POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Není konce

14. března 2011 v 11:48 | Jiří Sivok |  Ukázky z tvorby
Z kovového kohoutku tekla proudem horká voda. Měla jemný odstín rzi z trubek. Vana byla již z poloviny zaplněná, když Karel vstoupil do koupelny. Na sobě černý župan a v očích slzy. V pravé ruce skrýval starý plynový zapalovač a ve druhé svíci s temným knotem na konci. Dlouhá štíhlá svíce zaručovala tak tři a půl hodiny světla. "Stačila by i hodina!" zašeptal hlásek v dálkách Karlovy mysli. Hlásek, jenž nebezpečně připomínal bratra Roberta. Rob nebyl zlý, jen měl výhodu nejstaršího sourozence, a tak byl Karel terčem všech těch klukovských strkanců a narážek. Přesto k němu vždy vzhlížel. Škrtl zapalovačem, ale ten pouze slabě křísl. Vyletěla jen malá jiskřička. Zkusil zopakovat celý proces znovu, ale povedlo se to až na pátý pokus. Ruka se chvěla, jako by ležel nahý na sněhu. Malý plamínek se vznášel a odrážel v Karlových jasně modrých očích. Pomalu jej přiložil ke knotu a ten vzplál jako kruh, kterým má proskočit šelma v cirkuse. Vosk povoloval, a tak jej trochu nakapal na umyvadlo. Odkapával pomalu, stejně jako jeho slzy. Rychle na něj přitiskl svíci, aby nepadala k zemi jako král v prohrané šachové partii. Vosk ztuhl a posloužil dobře jako lepidlo. Odešel z koupelny, aby přinesl další pomůcky. Přešel halu, která nyní připomínala dlouhou chodbu na zámcích a hradech. Pokojík měl malý, ale vždy se mu líbil. Na stěnách visely plakáty metalových skupin a na stole měl pouze fotografii. Fotografii Lenky. Fotografii té, kterou miloval! Fotografii té, se kterou vše skončilo! A pro něho? Pro něho to skončilo též! S Lenkou se seznámil ve třetím ročníku střední školy. Přistoupila do jejich třídy z Mostu a byla tak nádherná! Angličtina jí moc nešla, proto se zeptala, jestli by si mohla přisednout. Samozřejmě jsem souhlasil a od té doby to mezi námi jiskřilo. Cítili jsme to oba. Nakonec jsme to dali dohromady. Pro mě to byla první dívka, ke které jsem něco takového cítil. Ano, jistě, měl jsem před ní jiné, ale to ve srovnání s Lenkou nebylo nic než táborový ohýnek v porovnání se Sluncem. Tři krásné měsíce, kdy jsme se jen smáli, mazlili a milovali. Nic nestálo v cestě naší velké lásce. Žádná překážka nás nemohla udolat. Nebo jsem si to alespoň myslel… Karel se přinutil přestat zírat na fotografii a dal se znovu do práce. Vzal svůj malý CD-přehrávač, z poličky vytáhl desku své oblíbené kapely. Odebral se znovu do koupelny a přehrávač zapojil do zásuvky. Vsunul do něj CD a zastavil vodu, která již málem přetékala přes okraj zažloutlé vany. "A teď přijde jedna z nejtěžších věcí, ale ty to zvládneš. Že jo, brácho"? ozval se Robert v jeho hlavě. Jasně. Jasně, že to zvládne. A hned potom to skončí! Vrátil se zpátky do samoty pokoje. Okno mělo staženou roletu, takže sem přicházelo jen velmi tlumené světlo. Rozsvítil lampičku a pohled opět uvízl na Lenčině fotce. Všechno šlo tak krásně. Miloval jsem tě a ty jsi milovala mě. Ale pak jsem ti představil Pavla. To byla ta chyba. Pavel, můj nejlepší kamarád už od základní školy. Bože, užili jsme si spolu nemálo legrace. Také kvůli tomu jsme trávili spoustu volného času po škole. V době, když jsem s Lenkou začal chodit, byl Pavel s rodiči v Anglii. Tři měsíce. Vrátil se a vše se zkomplikovalo… "Přestaň na tu fotku tak čumět, brácha! Radši se do toho dej, nebo tě opustí odvaha!" Bratr měl pravdu! Pokud z toho nechtěl vycouvat, nebyl čas na hloupé melancholické vzpomínky. Přisedl si ke stolu a fotografii přitiskl obrázkem k pracovní desce. Ze šuplíku vytáhl čistý papír a propisku. Chvíli přemýšlel a pak ji nadepsal: Pro mámu a tátu.. Pak papír rychle zmačkal a vyhodil. Vytáhl si čistý list a začal nanovo. Pro mamku a taťku, chtěl jsem se s Vámi rozloučit. Byli jste ke mně vždy hodní a nejen proto si zasloužíte pár slov. Vím, že jsem nebyl vždy hodným a bezstarostným synem, kterého jste si jistě přáli. Mám toho tolik na srdci a přesto nevím, jak to říct. Chci jen, abyste to, co se stalo, nebral, jako svou chybu. Je to ve mně a se mnou to taky zemře. Musíte vědět, že jsem Vás vždy miloval. Tak Vás prosím o prominutí. Nevím, co dál. Cítím se na tomto světě jako ztracený. To, co se chystám provést, je proto, abych se našel. Promiňte! Prosím, promiňte! Váš milující Karel Když po sobě ten dopis četl, přišlo mu vše jako snůška žvástů, ale v této situaci nic lepšího nevymyslel. Pár slz skáplo na papír a vytvořilo vlhké kaňky. Ze šuplíku ve stole vytáhl průhlednou lepící pásku a malý kousek utrhl. Znovu se odebral do koupelny a vzkaz přilepil na vchodové dveře. "Bude to pro ně docela šok, nemyslíš?" "Jdi k čertu, Robe!" promluvil hláskem, jenž se v půlce věty zlomil jako čokoládová tyčinka. "Jak myslíš, jenže máma z toho bude celá unešená, až tě tady najde… anebo ty dárečky v kuchyni!" "Polib si! Říkám ti zmiz!" Konec rozhovoru. Už zbývá jen maličkost. Vstoupil do koupelny a zavřel za sebou dveře. Otevřel skříňku, která nepěkně zavrzala. Útroby obsahovaly všechno možné - šampóny, vatičku do uší, aviváž a v neposlední řadě balíček náhradních žiletek. Od modrého plastikového obalu se odráželo matné světýlko. Karel po balíčku hmátl a jednu žiletku vymáčknul. Zbytek uklidil a skříňku zavřel. Díval se na kovový předmět ve své dlani. Představoval hrozbu a zároveň vysvobození. Co přijde dřív? Hrozba? Nebo vysvobození? Zkusil ostří na bříšku palce a shledal, že je skutečně ostrá. Zasyčel a vložil poraněný prst do úst. Ostří na chvilku odložil ke svíčce na umyvadle a znovu se oddal svým vzpomínkám. Bylo to stejně jako teď! Jenže krev tekla z Pavlovy ruky. Dělal nám večeři, protože jsme si z něho s Lenkou utahovali, že nedokáže udělat ani vajíčka. Když krájel k masu zeleninu, pořezal se. Ošklivá řezná rána až na kost. "Měl si ufiknout celou haksnu, brácho!" "Mlč, Robe" řekl zasněně. Říkal jsem mu, že ho odvezu do nemocnice, ale on nechtěl. Nakonec jsem se rozhodl, že dojdu do blízké lékárny alespoň pro dezinfekci. Lenka se nabídla, že s ním počká, aby neomdlel. Chvátal jsem, a když jsem si prohmatal kapsy, zjistil jsem, že nemám peněženku. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit. Vešel jsem na zahradu a v okně se jasně rýsovaly dva stíny. Proplétaly se v neustálých polibcích a dotycích, jež by nenechaly nikoho chladným. První impuls byl jasný. Zab je! Zab je! Ne, to neudělám! Lenku jsem miloval a Pavel byl jako můj bratr! Ne, byl lepší než bratr. Šel jsem k hlavním dveřím a zarachotil klíčem… "Jdi do háje s těma svejma duchaplnejma vzpomínkama a udělej to, co máš!" "Jo, asi máš pravdu, Robe." Zhasl, takže malou místnost ozařoval jen plamen svíce a odraz světla od žiletky ponechané na umyvadle. Jak malý ohníček tančil a skákal nechával na zdích kruté siluety. Karel zmáčkl na svém CD-přehrávači tlačítko play. Zůstal na něm malý obtisk krve. Ozvala se první skladba. Měla táhlou pomalou melodii, ale slibovala víc. Balada dál zněla v temnotě koupelny a Karel shodil své černé roucho, do něhož byl oděn. Sklouzlo pomalu na zem k nohám. Uchopil do prstů žiletku a vydal se k naplněné vaně. Nejprve zkusil pravou nohou vodu. Horká, ale vydržet se to dalo. Vlezl si tedy do ní celý. Příjemný pocit tepla se rozléval do celého těla a na chvíli zapomněl, o co se tu snaží. Připomněla mu to až malá kovová věc pohrávající si se světlem svíčky. "Je čas, bráško. Dokončíme to, co jsme začali!" Jako na povel vzal žiletku mezi palec a ukazovák. Na ostří se leskly kapky krve z poraněného prstu. Dýchal zhluboka, ale jako by se vzduchu nedostávalo. Slzy se čím dál víc roztékaly po obličeji. "Proč jste to udělali!" zasténal a hlas se chvěl jako Lenka v jeho náručí. Znovu před očima vyskočily ty dva proplétající se stíny ve víru vášně. A tento pohled vše rozhodl! Natáhl levou ruku a pohlédl na napjaté žíly. Chvilku ještě váhal, ale nakonec se rozhodl. Pálivá bolest projela celou paží. Oheň hořel z jednoho konce zápěstí ke druhému. Krev vytékala a byla černá. Stejně černá jako noc, pomyslel si. Rychle žiletku přehodil do druhé ruky a zopakoval vše znovu. Pak ji zahodil do umyvadla. Vesele zacinkala a ukončila první baladu. Ticho na chvíli ovládlo znovu celou místnost ozařovanou jen malým světýlkem ve tmě. Ponořil obě ruce do vody. Rány trochu pálily, ale nic hrozného to nebylo. Černá krev se mísila s horkou vodou. Ozval se smuteční zvuk houslí, který zničehonic zmlkl a nahradily jej skřeky baskytary a hromy bicích. Karel zavřel oči, divil se, jak je to snadné. Proč jsem tehdy nezmizel? Proč jsem nikam neutekl? Všechno bylo přece lepší než ty přetvařující se obličeje! …zarachotil klíčem. Bylo ticho. Slyšeli odemykání zámku, to je jasné. Zaslepen zradou, které se dopustili jeho nejbližší, prošel chodbou. Šel kolem koupelny, až do kuchyně s výhledem na zahradu. "To už jsi zpátky?" ptá se Pavel a k ruce si tiskne osušku trochu nasáklou od krve. Lenka mlčí. Má výraz malého děcka, které snědlo víc ovocných bonbónů, než rodiče dovolili. Měla rozcuchané vlasy. Jen jsem stál a civěl. "Je ti něco, brácho?" vyhrkl Pavel, ale vyznělo to jako od Roberta. "VEN!!!" zakřičel jsem "Vypadněte, nechci vás už vidět!" Křičel jsem a nadával. Lenka prosila, prý to byla chyba. Jenže já ji neposlouchal. Ani k Pavlovým slovům jsem nenašel cestu. Otočil jsem se k lince, abych nemusel vidět ty zrádné obličeje. Ležel tam nůž, o který se Pavel poranil. Byl to náhlý impuls. Kdyby na mě v tu chvíli Pavel nesáhl, nestalo by se to. Jenže jsem ucítil na rameni stisk. "Vysvětlím ti to. Já…" Otočil jsem se. V ruce nůž. Zasáhl jsem ho do klíční kosti, zázrakem se ocel vyhnula tepně. Vyjekl a sesul se k zemi. Lenka křičela a chtěla utéct. Dveře byly ale blíž ke mně. Zatarasil jsem jí cestu s nožem v ruce. Snažila se uniknout a já ji praštil do spánku. V tu chvíli se vzchopil Pavel. Skočil po mně! V obličeji celý rudý a na krku od krve. Začal mě škrtit. Hodil mě na linku. Narazil jsem si hlavu a na chvíli se mi zamotal celý svět. Když jsem padal, z prstů mi vyklouzla zbraň, tak jsem hmatal po lince po nové. Něco jsem našel. Bylo to trochu těžší než nůž. Palička! Palička na naklepávání masa. "Ty hajzle! Vždyť, si mě bodl!" řval Pavel a rozběhl se na mě. Křup! Stačila malá rána železným kladívkem a Pavel znovu klesl k zemi. Tentokrát již nadobro. Měl na čele promáčklou lebku, z níž vytékala krev s šedobílou tekutinou. Zvedl jsem se z linky a chvíli jen tak zíral na vytékající hmotu, jak odkapává na modré dlaždičky se vzorkem kytic. Pak mě zaujal pohyb. Lenčin pohyb! "Miloval jsem tě! Miluji tě!" Nato jsem třikrát zvedl kladívko, a to třikrát ztlumenou ranou dopadlo na temeno mladé dívky. Začal jsem si uvědomovat, co se stalo. Rychle jsem v celém domě stáhl rolety a obě těla zavřel do kuchyně. Otevřel oči. Bylo mu zle a cítil se hodně těžký. Voda dostala rezavý nádech. Zvedl ruce, aby se podíval na rány. Okraje mokvaly a vypadaly jako popraskaná ústa. Opravdu! Jako bezzubá, popraskaná ústa. Oči se mu klížily, ať už slzami či spánkem, který se snažil vnutit do popředí mysli. Plamínek svíčky se mihotal ve tmě a Karel jej pozoroval. "Bodl jsi mě, ty hajzle!" Karel sebou zděšením cukl. Najednou byla na chvilinku únava pryč, rozhlédl se. Nic neviděl, ale přísahal by, že slyšel Pavlův hlas. "Tady dole, ty šmejde!" podíval se za zvukem a to, co uviděl, ho málem připravilo o rozum. Rána na jeho pravém zápěstí, jež vypadala jako ústa. Jenže ona to nyní byla ústa! "Co na mě vejráš! Myslíš, že když se zabiješ, tak něco odškodníš?" Rána se otevírala a zavírala a krev z ní postupně tryskala ven, jako by ta ústa plivala. "Ne, to přece není možné!" "Ale jo, ty chcípáku!"přidal se Lenčin hlas z rány na levé ruce. "Ne! Jste oba mrtví, nechte mě na pokoji!" "Jo, jsme mrtví díky tobě, kámoši!" Poslední slovo Pavel naschvál protáhl. "Zabil jsi nás, ale stejně se nás nezbavíš! Jsi jako zebra! Ta se taky nezbaví svých pruhů," smála se Lenka. "Ne, k čertu! Jste jen halucinace!" "Myslíš? Doufej, že máš pravdu, protože jestli ne, a ty chcípneš, čeká tě v pekle pořádnej kopr!" Pavlův hlas se začal šíleně hrdelně smát! "Ani smrt tě nevykoupí! Až zemřeš, přijdeš před soud, a ten tě vydá nám!" křičela levá rána Lenčiným hlasem, aby přeřvala smějící se hlas Pavla. Karel se klepal po celém těle a příjemný pocit tepla vyprchal stejně náhle jako přišel. "Až chcípneš, vychutnáme si tě a budeš trpět pořád, protože smrt není konec! V tomto světě není konců. A věř mi, že peklo pro tebe plánuje jednu krásnou cestu plnou utrpení!" "Ne, vy se mi jen zdáte, jste mrtví! Jste mrtví! Jste už mrtví!" "Možná, Karlíku," začala Lenka chlácholivým hláskem, "ale až zemřeš, budeme zase spolu a budeme tě ničit! "Těšíš se? Ne víc než já s Pavlem! Už se to blíží! Cítíš to? Ztratil jsi moc krve!" "Ne!" křičel a teď opravdu otevřel oči. Byl to sen! Jen strašný sen! Podíval se na své ruce. Hlava se mu točila. Trochu se uklidnil, když zjistil, že rány vůbec nevypadají jako ústa. Musí něco udělat! Smrt ho nevykoupí, jak si myslel. Zdálo se mu to. To je jasné, ale co kdyby! Ta těla někam zakope, nebo se třeba i přizná, ale za žádnou cenu nesmí umřít. Protože smrt není konec. V tomto světě není konce, jak řekl Pavel. Bál se, poprvé v životě pocítil pravý strach, který se nedal měřit se strachem, jaký cítíte v kině při strašidelném filmu. Ne, tohle byl strach o sebe samého. Ne, o přiblblého filmového hrdinu. Rychle vstal, ale to byla chyba. Hlava se mu zamotala ještě víc. Neudržel rovnováhu! Noha sjela po kluzkém povrchu vany. Vykřikl! Padal hlavou na umyvadlo a všechno viděl zpomaleně. Chtěl dát před sebe ruce, aby našel oporu, jenže se zdály tak těžké, že je neuzvedl. Na malý moment se mu zdálo, že se rány na rukou usmívají. Pak přišla jen tma a myšlenka: Není konce!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama