonalé sedativum. Pijte, doktore, ono se vám uleví.« RNDr. Pelíškovi, CSc., se však ulevilo jen nepatrně, jelikož hlavní problém zůstával, a tím byla jeho rozzlobená právoplatná manželka, která mu řvala do mobilu v okamžiku, kdy jí bylo jasné, že z plánované večeře v čínské restauraci táborského hotelu Palcát jako vždy nebude nic. Proto RNDr. Pelíšek, CSc., hlava všech strážců rezervace Choustník, seděl jako zmoklá slepice a v duchu posílal všechny delikventy, i ty potencionální, do horoucích pekel k výkonu stálého pracovního poměru. Dopadl až na dno svých mizerných nálad a prskal úplně stejně jako džungarský křeček, co ho jejich děti chovají v teráriu pod policí s moudrými knihami o psychologii a sexu ve stáří. »Hele, doktore,« prohlásil bodře nadporučík Ramlička, »teď, když už průšvih nabyl právní moci, máte stejně všechno jedno, tak jako tak. Nakonec toho darebáka, co vám řádí v rezervaci, chytíme a vaše žena na vás bude ještě hrdá. Nevídáno o jednu večeři.« Doktor přírody a krajiny zatvrzele mlčel. »Prostě toho chlapa musíme nachytat na hruškách nebo nějakém jiném ovoci,« usoudil komisař Ramlička. »Na co vláčí po lese lopatu a krumpáč? Přece aby někoho zahrabal. Svět je plný bláznů a úchyláků.« »Pověstí o zakopaných pokladech taky nekoluje v kraji zrovna málo,« mínil šéf ochranářů neradostně, »a dokázaly zamotat hlavu řadě všelijakých podivínů. V poslední době tady jde povídačka o nějakém strašidle z hradební studny. Že prý se tu ztrácejí lidi. Zase jedna blbost. Ale znáte fámy.« »Nějakou hlášku už jsme dostali,« ukončil debatu nadporučík Ramlička a zaťukal svým zkušeným kriminalistickým prstem do mapy rezervace, rozložené po stole v kanceláři. "Počkáme, až ten chlap udělá další krok.« Ctihodnému doktoru Pelíškovi ale bylo každé čekání ukradené. Když si vzpomněl, že má velký domácí průšvih, tak by sledovanému subjektu nejraději přerazil obě nohy, aby už žádný krok udělat nemohl. --- Už týden sedala na skalním bloku vysoko nad krajinou, neviděná a nerušená a ohnivá řeka vlasů jí tekla po ramenou do šedivého lišejníku kamenného trůnu. Jen stíny dravých ptáků nad hlavou jí dělaly společnost. A několik žlutých motýlů, co sem omylem zaletěli z trávy vyrostlé v moři balvanů. Sledovala ostražitý pohyb muže s krosnou na zádech, jak se proplétá křovím a záplavou kamení z hrubozrnné ortoruly. Jako vytrvalý mravenec zvolna v tíživém vlhkém ránu postupoval porostem bučiny a čelil prvnímu náporu větru, který vzápětí utichl stejně náhle jako se objevil. Zvědavá veverka za kmenem jasanu zděšeně poulila korálkové oči na utrmácenou a zpocenou postavu. Chvíli tak marnila čas, ale pak urychleně pelášila do úkrytu. Vítr znovu zacloumal porostem stromů. Nadýchané bílé pápěří na obloze vystřídala ostře narýsovaná kovadlina kumulonimbu a vzápětí zahřmělo. Velikonoční bouře hlásila příjezd svých alegorických vozů. Postavit přístřešek z nepromokavé plachty svědčilo o značných zkušenostech. Muž koutkem oka stále kontroloval rychle narůstající oblačnost a neušel mu ani divoký holub, provázený rachocením hromu, ve kterém úplně zaniklo hlučné plácání jeho křídel. Na šedé balvany dopadly první dešťové kapky a poryvy větru přešly v souvislé burácení lesa. --- »Nemám rád vodu,« konstatoval kriminalista Ramlička za volantem služebního vozu Škoda Octavia a tlačil ho zadek, ať byla sedačka pohodlná jak chtěla. Rotný Kulich se psem vzadu vypadal, že raději dá přednost průtrži mračen, jen když si bude moct protáhnout nohy. Obec Choustník, zahalená do neproniknutelné španělské stěny deště, skýtala neutěšenou kulisu ponurých domů a pokud bylo vůbec něco vidět, tak jedině v reflektorech blesků. »Myslíte si, doktore, že je takový šílenec, aby se bůh ví proč nechal tam nahoře zabít bouřkou?« zapochyboval nastávající důchodce Ramlička po jedné velice zdařilé petelici někde nebezpečně blízko služebního vozu Škoda Octavia. Ze všech stran se valily potoky vody a vláčely s sebou všechno možné haraburdí, co zbylo v lese po nevychovaných turistech. »Tady snad mají výroční sjezd všichni ďábli a čarodějnice z kraje.« »Moc se nerouhejte, komisaři,« ušklíbl se Pelíšek, »nebo si vás najdou a skolí. Tady na ně spousta lidí pořád věří.« »A vy? Věříte tomu, že ten chlap tu pořád někde kolem brousí? Proč by tolik riskoval?« »Podle hlášky našich terénních pracovníků tady běhá po lese. Dolů nemůže, jinak narazí na naše hlídky.« Komisař jen zahučel. Jeho vize tak jasná nebyla. --- Neměl zdání, že sedí za ním. Tak dokonale uměla splynout s přítmím panujícím i v tuto denní hodinu pod nepromokavou plachtou a když ho oslovila, málem zkolaboval leknutím. »Nejmenuju se Roderix, ale Richard a teď mi prozraď ty, kde se tu bereš,« zeptal se, když mu srdce přestalo dělat boule na hrudi. »Jsem tvůj stín,« prohlásila s naprostou vážností. »Jako že mně špehuješ?« »Chci tě chránit.« »Páni! Tak já mám bodyguarda! To znamená, že jsi viděla všechno, co tu dělám?« »Všechno. Kopal jsi a propíral těžký žlutý písek u starých sejpů tak, jako to dělali muži našeho kmene.« »Ty nevíš, že se mu říká zlato?« »Žlutý písek. A vím, kde máš zbudovanou skrýš.« »Jméno. Máš nějaké jméno?« zeptal se v neblahé předtuše, že ho ta divně oblečená holka chce vydírat. »Jsem Margenon a ty jsi Roderix. Je to už strašně dávno, co tu na tebe čekám.« »Podle tvých řečí jsem nějaký keltský hrdina, co se má k tobě vrátit?« Asi jí starší ve věži. Kdo ví, jestli nepráskla do bot z černovického diagnosťáku. »Než tu postavili hrad, byla jsem strážkyní oltáře boha- jelena, Roderixi. Jsem ta, která ví. Hledají tě, Roderixi a chtějí ti vzít žlutý písek. Ochráním tě. Pojď se mnou a já ti vrátím paměť. Zase mně budeš milovat.« »Ale já o svém minulém životě vůbec nic nevím!« protestoval Richard chabě. »U mne doma tvá paměť opět procitne, Roderixi,« odpověděla a úsměv jí rozjasnil tvář. Na chvíli zapochyboval o svém zdravém rozumu, ale když zdola pod hradbou lesů zaslechl psí pozdrav, raději sbalil plachtu a následoval svoji půvabnou ochránkyni. --- RNDr. Pelíšek, CSc., zuřil, až dupal, a čím víc dupal, tím víc zuřil. Den se mu před očima měnil ve zlý sen. »Jak to, ztratil?« sledoval nadporučík Ramlička psovoda pohledem vidiového vrtáku. »Ztratit se může dvacetikoruna, ale ne chlap s půlmetrákovou krosnou na zádech!« »Prostě se, šéfe, vypařil,« krčil se rotný Kulich pod údery deště, »nebo musel letět povětřím. Jinak to není možný. Asi tu straší.« »Někdo mu pomáhá,« syšel vztekle ochranář Pelíšek a těšil se, jak ty lumpy rozpůlí, rozčtvrtí a rozseká do uzenek nevalné chuti až je dopadnou, tady mu nikdo nebude kazit víkendy nebo himlhergotdonrvetrajncvajdraj! »Ještě vy začněte blbnout, Kulich,« rozzlobil se komisař Ramlička a rázně vyšlápl vratkým krokem po mokrém kamení. »Jdeme na hrad!« »Ale pes nám nebude k ničemu, šéfe,« zaprotestoval rotný Kulich, »ten slejvák všechno spláchnul.« Promoklí a s náladou na bodu mrazu stoupali lesem vzhůru k rozvalinám. Něco tu, kruciš, nehraje, řekl si nadporučík Ramlička a otřel kapky vody z nosu do promočeného rukávu. --- »Tady bydlíš?« užasl Richard. »Na zřícenině?« Dívka mlčky ukázala na prastarou studnu hradního nádvoří, která se už s příchodem večera začínala ztrácet v závojích vytrvalého deště. Jako miss mokré tričko, prolétlo Richardovi hlavou a zálibně sledoval dívčiny přitažlivé tvary, které nebylo možné přehlédnout ani když se zvědavě nakláněl přes kamenné roubení. Rána dopadla přesně tam, kam měla. Křupnutí páteře byl jediný suchý zvuk v celém mokrém kraji a rychle ukončil Richardovu krátkou kariéru černého prospektora. Rychlými a zkušenými pohyby prohledala »strážkyně oltáře boha-jelena« obsah krosny, po chvilce vytáhla plechovou krabičku a spokojeně s ní zatřepala. Pak ji otevřela a dlouho a láskyplně hleděla na její obsah. V příštím okamžiku putoval Richard i s těžkou krosnou bránou času na přehluboké dno studny do Jiného světa, kam ho krásná Margenon pozvala. Jen mu už nějak nestačila sdělit, že jejich shledání odložila na později. »Šťastnou cestu, má důvěřivá lásko. A ne abys mi někde zahýbal!« --- "Pojďte sem, šéfe," mával rukou rotný Kulich"Je tohle otisk ženské nohy nebo ne?" »Neříkal jsem to?« rozzářil se RNDr. Pelíšek, CSc., v triumfu inkvizitora. "Je to komplic! Jen není známo, kudy sem prošla.« Ani kudy frnkla pryč, pokud vážně nebyla duch a nevzala si toho bláznivýho chlapa sebou, pomyslel si komisař, ale raději byl zticha. »Je to marnost, šéfe,« posmutněl rotný Kulich a vytřepával si vodu z uší jako by vylezl z rybníka. »Tady už se dneska nechytáme.« Nadporučík Ramlička už viděl, že je to v pytli. Den v pytli, případ v pytli a důchod taky v pytli a co se tu vlastně krucipísek stalo? Za všechno může ten pitomý déšť. »Zahnojený počasí,« řekl nadporučík Ramlička a utřel si vodu z nosu do rukávu. Vladimír JANDA FOTO - Petr NĚMEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kundrbas Jaromír Kundrbas Jaromír | 17. ledna 2010 v 12:32 | Reagovat

Základní nápad docela dobrý, zpracování nenápadité. Přímá řeč ubohá. Rozvleklé, místy mnoho zbytečných popisů. Zcela chybí pointa, proč se to všechno událo. Klasická amatérská práce, ale po 50-tém přepsání by z toho mohlo i něco být.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama