POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

POTŘEBA MALÝCH VELIKÁNŮ

18. února 2011 v 13:03 | Jan Nouza |  Ukázky z tvorby
Svět a život potřebují hrdiny.
Údajně kvůli inspiraci příkladem. Nejspíš proto každou chvíli můžeme slyšet nebo číst, že kdosi odněkud někam došel - třeba k tomu puntíku na globusu, jemuž se říká jižní pól. Taky kolem toho, když se někdo někam hodně vysoko vyškrábe, nebo naopak sestoupí do dosud známé nejhlubší propasti, je příslušná sláva. Dá se povědět, že kolem oněch lidí rázem propukne něco jako masopust: křepčení, povyk, masky zájmu. Hrdiny dne to hladí po srsti ješitnosti, jiné totéž živí - a u ostatních se předpokládá obdivné vzdychání.
Tak, a teď můžu být, a nejspíš i budu, obviněn z navádění ke zlehčování výkonů rekordmanů potažmo hrdinů. Nenechte se, prosím, ovlivnit zavádějícím dojmem - ostatně nejde o mě. Pochybovačům o smyslu mimořádných výkonů a přání být někde první, v něčem nejlepší, zavřel navždycky ústa Novozélanďan E. Hillary - jeho nepálský parťák Tenzing a on stanuli první na nejvyšší hoře světa Mont Everestu. Na otázku, proč lidé za obrovského rizika lezou na nejvyšší kopce planety, odpověděl slavnou větou: "Protože tu jsou".
Pana Hillaryho si vážím. Samozřejmě ne kvůli šlechtickému titulu, který svému poddanému udělila anglická královna Alžběta II. Vážím si i mnohých dalších jemu v něčem podobných - ovšem pokorně malinkatý se cítím před hrdiny onačejšími. Třeba před svým nezapomenutelným tchánem. Vyznamenal se, podle mne, mimořádně statečným činem: je to už lán času, co zachránil studánku. I jeho výrok je památný. Když totiž v kanceláři šéfa meliorací přesvědčoval o neodpustitelnosti hříchu ten pramen zmařit a uslyšel vyštěknuté, proč zdržuje a za koho on tam je, odpověděl: "No přece za tu studánku..." Zrovna tak rád vzpomínám na mámu, která, ač po těžkém úrazu na vozíku a bez manžela, jenž ji opustil, s pomocí dobrých lidí vychovala dvě děti. A jsem vděčný osudu za setkání s mladým mužem, jenž se zbytky zraku a sluchu řídí vydávání časopisu pro stejně postižené.
Trávu růst sice neslyším, ale námitky, že zrovna teď vyjmenovaní jsou mimořádné případy, vnímám i na dálku. A místo protiargumentu pokládám otázku: Rodí se snad někdo už předurčený pro mimořádné činy?
Navíc mám po ruce ještě jednoho hrdinu podle mého gusta. Dá se říci nejoblíbenějšího. Z prostého důvodu: o žádný velký čin neusiloval. Dokonce o něm ani nevěděl, zvládl ho jaksi mimochodem. Asi šestiletého kluka posílali rodiče skoro denně k babičce - bydlela o pár set metrů dál, na konci vsi, za mostem přes řeku, za olšovým hájkem. A vypravovali jej tam nejčastěji zvečera, kdy už se stmívalo, a samotného. Byl v tom prý záměr prcka "otužovat". Bál se možná ozvěny vlastních kroků v písku pěšiny, možná i harašení spadaného listí, ale šel. Představuju si ho: šlape s nějakým ukrutánsky důležitým vzkazem nebo s něčím v mošince, má strach, ale jde dál - a aby se bál míň, aby se míň cítil sám a opuštěný, píská si. Hodně nahlas, rázně, řekl bych udatně.
Až vám bude někdy hodně úzko, smutno i bolavo, zkuste si písknout. Třeba jen potichu, pro sebe. Můžete mi věřit - pomáhá to!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama