POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Zázrak principála Jirky

16. března 2010 v 12:50 | Vladimír Janda |  Ukázky z tvorby
ZÁZRAK PRINCIPÁLA JIRKY
- povídka z cyklu Zvodnických splavů jižních Česch
"Déšť je třeba jako sůl,"mínil pan Huml. "Na brambory. A vůbec. Kdo si pamatuje, kdy tady naposled pršelo? Za každou kapku deště kapku zlata!" Kde má to zlato schované, to už pan Huml neprozradil.
:Jen ať to tam ještě chvíli zůstane," zlobil se pan Maxa, potřebuju sklidit seno."
Kromě pana Maxy všichni netrpělivě čekali na déšť, strkali prsty do puklin v zemi, podívejte na ten škandál, co se to děje, tohle tady nikdo nepamatuje, ani pan Hadrava ne, a ten pamatuje všecko.
Velké slunečníky u kiosku spolu s ohradou a několika keři měly co dělat, aby udržely alespoň zdání stínu.Už za pár metrů přes silnici maloval roztřesený vzduch horkým štětcem podivné obrazy a před čekárnou vytvářel z příjezdu autobusu malou fatu morganu.
Jirka seděl na tvrdé dřevěné lavici umydledé a vyblýskané od zadků nesčetných hostů, zahleděný na nehybnou hladinu rybníka Hejtman. Sklenice dobře vychlazeného Gambrinusu nebyla v žádném případě špatným společníkem. Každý pohyb v tetelivém vedru vyvolával malou povodeň potu a takovou divnou tíhu na prsou. Nepřítomně upíjel rychle teplající pivo a třídil si myšlenky, halabala rozběhlé , kam je to napadlo.
Myslel na tu jejich velkou bandu komediantů, co přiharcovala z Budějic, Prahy, Havířova, z Bruntálu, z Havlbrodu, prostě každý pes jiná ves. Jak je tak spojil dohromady veselý potulný život a taky Chlum u Třeboně, jelikož právě tady budou celý týden provozovat vodnické rejdy. Pokoje dostali v paneláku, kde dřív bydlívali rozjívení sklářští učni, co se na "verštatě" učili foukat bouchací slzy a běhat mistrům pro pivo. Uvnitř panuje hic, ale co jiného lze čekat od věžáku, když je začátek srpna a venku víc než třiatřicet ve stínu. Sklárny zmizely v propadlišti času a velké domy osiřely. Jen přes letní sezonu je tady živo. Tuhle "štaci" ještě nemají vyzkoušenou, ale Jirka věří, že se jim divadelní zájezd podaří. Stovky lidí se tu bez cíle plouží ulicemi Chlumu nebo se jenom tak povalují po kempech a zírají pánubohu do oken.
Šílené vedro. Obloha těžce zavěšená nad městysem stejně jako voda v rybníce jsou vyšusované do bělavé slabě namodralé šedi a lidé připomínají plíživé stíny. Stejně jako ten hmyz jsou nalepení po různých občerstveních, kioscích a hospodách, kde hledají jen trochu chladu a kéž by i vánku, v marné touze po osvěžení. Jen dětem to nesnesitelné vedro nevadí. Vřískají u vody a jejich řádění doléhá občas přes rybník až sem.
Jirka svoje řemeslo dělá už roky a dobře ví, že děti jen tak někdo neutahá. Na to spoléhá. S celou jejich komediantskou branží dali dohromady řadu dětských představení a všelijakých diskoték na odpoledne i na večer, a dokonce i na noc pro maminky i tatínky a všelijaké ty plážové lenochy, až se začnou v chladném vzduchu probouzet a přestanou vypadat jako vařený brambor. Ví, že přijdou. Je to prostě tak.
"Letos je tu nějak málo racků," pomyslel si principál Jirka odložil čepici od bílého mlynářského kostýmu vedle na lavici a vytáhl papírový kapesník. "Asi je jim taky vedro." Ten den se potil úplně každý. I psi se přestali prát o chládek a leželi jako mrtví pod stoly u nohou svých páníčků a vyplazenými jazyky zametali prach.
Rozevlátá komediantská banda odjela zvát na představení. Bludičky, vodníci, strašidla a všelijaká mlynářská i rybniční chasa projížděla po kempech i po ulicích a halasně vytrubovala do daleka svůj program. Tenhle svět pan otec a principál Jirka důvěrně znal. Svůj svět divadelních kulis, rolí, triků a barevných světel.
Seděl sám v tom vedru a náramně si lebedil, jak je to prima, že má mlynářský oblek bílou barvu a nepřitahuje slunce, jelikož černý mlynář by se z toho pařáku musel zbláznit. Pozoroval, jak mouchy na stole lačně upíjí z rozbryndaného piva a myslel na to, že v tom hicu budou za chvilku zpité "jako carský oficír"neboli "na krupici" a docela se bavil představou, jak se budou potácet a možná i prát. Zmýlil se. Daly se do úporného souložení.
Vyhnal si mouchy z hlavy a vrátil se k večernímu představení. Hlavně mu dělala starosti role vodníka Čochtana, kterého tam pro dětičky vytvoří. Pořád ne a ne přijít té postavě na kloub. Stále se mu něco nezdálo akorát. A tak Jirka trčel na kiosku u Hejtmanu zrovna vedle garáží pro autobusy, bradu podepřenou dlaní a zíral před sebe.
Pan Zelenka důstojně kráčel hlavní chlumskou třídou od domu kultury podle lékárny a cukrárny směrem dolů ke spořitelně. Jeho cílem byl jediný zdejší bankomat. Zjistil totiž, a to bylo velice nepříjemné, že nemá v kapse ani vindru. Polední čas se důrazně připomněl kručením v žaludku, a tak když nechtěl, aby se lidé ohlíželi, co působí ten rámus, rozhodl, že bude vhodné vyhledat nějaké stinné zákoutí a tam poobědvat. Vpravo vlevo odpovídal na pozdravy mladých i starých, protože pana Zelenku tady každý znal a každý si náramně cenil, že pan Zelenka zná jeho. Jednak proto, že byl tělem i duší muzikus a pěkných pár let hrál s místní kutálkou o svatbách i o pohřbech a byli náramně populární v celém okolí. Tak se leckdy stalo, že šli hrát z funusu rovnou na svatbu. Jen bylo třeba nepoplést partesy. Navíc pan Zelenka muziku vyučoval. Měl v domě kultury své domovské právo a smlouvu podepsanou samotným starostou.
Ani to by nebylo tak pozoruhodné jako okolnost, že pan Zelenka byl vodník a od samých začátků měl v rybníku Hejtman nóbl byt tři plus jedna s příslušenstvím a zimní zahradou. A také jako jmenovaný správce rybního hospodářství měl od časů hejtmana Mikuláše Rutharda z Malešova a s pečetí pánů Krajířů z Krajku rozhodující hlas o budoucnosti rybníka i pozemků kolem něj.
Muziky, funusy i svatby, co si právě pan Zelenka představoval, odletěly ve zmateném víru do zámeckého parku, ale vodník stále musel myslet na to, proč mu v životě chybí spokojenost, když by chybět neměla, a nohy ho stále nesly kupředu a pan Zelenka viděl, že už stojí před kioskem u Hejtmanu. A tak řekl, že je děsné vedro a že jako s dovolením a pardón, je tu všude tak narváno a posadil se vedle Jirky, jak přikázal osud.
"I ta voda už se začíná dusit," dodal ještě konverzačním tónem.
"Rybám je ouvej," odpověděl zdvořile Jirka.
"Velmi ouvej, pane otče, velmi ouvej," potvrdil pan Zelenka Jirkovy chmurné obavy a pohladil svůj sumčí knír barvy zahnívajícího puškvorce o půl páté ráno. "Něco o tom vím." A kdo jiný než hastrman by to měl vědět?
"Pane otče," povídá pan správce Zelenka, když už čas pokročil a po hezkém posezení se museli rozloučit, "co říkáte, budeme pokračovat dál? Já udělám něco pro vás a vy můžete pomoct mně."
"Co to jako bude?" zajímal se poněkud v obavách Jirka.
"Já vám dám lekce vodnického chování a vy mně necháte zahrát si s vámi divadlo."
Jirka se chtěl cukat, ale nakonec usoudil, že hastrmana potřebuje, pro roli vodníka je přece nejlepším učitelem vodník a ostatní se průběžně uvidí. Co když zelenáč ten svůj nápad pustí z hlavy.
Nepustil. Každé dopoledne spolu trávili čas pobíháním po břehu rybníka, pečovali o ryby i o šneky, honili pytláky v rákosí, uklízeli naplavené řasy a čistili vodu, aby se prázdninoví rekreanti mohli v klidu rekreovat a děti se nerozstonaly, a to bylo moc dobře, protože když děti stůňou, není s nimi žádná zábava. Jsou bezvládné jako hadrové loutky a mají smutné oči. Tak se tedy vodník i principál snažili co mohli, aby oči dětí byly pořád veselé.
Jirka už chodil jako vodník, mluvil jako vodník a když se našminkoval, nebyl od pana Zelenky vůbec k rozeznání.
Pár dní nato ulovila pana Zelenku kapela Rybníkáři, co doprovázela komedianty a dělala jim na jevišti "brumlendo", aby hrál tahací harmoniku. Však on "kapelmajstr" Kolumbus dobře věděl, co dělá. A jestli měl někdo pochyby o divadelním kumštu pana správce, tak je rychle ztratil.
Každé prázdniny v létě hráli Jirka i Vošplouch, jak teď panu Zelenkovi říkali, v Chlumu divadlo a jezdily za nimi děti až z Třeboně, dokonce z Lomnice i ze Suchdola a kalendáře na zdi v kanceláři kulturního střediska se točily jako vítr nad vodou Koštěnického potoka, a pak jednou Jirka povídá, že je toho na něj už letos moc, že ho z toho bolí na prsou, ale že to ještě nějak sfoukne.
Na to Vošplouch neřekl nic, ale jako opravdový vodník věděl víc, než byl principál ochotný vyslechnmout. Dobře viděl, že pan otec mele poslední obilí.
"Koukej," povídá jednou Vošplouch, "ty se tu trápíš, hekáš, funíš jako parní lokomotiva, pořád tě něco bolí a seš naštvanej, že seš starej."
Jirka se mračil jako deset čertů.
"Něco ti povím," pokračoval hastrman. "Víš, jak nám to spolu dobře hraje. Co bys řekl tomu, že si vyjedeme na Dlouhou štaci? Jen ty a já."
Bylo vidět, jak se Jirka zamyslel a zvažuje důvody. Ještě potřeboval něco malinko na programu doladit. Trochu dopilovat.
"Věř mi, principále, že nám tam bude dobře. Taky dostaneme nóbl maringotku."
"Ty jsi raz dva hotovej," kabonil se ještě trochu Jirka. "Co tomu řekne naše banda?"
Na to Vošplouch aby se nestaral, on že se taky nestará a že už si vybral nástupce a mávnul rukou. Parta je to dobrá a určitě to rozdejchá.
Tak principál řekl, že tedy jako jo, že souhlasí, že už toho bylo vážně dost a že to jako vůbec není pitomý nápad.
To už každý od Hejtmanu věděl, že Vošplouch s panem otcem udělali dobrou dvojku, a že fakt pojedou nebeskou maringotkou na Dlouhou štaci. Vyzdobili ji nejbarevnějšími fábory, co mohli v Chlumu nakoupit a všichni se do ní zapřáhli, aby ji pomohli roztlačit, protože nebeská maringotka už pak pojede sama a tam nahoře si ji stejně převezmou rackové. Každý dobře věděl, že se loučí napořád, ale smutek neměli ve scénáři. A hráli a mávali principálovi na rozloučenou a zpívali vodnické písničky. Nejvíc zpívaly holky z Bruntálu, co tam hrají divadlo, a otvíraly papuly, až se jim ve slunci opalovaly stoličky a bílé zuby blýskaly na dálku a Mirka Mouchová z domu kultury seděla u okna a říkala: "Tyhle pařáky určitě vydrží ještě dlouho.Blýská se na časy." Ale pan Pokorný, co to tam vedl, se tvářil rozmrzele a povídá jí: ""Nevím, holka, nevím. Mělo by zapršet. Nějak mi táhne na cemr," a hladil si bolavá záda.
"Tak," povídá hubatá Krnda od herecké bandy svojemu parťákovi Pepínovi, když už bylo po všem. "Teď tu budeš vošplouchovat jako vodník na Hejtmanu ty, jak si to přál pan Zelenka." A vyplázla na něj jazyk.
"Jestli hned nezaprší, tak tu všichni uschneme jako zelenina na zahrádce," říkala paní Humlová paní Maxové v samoobsluze u rybníka, Tohle svět neviděl, takový sucha. To je škandál."
"To by se musel stát zázrak," řekla paní Maxová paní Humlové. A jestli jo, tak tu nechám postavit kapličku. Pršet nebude.Větrám peřiny."
Paní Humlová se chtěla urazit, jelikož je paní Maxová ateistka, ale neurazila se.
"Co říkáš,"zasmál se ještě nahoře principál Jirka na Vošploucha. Nešoupneme jim tam trochu vody?"
A tak první kapka deště dopadla Krndě na vyplazený jazyk, panu Humlovi zapršelo na brambory, panu Maxovi na seno a peřiny paní Maxové připomínaly žoky na vodu pro velbloudy. Lidé se radovali a volali, že je to zázrak, jen paní Maxová nevolala, jelikož si vzpomněla na tu kapličku. Tu jí ale paní Humlová ráda odpustila. V Chlumu jich je beztak dost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama