POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Jak jsem potkal šedesátá léta

25. února 2010 v 12:02 | Ladislav Beran |  Ukázky z tvorby
Když už jsem byl osloven, abych jako málem pětašedesátiletý pamětník zavzpomínal na léta šedesátá, tak bude zřejmě nejlépe začít přímo rokem šedesát. To jsem ukončil povinnou školní docházku v základní škole kpt. Jaroše v Písku a po prázdninách jsem pokračoval nepovinně povinně v deváté třídě, z níž jsem po dalších prázdninách nasedl do vlaku a odjel směr Moravská Třebová. Ano, nastoupil jsem do Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova a stal jsem se tak malým lampasáčkem, protože můj otec nevoják, majitel modré vojenské knížky tvrdil, že lampasáci se moc nenadřou, dělají hovno a ještě za to berou slušný prachy. Splnil jsem mu tedy jeho sen, ale popravdě řečeno, nevyhráli to tam se mnou. Výbornej jsem byl pouze v chování, v tělocviku. Slušnej, tedy chvalitebnej, jsem byl v jazyce českém, německém, dějepisu, zeměpisu, odborné přípravě. V matematice, chemii a fyzice jsem slušně plaval i když je pravda, že do utopení to mělo ještě pořád dost daleko. Do mých vojenských studií se v té době totiž připletla láska a tak nebylo divu, že profesor matematiky Řezníček ke mně po jedné nepodařené písemce otcovsky pohovořil. Ještě dnes slyším jeho slova, kdy mi v kabinetu říká: "Beran, vy se sice snažíte, ale věřte tomu, že z vás voják nikdy nebude. Dejte na mě a vraťte se domů. A dejte se třeba na kulturu," nabádal mě k dezerci a já ho poslechl. Ve druhém ročníku jsem dal Moravské Třebové vale a vrátil jsem se, k malé radosti mých rodičů, do Písku. Nutno zmínit, že moje dezerce je stála rovných tři tisíce osm set, které museli za moje bezplatné studie zaplatit. Bylo by poctivé přiznat, že v tom mém útěku z Moravské Třebové hrála taky dost velkou roli jedna okatá a copatá holka z Milevska. Ale vše
po pořádku. Písecký gympl o vojenského dezertéra neměl zájem. Proč? To jsem zjistil až o hodně později. Zasáhli vojenští páni, ale mně to tenkrát opravdu nevadilo. Šel jsem se učit černému řemeslu do ZVVZ. Milevsko mi v té době dokonce přirostlo k srdci. Vyučil jsem se tu, a rád, strojním zámečníkem. Málem bych zapomněl, už v učení jsem začal tak trochu koketovat se psaním do různých novin a dostával jsem za to tučné honoráře (knihy sovětských autorů s věnováním).
Ve třetím ročníku v roce 1964
jsem se k nemalému údivu vedení učiliště oženil a založil jsem rodinu. A nemusel jsem. Vlezl jsem do chomoutu manželského tak brzo proto, protože se v domě v Čechově ulici čp.124/5 v Portyči, kde jsem bydlel s rodiči, uvolnil byt. A
jedna plus jedna, i když bez příslušenství, to bylo v té době opravdu terno. Rok nato jsem vojenským pánům stejně neutekl, čekala mě hned po vyučení vojna. Že se ženatýmu nebude chtít rukovat až někam na Slovensko bylo nabíledni. Naštěstí zasáhl můj otec, známý chovatel angorských králíků, respektive tedy zasáhl výkonný samec Honza, který neměl v Písku konkurenci a kterého táta s těžkým srdcem vyměnil s tehdejším náčelníkem Vojenské správy... Narukoval jsem do Tábora. A po přijímači do Písku, do "Prcu" (Prapor technického zabezpečení) a černé řemeslo se hodilo. Opravoval jsem pěchotní zbraně, děla, raketomety, protiletadlový kanóny a tanky. Přišel rok 1966 a útvar, jehož číslo jsem už zapomněl, převeleli do Tábora. Jako stará máza jsme tam oslavili "Třístovku" a při té se právě narodil malér. Tablo, které jsme si vyrobili nám nestačilo a tak padl návrh, že se necháme všichni vyfotografovat ve zdejším Komunálu na hlavní třídě. Nebýt toho, že jsme si s sebou vzali plakát s nápisem "S námi už to nevyhrajou", který jsme my sedící vpředu drželi před sebou, a nevystavit tu několikrát zvětšenou fotografii v auzláku FOTOGRAFIE, neměl bych v tuto chvíli vlastně na co vzpomínat. No, byl z toho tenkrát v tom khaki-městě, kde sídlil Vojenský okruh, pořádný poprask. Ještě teď mi z toho jde mráz po zádech. Bylo prý to něco proti něčemu ve vojenské přísaze. Začalo se vyšetřovat čí to byl nápad a nebýt toho, že si nikdo z nás nemohl za boha vzpomenout, kdo s tím přišel, nebyl z toho slibovaný Sabinov (vojenský kriminál na Slovensku), ale
jen zaražený vycházky a opušťáky. A po odchodu kontrášů taky hlasitý povzdech našeho velitele majora Vávry: "Chlapci, chlapci, co jste mi to udělali za malér. Tohle mi z těch mejch papírů už nikdo nevymaže. S kým jiným než s vámi bysme to měli, proboha, vyhrát…?"

V roce 1967 jsem odcházel z vojny a doma na mě čekal osmiměsíční syn. Milevské vzduchotechnice jsem dal vale a nastoupil jsem v písecké Rourovně. Půl roku jsem v brusírně s
tátou "houpal" metrákový hydranty na brusu a žral jsem s ním každý den slušnou dávku litinového prachu, protože odsávače prachu věčně nefungovaly. Rok nato jsem se konečně dostal k řemeslu a začal jsem montovat ty hydranty, opracované mým tátou, ze kterých se v nedalekých Ražicích u nádraží stavěly novodobé
ukrutné pyramidy, protože se údajně montovaly do foroty…

Jednadvacátý srpen roku 1968 mě zastihl doma v Portyči při malování bytu, z něhož mi malíř utekl a odjel si vyzvednout děti z pionýrského tábora na Šumavě. Vzpomínám si, že jsem ten den po dlouhé době brečel. Moje žena taky a nebylo to vůbec proto, že by nám utekl malíř z rozmalovaného bytu. Byl před námi zbytek tragického roku 1968 a následující rok tisíc devět set šedesát devět. Mě čekalo v práci dole ve strojírně každý den smontovat dvacet čtyři hydrantů, abych mohl rodině přinést o výplatě dva tisíce šest set korun. A protože jsem zplodil syna a zbývalo už mi jen postavit dům a zasadit strom… Ale k tomu jsem se dostal opravdu až o hodně později. O tom třeba něco málo napíšu, až budu osloven co mi říkají léta sedmdesátá.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama