POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

František Niedl Pohled šelmy

12. února 2010 v 15:55 |  Archiv

Ukázka z knihy

Někdejší majitel statku musel být zámožný muž. Veškeré budovy, nejen ta obytná, nesly známky štukatérských výzdob, dnes už notně poničených. Střecha jak vrabčákovo peří po dešti a krov na stodole pronesený. Dřevěná vrata byla dokořán. Tráva a luční kvítí, které je obrůstaly, svědčily o tom, že se nezavírají ani na noc.
Dabert vjel až do rozlehlého dvora. Bravurně se vyhnul několika kachnám a slepicím, které se za rozčileného kdákání a kejhání rozlétly do všech stran. Tři příslušníci vesnické směsky se na něj zuřivě rozštěkali, nejvíc samozřejmě ten nejmenší. Když Dabert vypnul motor a opřel motorku o stojan, pověsil se mu dokonce ten hrdina na nohu, aby všem ukázal, kdo je na dvoře šéfem. Dabert ho vzal za krk, odtrhl od kožené nohavice a hodil ho na nedaleké hnojiště, až to čvachtlo. Z vikýře seníku přihlížely dvě kočky, ale ty se incidentu nezúčastnily.
Na dvoře byl jeden dlouhovlasý, hodně prošedivělý muž, který sochal dřevěnou sochu v životní velikosti poměrně realistických tvarů, pak dvě mladší ženy, které tam barvily plátno, zpod přístřešku, nad kterým se vznášel slabý proužek dýmu z roztopené výhně, vyšel další muž s kovářskými kleštěmi v ruce a dalších pár lidí jen tak polehávalo na slunci a těšilo se z krásného dne.
Kovář přistoupil až k Dabertovi. "Co si myslíte, že děláte?" vyjel na Daberta. "Vjedete na soukromý pozemek jako frajer a mlátíte s mým nejoblíbenějším psem o zem."
"Omlouvám se," řekl Dabert smířlivě. "Ale ten váš vlkodlak se na mne vrhl se zjevně nepřátelskými úmysly. To jsem si ho měl přiložit ke krku a dát mu napít krve, abych mu udělal radost?"
"Brání soukromý majetek," nedal se odbýt kovář, jehož sebevědomí vzrostlo, když usoudil, že se Dabert nehrne do žádného konfliktu.
"Nevěděl jsem, že mu to tady patří," odpověděl s úsměvem Dabert. Zasmálo se i pár ležících lidí.
"Hele," zvedl se ze země asi třicetiletý čahoun, "vypadni, tady nemáš vopravdu co dělat - je to soukromý."
"To asi bude," přitakal Dabert. "A ty jsi majitel?"
"Do toho ti nic není a už vypadni."
"Třeba jsem majitelem já?" teď už se Dabert nesmál, jen se poškleboval.
Čahoun sebral ze země povalující se násadu od lopaty a začal si s ní poklepávat o dlaň levé ruky. "To aby se nám líp vyjednávalo," poznamenal.
Ze dveří statku vyšla další žena a Dabert hned věděl, že je to Marie. Ne, že by se nezměnila, vlastně byla k nepoznání. Dřív byla štíhlá, teď vyloženě hubená, v důsledku čehož se kůže na její tváři spíše podobala kůře stromu. Vlasy měla delší, než nosívala, a bylo v nich pár pramenů šedivých vlasů. Jen ty oči, pronikavé a vnímavé, zůstaly stejné. A úsměv, z části úšklebek, který jako by vždycky říkával: jděte se bodnout. I když mi vezmete všechno, moje já je jenom moje.
"Nechte ho, ten přijel za mnou!" zavolala na ostatní a napětí poněkud povolilo.
Jen čahoun s torzem násady v ruce nechtěl ustoupit jen tak. "Hlavně mu potom řekni, Mery, aby byl příště vopatrnější. Snadno by moh přijít k úrazu."
"Já mu to řeknu, Bobíku. Ale jen pro tvoji informaci: tenhle člověk se živí zabíjením lidí."
Ostatní znovu zpozorněli. "Mery, nelakuj!" řekl nevěřícně kovář, jehož pes stál statečně za ním a občas ňafnul.
"Kdybychom měli televizi, viděl bys to v barvě. Čtyři mrtví mafiáni, hned kousek od sídla českých králů."
"To je von?" zeptala se jedna z žen, co barvily plátno. "Bylo to v rádiu."
"Pojď si sednout támhle ke stolku pod ten bez," řekla Marie. "Myslím, že už dají pokoj." Pak ještě zašla do domu a přinesla dvě láhve piva a otevřela je o otvírák přibitý ke stolu.
"Stejná značka, jakou pije tvoje máma," poznamenal.
"Jo, čtyři padesát za kus. Nemá sice takovou chuť jako ty drahý, ale po čase, když ti schází srovnání, si zvykneš a ani ti to nepřijde. A alkoholu je tam stejně, jako v těch drahých. Nejsme bohatí, ale nejsme na tom nejhůř. Zatím si nemusíme vařit magorák. Co máma?" změnila Marie téma, "dostal jsi od ní držkovou?"
"Jo, má pravdu."
"Ale ne. Každý jsme se na tom nějak podepsali," řekla odevzdaně. "Mohla bych tu teď na tebe řvát a namlouvat si, že je to jen a jen tvoje vina a tím, že označím viníka, zbavit se toho hroznýho šutru, který mám tady uvnitř," řekla Marie urputnějším tónem a několikrát se bouchla sevřenou pěstí do prsou. "Ale mám k sobě ještě tolik úcty a v sobě inteligence, i přes ty hektolitry vypitého piva, abych se o něco takového nepokoušela, protože by to nefungovalo. Jiné ženské to dokážou i bez chlapa, ale já to nedokázala - nahradit mu ještě tátu, který mu po celý život scházel. On byl, bohužel, ten typ. A tak se upnul na jiné muže, kterým bezvýhradně věřil a u kterých hledal náhradu za neexistujícího tátu. Já už na něho neměla žádný vliv. Možná mě vinil z toho, že jsi od nás odešel, a ty jsi zůstal v jeho očích stále ten hrdina z dětských snů. To je tvoje hlavní vina, které se už nikdy nezbavíš, ať uděláš cokoliv. Ale abych byla spravedlivá, ani já jsem se moc nesnažila… Lukáše jsem dost často nechávala u mámy - teď už to nenapravíme." Marie se podívala na Daberta. "Lesknou se ti oči, Michale."
"To je z tý motorky."
"Jasně. Hlavně neprojevit žádné city." Pak si Marie zapálila cigaretu a podívala se upřeně na Daberta. "Tamto," začala obezřetně, "co se ti přihodilo na té dálnici, souvisí to nějak s Lukášem?"
"Nechtěj o tom radši nic vědět, Marie. To je jiný svět - krutý svět. Který nemá s tím tvým nic společného. A nechtěj, aby někdo z toho světa nabyl jen podezření, že bys mohla být nějak nebezpečná. Oni jsou moje starost. Ten, co zavinil Lukášovu smrt, ten Schaller, už platí. A ještě to neskončilo."
"Ty se jich nebojíš?"
"Dělám jenom to, co jsem dělal dvacet let - teď je to aspoň osobní."
"Škoda, že jsi nepřijel dřív," Marie se kousla do rtu. "Nechci vyčítat," dodala.
"Ne, máš pravdu. Možná o rok, o dva roky dřív. Myslíš, že si to neopakuji aspoň jednou denně? Nejvíc mě štve ta bezmoc, že ať udělám cokoliv, už to nezvrátí to, co se stalo. O to mám větší vztek."
Marie se zvedla. "Dáš si ještě pivo?"
"Už ne. V Čechách to prý policajti berou nějak vážněji než ve Francii. Nestojím o to, aby mi kvůli takové blbosti sebrali papíry - budu je ještě potřebovat."
"Ty bys jim je dal?"
"Asi jo. Musel bych si potom opatřit jiný."
Marie si přinesla další pivo a oba si zapálili.
"Vyžijete z toho tady?" zeptal se Dabert.
"Jo, docela jo. Viděl jsi. Děláme různý věci pro lidi z okolí, pro snobáky z Prahy a turisty, co chodí na Kokořín."
"Jste jako američtí hipíci ze šedesátých let."
"Jo, to jsem byla ještě dítě a netušila jsem, že takhle skončím."
"Potřebuješ něco? Mohl bych ti pomoct."
"Ne," odpověděla Marie okamžitě. "Nech to, jak to je - je mi docela dobře."
Dabert se zvedl a dal Marii číslo svého telefonu. "Kdyby něco," řekl. "Zajdu ještě za kovářem."
"Nebudeš ho doufám mlátit," položila Marie otázku, která zněla zároveň jako odpověď.
Dabert si přejel prstem přes krk a pak se usmál.
"Máte statečného a věrného psa," řekl kováři, který byl už zase pod přístřeškem.
"Děláte si prdel?"
"Ne, myslím to vážně. Je lepší než mnozí lidé. A to si zaslouží odměnu. Ne ode mě, protože já jsem jeho nepřítel, ale od vás," Dabert sáhl do kapsy a vytáhl pětistovku. "Ale když koupíte jemu a jeho kámošům něco dobrýho, tak se snad neurazí."
"No, to mě poser," vydechl kovář, ale pětistovku si vzal.
Dabert se ještě rozloučil s Marií, znovu jí připomněl, aby zavolala, kdyby cokoliv… ale zároveň měl takový neodbytný pocit, že už ji nikdy neuvidí. Pak nastartoval. Slepice byly už poučené a preventivně se odklidily na bezpečná místa. Motor zařval a Dabert zmizel v oblacích prachu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama