POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Proč bychom nepsali

25. února 2010 v 11:43 | Miloslav Král Český |  Diskuse

Do všežánrové truhlice literatury přibývá sice stále více děl žádaných samotnými čtenáři, ale zárveň i nadále dost knih s tématy žádanými někým (příp. něčím) jiným. Žádanými (ač v
pozměněném gardu) jaksi celospolečensky, tzn. žádoucími, závažnými až dobově potřebnými, všelijak preferovanými a podporovanými, odborně ceněnými, často i oceňovanými, zkrátka téměř až maturitněotázkovými… No, dobře. Umělé vlákno má také některé vlastnosti využitelnější než to přírodní. Dál bych to však raději noukomentoval.
Přitom kvalitativní měřítka jdou přes obě tyto gruntovní kategorie příčně, a vyloučit vznik třeba i skvostu nelze ani u jedné z nich. Nebo - alespoň ne předem.
Je to samozřejmě celé zjednodušené. Souběžně s tím totiž existuje i několik méně rozsáhlých subkategorií. Jedna z nich je např. navázána na skutečnost, že "…dnes si může psát každej blbec co chce…". A zrovna ta může někomu něčím vyhovovat. Třeba hned mně. Právě tou svou nežádaností. (Přičemž pojmy nežádanost a nežádoucnost
jsou každý z úplně jiného vrhu.)
Jen zkus, milý čtenáři (Ta citace v předcházejícím odstavci má i variantu o jedno slovo kratší.), sám sobě říci nahlas: "Můžu si psát co chci! Opravdu můžu! A dokonce i jak chci!" To je pocit, co?
Příznivost mého vztahu ke slovu můžu je trvale udržitelná mimo jiné i proto, jak z něho trčí i jeho význam druhotný, totiž - že nemusím. A to je právě situace, ve které aspoň občas něco napsat musím
MKČ






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama