POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Ruce plné perel

25. února 2010 v 11:45 | Ladislav Beran |  Ukázky z tvorby
Kapr, kterého chytil Portyčák Bertin Šefránek ani ne kilometr proti proudu od Hesounovic hospody, v místě, kde se od nepaměti říkalo v Rybárně, vážil neuvěřitelných jedenáct kilo. Byl to pěkný macek. Bez pár centimetr měřil skoro třičtvrtě metru a byla z toho úlovku tenkrát na Otavě setsakramentsky velká událost. A aby se to všechno později U obrázku, kde vždycky sedávalo kolem vody nejvíc rybářů, nevykládalo jako rybářská latina a Bertin tím pádem nevypadal jako bůhvíjaký lhář, vážila tuhle slavnou jikrnačku na decimálce pro jistotu sama hostinská Marie Hesounová. Nebyla sama. Při kolektivním vážení a měření jí ve stodole ochotně asistovali, jak jinak, než samí Portyčáci. Přestože je to už víc než padesát let, pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Byl u toho krejčí Kadlec a jeho kulaťoučká, věčně usměvavá, i když někdy pěkně držkatá žena Máňa. Vyzáblý lufťák z Karlových Varů, který léta jezdil do Písku ke Šnoblům do Čechovky na letní byt, vyhlášený srandista, houbař, ale i uznávaný rybář Ferda Jeřábek. Jinak v rybařině velký rival Berty Šefránka. Právě toho Berty pokrývače, který byl patronem všech starých střech v Portyči a v Rybářské ulici u Bukounů. A taky neméně slavný rybář na Otavě - Karel Čáp, přezdívaný všemi chataři Kabour. A samozřejmě, nemohly jsme z toho chybět ani my, děti, kterých u Hesouna nebylo nikdy málo. Už vůbec tam nemohli chybět "dolejší" Kadleců od Nového mostu, kteří si sobotní, ale i nedělní vejšlap k Hesounovi nenechali nikdy ujít. Karel Čáp byl truhlář. Všichni o něm říkali, že dobrý truhlář. Dole v úvozu za poslední chalupou v Topělci si postavil z vyřazených telefonních sloupů pravý zálesácký srub. Přesně takový, o jakém jsme jako děti četly ve škole pod lavicí v potrhaných rodokapsech a indiánkách. Proč si Čáp vybral zrovna tohle místo, jen pár metrů od potoka, jehož silné hučení bylo slyšet už na kopci u Němečka, nikdo nevěděl. Právě u toho Němečka, který když si dal u Záluských v Topělci pár piv a do nich "zazdil" několik malých štamprliček zelený, děsil písecké "erčébáky" tím, že jednou, jednou až na tenhle divoký potok, který ve skutečnosti vůbec divoký nebyl, posadí takovou docela malou elektrárnu, tak pak jim dá za elektriku takovýhle hovno! Samozřejmě, že tento nejednou opakovaný výrok se neobešel bez patřičně názorné ukázky rukou. Téměř nikdy. Abych řek pravdu, ani si nevzpomínám, jestli byl Čáp s Němečkem kamarád. Každý byl tak trochu jiná nátura, ale vyloučeno to není,. Němeček byl svůj. Byl to sporý, zavázaný chlapík s upracovanýma rukama, velkýma jako lopaty, které od rána do večera umně točily volantem rozhekané modré vétřiesky. A tak vlastně ty písecké erčébáky tenkrát zachránilo od krachu to, že k tomu odvážnému vodnímu veledílu na topěleckém potoku nikdy nedošlo. Jenže - to bylo někdy ke konci padesátých let. V šedesátých letech o zbourání Hesounovic hospody u vody "páni" v Praze kvůli Orlické přehradě už dávno rozhodli, a my dva s bráchou jsme byli v té době ještě usmrkaní utřinosové. S Hesounovic klukama jsme v létě na tomhle potoce stavěli z kamenů a drnů docela slušně vysoké přehrady, jejichž protržené hráze pak dovedly v mžiku zaplavit celou louku až ke studni, v níž bývala voda tak studená, že po ní trnuly zuby. Z té naší malé povodně byla vždycky slušná paseka. A taky veliký mazec, který se neobešel bez pořádného výprasku. A to ani jeden z nás v té době netušil, že tenhle klukovský sen o laciné elektřině, i když o téměř čtyřicet let později, si uskuteční můj brácha s partou bláznivých nadšenců o kilometr dál po proudu od Hesounovic hospody. A kde ta malá vodní elektrárna místo Caisova mlýna dnes skutečně stojí.
Kapra, který měl šupiny velké, jako je dnešní pětikoruna, Berta odborně rozřezal na podkovy. Poctivě nasolil a láskyplně jednu po druhé uložil do velkého zeleného kameňáku. Na dva dny. O tom, že se ryba vyudí, nakonec rozhodla vyhlášená dámská krejčová z naší ulice a stejně tak dobrá kuchařka Růža Laňková. Jednoznačně odmítla jak pečení na horkém popelu v lopuchovém listu, tak i naložení na kyselo. Prohlásila na celou Hesounovic hospodu, že kapr na kyselo je ukrutánská blbost, protože takhle velký "zvíře" se musí jedině vyudit. Chlapi sice po tomto rezolutním prohlášení chvíli remcali, ale pak se přece jen nechali ukecat. Tu baculatou kameninovou nádobu s naloženým pokladem nesli pak do sklípku ve skále nad hospodou málem jako svátost. Na kluzkých, večně mokrých kamenech opatrně našlapovali, jakoby to byly miny. Konec konců, nebylo to špatné rozhodnutí. Jedině tam ve skále byla totiž ta správná teplota. A hlavně, byly tam pořádné dveře od Kaboura, s velkým kovaným zámkem, za který Berta, když ho řádně uzamkl, pro jistotu dvakrát silně popotáhl. Za dva dny, v sobotu odpoledne, když už se všichni vrátili z práce, protože tenkrát se ještě v sobotu pracovalo, začal si strejda Hesoun připravovat to správný dřevo na uzení. Rozfajroval ve starých kamnech za vysokou hruškou pod skalou a my jsme mu ochotně pomáhali. Každou chvíli jsme vybíhali nedočkavě na cestu od Topělce, jestli už chlapi jdou. Berta Šefránek s Hynoušem začali opatrně vyndavat z kameňáku kapří podkovy a tvářili se přitom hrozně důležitě a nepostradatelně. Vidím to, jako by to bylo včera. Berta, který toho nikdy moc nenamluvil, si slabě pobrukoval a bral maso přímo mazlivě do rukou. Vyzáblý Pepi Hynouš s jeho neodmyslitelnou rádiovkou na hlavě kousky lehce osušoval ubrouskem a každou podkovou protáhl slabý sisálový provázek. Pak je opatrně, skoro až obřadně, se Šefránkem navěšoval do udírny, kolem níž už nedočkavě postávalo i posedávalo několik chatařů, ale i pár "úplně náhodně zabloudilých" kolemjdoucích čumilů a radilů z města, neboť zpráva o uzení "zvířete" U Hesouna se rozběhla kolem vody až do Písku rychlostí blesku. Dokonce sem ten den zabloudil ze své chaty z nedalekého Smetiprachu Ferda Jeřábek. A údajně jen na skok se tu zastavil cestou z Borečnice do Písku dosluhující okrskář VB, staršina Kolář, který při své každodenní obchůzce nemohl Hesouna nikdy minout. Prohodil s místními pár slov a okamžitě pověsil dohodu s pistolí a brašnou na hrušku a už jej nikdo nemusel dlouho pobízet a už vůbec ne přemlouvat, aby si posadil na kolena stříbrnou fňuknu, perletí vykládanou heligonku. Hodil do sebe jedno pivo, kývnutím hlavy si řekl o rum a rozjel to. Hrál jednu rybářskou písničku za druhou a když začal hrát vorařskou Plavali plavci, všichni chlapi si svorně jako jeden muž stoupli na lavice a štrngali si půlitrama s pivem. Taková tam byla tenkrát při tom uzení nálada. Laškující, kyprá hostinská Marie se s lehkostí mladého děvčete proplétala mezi stoly a roznášela výbornou rybí polévku s upraženými chlebovými kostičkami. A protože ryba musí plavat, teklo tu ten den pivo doslova proudem, a bylo jako křen. Aby ne. Mělo teplotu sklepa ve skále, takže spíš odpovídalo šestému než sedmému schodu ve sklepě pana Pávka z vesničky střediskové…
To všechno už je vlastně včera, protože to bylo v době, kdy těch chat kolem Otavy od hospody U Sulana až po Smetiprach nebylo zas až tak moc. O to víc však bylo kolem ní vidět rybářů, kteří už měli kolem řeky svá vysezená místečka a jeden jako druhý věděli, kde mají namlazíno. Kam to hodit na parmu, kde to položit na candáta, kde podráždit štiku, či to zkusit na chytrého bolena. Anebo kde se dají nachytat docela malé šklajdy, bez nichž žádný dravec jen tak nezabere.
Řada Portyčáků si v šedesátých letech postavila na Otavě chaty a jsou těmto kouzelným místům kolem řeky věrni dodnes. Mlýny Smetiprach, Bártu, Caise, ale i hospodu U Hesouna, dokonce i Plechandu v Čechovce a celou Portyč postupně zbourali. Kdysi opravdu slavnou portyčáckou éru, zachycenou naštěstí v nestárnoucím Krškově filmu "Kluci na řece", zachraňuje dnes už jen chátrající "Fezovka", o jejímž osudu je už zřejmě taky dávno rozhodnuto. Není tu už ani Bertin Šefránek, kterému jsme už jako malí kluci, se kterými puberta třískala o zem, mohli říkat Berto, a kterého si rybářský pánbůh v polovině osmdesátých let povolal k sobě nahoru. Mezi nebeské rybáře odešel i starý Hynouš. Pár let po něm i Kabour, který se tam nahoře dozajista skamarádil s Otou Pavlem. A tak jediným, se kterým jsem se potkal na Setkání Portyčáků a přátel města Písku, byl známý Portyčák, bývalý hostinský "Buchtě" Hrachů. Nemohli jsme se tam minout. Když jsem ho spatřil mezi dveřmi, přišlo mi, že si s sebou nese nějakou moc velkou trému. Přitom kolem sebe viděl samé známé tváře z Portyče, léta už rozběhnuté po městě, ale i ty zapomenuté, přicházející ze všech koutů republiky, kterých tenkrát do Písku nepřijelo nijak málo.
"Jardo, ty vole, tohle se vám tedy ale fakt povedlo. Dát naposled všechny starý Portyčáky dohromady! Co tomu říkají Bukouňáci? Udělat jim mejdan Portyčáků přímo za prdelí? Přijď si někdy na chatu pro kapra," zmohl se jen na pár vět a v očích se mu zaleskly slzy. Silně mu zadrhával hlas a nervózně tahal z kapsy kapesník. Vždycky mi říkával Jardo. Měl totiž za to, že jako prvorozený syn se budu jmenovat po tátovi. Pletl si mě tak s mladším bráchou a opravdu jsem mu to neměl za zlé. Viditelně do toho sálu, kde na něho už všichni čekali, nepospíchal. A tak mě vytáhl ven před kulturák k řece, kde si zapálil. Hned nato ukázal rukou na protější břeh.
"Ty to tady ale zprasili, co? Tuhle betonovou ohavnost může zlikvidovat akorát atomová bomba," ukázal na kopuli nového kina, které ještě v tu chvíli netušilo, že je o něm dávno rozhodnuto, a že se nebude jmenovat Mír, Moskva, Dukla, Přátelství, ale ani Aurora, ale že ponese jméno Portyč…
Zmínka o atomové bombě mi připadala opravdu absurdní. Už proto, že to kino bylo projektováno hlavně jako protiatomový kryt. Přišlo mi to v tu chvíli stejně tak bláznivé a pošetilé, jako počínání mladého Říčaře, který prý před koncem války, pár dnů po Mikuláši, lovil po dva dny u Drátovského mlýna a pod sladovnou říční škeble, aby za jednu, za jedinou nalezenou perlu mohl zaplatit své mámě, umírající na souchotiny, penicilínové injekce. Oba skončili na Svatotrojickém hřbitově. Nebyli ve špatné společnosti. Máma přežila svého syna o celý měsíc. A Mistr Otakar Ševčík měl už pak při svém spánku na dlouhá léta opravdový klid.
Asi po půlhodince jsme se vraceli od řeky zpátky. Zavzpomínali jsme na Hesouna, kde to po Portyči "Buchtě" miloval nejvíc. Na stavění májů u Nového mostu, na Masopust v Portyči a hlavně na jeho hospodu, do které se jako do jediné hospody v Písku scházelo dolů po schodech. Vypadalo to, že ta velká tréma z něho konečně spadla. Zamlklý, ale s lišáckým úsměvem se ještě jednou otočil na řeku a podíval se na mě. V tu chvíli jsem byl vděčným čtenářem jeho nevyslovených myšlenek.
"Tak bych chtěl, Jardo, ještě jednou zažít starou řeku. Přesně takovou, jakou dovede bejt v létě. Příjemně teplou a laskavou. Takovou, když ti její proud na kamenech u Sulana dovede krásně namasírovat záda, jako ženská. Voňavou rybinou a bahnem, které nám, rybářům, nesmrdí. Snad bych jí dokázal snést ještě jednou hrozivou a ničivou, při jarních povodních a dřenicích, kdy skoro metr silný ledy dokázaly zastavit její proud a vyhnaly ji z koryta do ulic jako nějakou děvku, který lidi z přízemních baráčků u vody nemohli přijít na jméno. A já vlastně taky ne. Chtěl bych si na ní zopakovat noční vyjížďky na lodi se starým Fikem, když jsme spolu chytávali do prostěradel, osvícených plynovou lampou, tisíce tiplic, na který pak brávaly na tarasu, před zrzavým Vencou Kopeckým, parmy jako prasata. A možná bych si chtěl ještě jednou jen tak pro prdel zaválčit s Bukouňákama a hnát je před sebou kamenama Rybářskou ulicí až za starý jatka, až k těm podělanejm "Potočákům", který k nám do Portyče nikdy nepřehodili řeku kamenem…"
Vykročil rázně do sálu mezi heligonkáře, kteří jako na povel začal hrát Plaveckou, a všichni Portyčáci, ale i ti bezejmenní přátelé města Písku povstali. Najednou bylo v sále ticho. Jako v kostele. Pak ale někdo začal tleskat a ostatní se přidali. Starý "Buchtě" si přisedl k jednomu heligonkáři a hned se přidal ke zpěvu. Moc mu to zpívání tenkrát nešlo. Brečel. Řval dojetím jako malej kluk a utíral si zvlhlé oči rukou. Za chvíli to vypadalo, jako by měl ruce plné perel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama