POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Křišťálový pramen

1. března 2011 v 22:06 | Stanislava Bumbová |  Ukázky z tvorby
Křišťálový pramen

Zase jsem o něm slyšel! Povídali si o něm ty dva větší kluci na zastávce. Myslím, že se dělali důležitými před Bárou. Bára je ta ze všech nejhezčí holčička, protože to každý říká. Asi to bude jako s tou trávou. Všichni říkají, že je zelená, tak je zelená. Někdy sice vypadá víc jako modrá, třeba v jinovatce, ale je zelená, abych nebyl "kluku pitomá" a "pokomjetakblbej". A tak je Bára nejhezčí holčička. I kdyby nebyla a ty dva větší kluci se před ní dělali důležití, když zase mluvili o tom křišťálovém prameni.
Nebyli první, od kterých jsem to slyšel. Moc bych si ho přál vidět. Také jsem o něm říkal tátovi a mamince. Že bychom tam jako mohli jít. Třeba v sobotu. Jenže táta říkal, že neví, jestli se zahýbá před Perníkovou chaloupkou vpravo nebo vlevo a maminka mu řekla, ať mě neplete, a tak řekl, že nemá plavky, ručník je v prádle a v televizi fotbal. Maminka mi řekla, že nemám věřit hloupostem. Tak jsem se jí ptal, jestli je hloupost i to, že městem jezdí černá sanitka a chytá děti, které pak najdou na smetišti rozřezané na kousky. Maminka se dlouho mračila na tatínka a potom prohlásila, že pohádky na dobrou noc mi ode dneška bude číst sama. Tatínek se bránil, že zrovna čteme Rumcajse a to s tou sanitkou je tak dobré, že on by na to sám nepřišel. Maminka řekla, že je to nesmysl. Já ale nevím, jestli je nesmysl ta černá sanitka nebo to, že by ji taťka nevymyslel. Tak když jsem takhle někdy s dětmi venku a někdo zakřičí: "Bacha! Černá sanitka!" utíkám pryč jako všichni ostatní. Někdo ji dokonce i viděl!
A já bych chtěl vidět křišťálový pramen!
Chodí se tam tím kulatým kanálem v parku. Odklopí se to víko a pak se před vámi objeví mramorové schodiště - takový bílo-růžový mramor je to. Křišťálový pramen se tak blýská a svítí, že už i ty schody jsou celé ozářené tou zlatavou blýskáčkovou září. A je teploučký, takže se tam dá koupat i v zimě. Já myslím, že je to teplounká průzračná plovárna pod celým městem. Když se někdy kouří z kanálů, tak to tam vyměňují vodu, aby se tam dalo koupat pořád. Celé město o něm ví, ale nechtějí, aby tam chodil každý. Chvílemi si myslím, že nechtějí, abych tam chodil já! Ale já přeci vím, že je třeba se nejdřív umýt a že se do vody nečůrá! A chci tam. Moc tam chci. Opravdu moc…
Zvědavě obcházím kulatý kanál v parku. Vracíme se s maminkou z nákupu a maminka si povídá se starou paní s modrými vlasy, které musím říkat "dobrý den", aby do mě maminka nedloubala a nesyčela na mě: "Pozdrav!"
"Božíčku, to je ale šikovný chlapeček a panečku, jak ono nám to roste, že ono ti chutná, buclíčku…" Nikdy nevím, jestli mluví se mnou nebo s maminkou, ale teď mě ze všeho nejvíc zajímá ten kanál. Poslouchám… Kdyby se tam někdo koupal, určitě bych to zaslechl…
"Buclíček, chlapeček, jak je zvídavý…" komentuje hlučně modrovlasá paní mé úsilí. Ne, takhle to nepůjde, takhle se nedá pracovat. Nedá se nic dělat, musím se sem vrátit a vyzkoumat to.
Klečím sám na kanálu v parku a poslouchám, jestli neuslyším dovádění těch šťastných, kteří už vchod ke křišťálovému prameni našli. Neslyším nic. Jen tu a tam nějaké šplouchnutí. To asi ta zlatavá křišťálově průzračná voda dole omývá růžovobílý mramor…
Popadl jsem víko kanálu, na kterém jsem stál a veškerou svou šestiletou silou zabral. Výsledkem bylo kecnutí do široko daleko jediné louže v okolí. Podle stop na kalhotách rozhodně křišťálově čistá nebyla. Utřel jsem do kalhot i ruce od bláta. Teď už je to stejně jedno.
Správný dobyvatel se nevzdává a první neúspěch ho neodradí. Chytil jsem víko, raději naproti té louži, protože jak říká naše paní učitelka: chybami by se měl člověk učit. - Raz.dva… Na víku se vedle mých rukou objevily dvě další.
"Teď!" povídá ten kluk. Chodí do béčka a asi se jmenuje Honzík nebo Jeníček, teď nevím.
"Ještě, zaber!" křičí na mě a já zabírám, pot mi vyráží po celém těle, ale nejde to…nejde, nemůžu, myslím, že on taky ne…jauvajs… Nikdy bych nevěřil, že jde v té louži skončit i pusou. Honzík je na tom hůř, on ji nezavřel. Plive bláto na všechny strany. Fuj, vzpomněl jsem si, že když jsem tu naposled šlápl do psího hovínka, myla mi maminka botu právě v téhle louži. Nechtěl bych být Honzíkovou maminkou. Já bych mu dneska pusu asi nedal.
Dumáme nad poklopem. Zkoušíme to nejmíň po osmé. Nevím, jak Honzík, ale já už bych neuzvedl ani pokličku na hrnci.
"To na tom nesmíte stát, blbouni."
V duchu jsem se zlobil na brýlatého kluka, který stál opodál a zaujatě nás pozoroval. Přece jen jsem se ale podíval pod nohy, stejně jako Honzík. Oba jsme na tom víku stáli. Mrzelo mě, že Honzík z nás dvou přišel první na to, že je to problém. Já na to přišel taky, ale až za chvilku.
Rvali jsme teď poklop ve třech. Kuba byl starší, ale to, že mu bylo už sedm mu na síle nepřidalo. Dekl se ani nehnul. Pak Kuba upadl na chodník a jak si nejdřív kontroloval brejle, viděli jsme s Honzíkem, že má pod shrnutými tepláky plavky. Plavky! V listopadu! To nebylo spravedlivé! To bylo moje tajemství! To já chtěl vejít do křišťálového pramene! Nechtěl jsem tam mít brejlatého Kubu ani chytrého Honzu! To bylo moje tajemství!
Všiml jsem si, že Honzíka se to také dotklo, ale pak jsem přišel na to, že když poklop nezvedneme ani ve třech, tak se tam stejně oni nedostanou. Totiž vlastně ani já. A tak jsme to zkoušeli zase spolu a mockrát. Jednou se to skoro hnulo. Ale spíš Honzíkovi vrzala bota.
Najednou jsme si všimli, že už je tma a že musíme domů. A Kuba, který to měl nejdál, povídal, že ještě taková tma není, protože kdyby byla, tak ho doma přerazí a pak se nás ještě třikrát ptal, jestli je fakt tma, jestli je velká a jestli už je dlouho.
Šel jsem poprvé potmě domů sám. Vyhlížel jsem černou sanitku a také bubáka ve tmě, který tam na mě určitě čeká. Přemýšlel jsem, jak budou doma Kubu přerážet tedy vlastně o co a jestli to náhodou také doma nemáme. Ze tmy se nakonec nevynořila sanitka ani bubák, ale rozzlobená maminka, protože mě už dlouho hledala po okolí a nenašla. S tatínkem na mě dlouho křičeli, žádnou pohádku jsme večer nečetli a když mě maminka drhla ve vaně říkala: "Nevím, nevím, jestli letos ten Ježíšek přijde za tak zlobivým klukem…"
Přišlo mi líto, že jsme ten poklop neotevřeli, a tak jsem moc brečel.
Ráno se už nezlobili a dali mi tepláky. Musel jsem slíbit, že přijdu na oběd a do tmy a také jsem musel povědět, že jdu do parku hrát si s Honzíkem a Kubou a že budu dávat pozor na auta, že nepůjdu s nikým cizím, od nikoho si nic nevezmu a nesednu s ním do auta a…a takové všelijaké věci jsem všecky musel slibovat a moc jsem se bál, že Honzík s Kubou ten poklop nějak otevřou dřív, než to stačím všechno slíbit. Pak jsem si ale vzpomněl, že Kuba bude přeražený a Honzík poklop sám nesundá, a tak jsem slíbil i to, že každého pozdravím a řeknu "děkuji", i když nevím za co, protože si od nikoho nemám nic brát.
Kubu doma bili! Bylo mi ho líto. On za to přece nemůže, že bydlí nejdál. Ale stačil ještě vymyslet tu…tu rovinu…no, takový nápad s klackem přes kamen. Dolní konec klacku byl v kanále a na ten zvednutý jsme dupli. Vymyšlené to bylo dobře, jenomže vždycky povolil dřív klacek než víko. Když došly klacky, zkusili jsme to s prknem, ale to také ruplo a Honzíkovi odřelo kotník.
Napadlo mě, že to chce něco pevnějšího. Třeba takovou železnou trubku, jaká leží na dvoře u školy. Tak jsme si tam pro ni šli. Chytil nás pan školník a vůbec si nechtěl nechat vysvětlit, že my tu rouru opravdu moc potřebujeme, zatímco jemu se tam válí úplně zbytečně a že bychom mu jí zase vrátili, až už bysme ji nepotřebovali.
Všechny nás doma bili! Mě nejvíc, protože to s tou trubkou byl můj nápad. Maminka říkala, že letos rozhodně nepřijde Ježíšek a že mě dřív odnesou čerti do pekla a Mikuláš mi taky nic nedá.
Sedáváme s kluky okolo toho kanálu. Prostě jen tak sedíme, protože ho neumíme otevřít. Ale určitě tam někdy někdo musí jít, aby se v prameni vykoupal. Máme vymyšlené, že až vejde, my jako půjdeme za ním a tak se tam také dostaneme. Všichni máme pod tepláky plavky a ručníky nacpané v kapsách od zimních bund. Jednou tam přece někdo musí vejít! Před námi se otevře pohádkový prostor a růžovobílý mramor zalije zlatavá zář teplounkého křišťálového proudu. Rozběhneme se po těch schodech a skočíme do té hedvábné vody… Ach jo. Nikdy bych si nepomyslel, že tam chodí tak málo lidí. To já bych tam byl pořád! Už tady mrzneme kdoví kolikátý den a nikdo nejde. Možná se tam chodí jenom, když jsme
ve škole. A Kuba říkal, že východ bude asi někde jinde, protože odsud ani nikdo nevychází…
Nevěřícně koukám na odklopené víko kanálu. Letím jako blázen. Honzík mi funí v patách a z druhé strany přibíhá Kuba.
Náš kanál je otevřený!
Buší mi srdce. Konečně, konečně. Škoda, že nemám plavky… Pramen, můj křišťálový pramen.
Blížíme se pomaloučku k okrouhlé díře v zemi. Těžký betonový poklop leží opodál. Oba kamarádi mi nedočkavě koukají přes rameno. Je to zvláštní přibližovat se k okraji tak dlouho zapovězeného vchodu.
"Sypte odsud! Ať tam nezbuchnete!" pánové v montérkách vytahují z auta jakési hadice. Aha, to oni otevřeli ten poklop. Kdo jsou asi ve skutečnosti zač? Ne, ti už nás nezaství!
Naše tři rozježené hlavy se naráz zastavily nad kulatou jámou. Nedočkavě koukáme dolů vybetonovanou jímkou.
Tma, smrad, bláto, zima…
Kuba nevěřícně šátrá rukou do prázdna. Nakláníme se…třeba níž, hlouběji…
Beton, špína, smrad…
"Zmizte odsud! Bude to!" hřímají údržbáři městské kanalizace a my klečíme na kolenou a zaraženě koukáme dolů. Táhnou nás odsud. Křičí hrubými hlasy.
Uviděl jsem dno té zlé stoky a můj pramen, můj křišťálový pramen tam nebyl…
Pozorovali jsme z povzdálí rutinní práci umazaných mužů. Beze slova koukali jeden na druhého skrz rybníky slz tušené v očích kamarádů.
Duté tlumené dosednutí poklopu zpět na místo znělo jako šoupání náhrobního kamene. Stáli jsme nad ním do tmy. Pak jsme si slíbili, že nikdy nikomu neprozradíme, co jsme tam viděli a vlastně nic o tom, co jsme hledali.
Vraceli jsme se domů a já se strašně bál. Ne toho, že letos nepřijde Ježíšek, ale že nepřijde už nikdy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama