POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Úvaha

12. února 2010 v 15:58 | František Niedl |  Diskuse
Proč píšeme?

Troufnu si říct, že u devadesáti procent českých autorů není prvotní podmínkou finanční stránka. I když, čím vyšší honorář, tím je příjemnější. Před lety, když jsme začali spolupracovat s našimi rakouskými kolegy ze spolku NETZWERK MEMORIA, dopustil jsem se při pokusu o navození neformálního dialogu položením otázky: a čím se vlastně živíte? malého "fópa". Nejdříve se na mne tázavě podívali, a pak svorně odpověděli: my jsme přeci spisovatelé. Tato drobnost ukazuje zhruba pozici, ve které se nacházíme. Přestože Rakousko má méně obyvatel než Čechy, německy mluví víc než sto milionů lidí. Tudíž, trh je minimálně desetkrát větší, než ten náš. Přesto můžeme být rádi, že Češi jsou národ knihomolů a při každoroční zprávě, kolik titulů u nás vychází (cca 17 000 za rok), člověka až zamrazí. A s výkřikem: proboha! kdo tohleto přečte?! se svalí před svůj počítač. Samozřejmě, beletrie z těch sedmnácti tisíc tvoří asi jen jednu třetinu - přesto je to hodně. A přesto knihy vycházejí dál, ale v menších nákladech. Chtělo by se říct: psi štěkají a karavana postupuje dál pouští.
Na začátku tohoto roku vyšla moje poslední kniha (no poslední - to zní blbě, jako by se člověk už nic nechystal napsat). Tedy kniha pod názvem Pohled šelmy. Nedá se zařadit do přesně ohraničené kolonky. Dokonce v nakladatelství MOBA, ve kterém vyšla, byla zařazena do rubriky - mimo edice -, přestože jsem původně předpokládal, že by se mohlo jednat o detektivku. Ale hned na počátku psaní mi bylo jasné, že tahle tematická kolonka mne nepřijme za svého, protože má svá jasná pravidla. Nejedná se ani o klasickou kriminálku a tak jsem si ji dle své úvahy označil jako detektivní thriller.
Začal jsem tedy uvažovat o kolonkách a mnohokrát jsem se musel pousmát nad replikou nezapomenutelného lampasáka ve filmu Černí baroni v podání Josefa Dvořáka, kde si i on klade otázku: Jsem já dělnická třída? Ni. Jsem já pracující inteligence? Ni. Co já tedy vlastně jsem?
Vím, že čtenáři, ale i nakladatelé mají rádi své autory pěkně zaškatulkované. Přiznávám, že i já, jako čtenář, jsem takový. Předpokládám, že když sáhnu pro Remarqua, nevyskočí na mne Červená Karkulka. Přesto je velmi vzrušující, když může člověk psát to, co ho baví a nehledět na vyšlapané chodníčky. Bez ohledu na to, že by se mohl při tom spálit.
Dlouho jsem se snažil vyhýbat tématům ze současnosti, jelikož jsem byl přesvědčený, že k napsání dobrého díla je nutný dostatečný časový odstup, protože jak je známo, vše se vyvíjí, a co dnes považuji za pravdu, může se za rok, ale i za měsíc nebo druhý den ukázat jako absolutní úlet. Proto jsem se raději uchyloval k historické tvorbě, ale i sci-fi. Dalo by se sice namítnout, že prvotní je umělecká hodnota a teprve na druhém místě pravdivost. S takovým názorem bych si ale dovolil polemizovat, protože dílo by mělo být hodnoceno vždy jako celek. Když se ale však vrátím k tomu, co jsem uvedl na začátku, vlastně bych si tímto tvrzením protiřečil.
Jde tady přece o to vzrušení jít po cestě, po které jsem ještě nikdy nešel!
Nebo ne? A co čtenář? A co teprve kritika? Jsou samozřejmě díla, která jsou psaná tak, že nad nimi kritici obdivně vdychají, ale na knihkupeckých pultech na ně usedá prach. Pak jsou taková, po kterých se na pultech jenom zapráší, ale kritikům je z nich na zvracení. Samozřejmě ideálem je, když kritici jásají a po díle se jen zapráší. Pak je tu ještě skupina autorů, kteří nemají problémy ani se čtenáři, ani s kritiky, a to z jednoho prostého důvodu, protože píší do šuplíku. A přesto píší. Proč? Těch důvodů je mnoho. Ať už se jedná o výše deklarované tvůrčí vzrušení, nutkavou nutnost vyjádření se nebo o konfrontaci vlastních myšlenek.
Například nutnost vyjádření se je velmi zajímavá. Když odhlédneme od základního a asi nejstaršího vyjadřovacího prostředku, tedy, že dám někomu na důkaz odporu pár facek, je tu mnoho dalších forem vyjádření myšlenky. Od primitivní až ke zdařilé reklamě, tedy propagaci (u politické agitace se už mluví o propagandě), přes oznámení, novinový článek, až k literární tvorbě, která je sice širokospektrální, ale v podstatě je buď dobrá, nebo špatná. Ale jak všichni víme, ani ta, s nálepkou dobrá, nemusí vždycky zaujmout, protože i náročnější čtenář není vždycky naladěn na stejnou notu, jako ten který autor nebo kritik.
Na závěr ještě k mé knížce. Když vyšel o ní v tisku článek, zmínila se jeho autorka, Hanka Hosnedlová, mimo jiné o tom, že se autor v ní zabýval sociálně vyloučenými skupinami. Nad tímto úhlem pohledu jsem se nejdřív pozastavil, ale pak mi možná tato věta udělala tu největší radost. Jelikož jsem se chtěl bavit, napsal jsem něco na způsob dobrodružné literatury, ale nakonec si člověk uvědomí, že ať píše cokoliv a není přitom prostitutkou, vkládá do textu stejně své postoje, úvahy a názory. Nesmí však být verbální a prvoplánové, a pak se snad jedná o literaturu.
Původně jsem chtěl svoji knihu uvést třemi větami. Ale když jsem se zamyslel nad tím, jak se mne přátelé, čtenáři, ale i nakladatel ptají na to, co píši, proč to píši a co chystám (brzy vyjde pokračování pod názvem Štvanice, a pak je dohodnutý opět návrat k historii), dostal jsem se až k takovéto úvaze nad smyslem psaní. Možná by se na našich internetových stránkách, ale i ve Fóru mohla otevřít rubrika pod názvem Literární zpovědníček, kde by se mohli takto, jako já, vycenit i další autoři, kteří neradi mluví spatra na našich měsíčních setkáních, a raději se svěří papíru. I když ani to už není v současné době pravda, protože já jsem se svěřil monitoru svého počítače. Takže nashledanou, můj monitore, a díky. Jdu vyvenčit psa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama