POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Referát na sympóziu Cizinec - vyhnanec - přistěhovatel

31. března 2011 v 13:02 | Jiří Sláma |  Archiv
Stesk a vize:měl poručík baron Tuzenbach pravdu? Zabývám se dlouhodobě jihočeskou měšt´anskou rodinou Lustigů z Kardašova Řečice u Jindřichova Hradce. Ve třech generacích z nich vzešli starostové města a ačkoli nepatřili k osobnostem všeobecně známým, byli tak či onak v kontaktu s tvářemi z našich bankovek tisícikorunových nominálních hodnot. Účast na slavném pohřbu otce národa Františka Palackého, osobní a písemný styk Karla Lustiga s pěvkyní Emmou Destinnovou a osobní přátelství malíře Hanuše Schwaigra(1854- 1912), Lustigova bratrance s Tomášem Garrigue Masarykem. Uvádí se , že byl Masarykovým přítelem nejbližším. I Charlotta, manželka TGM, si Schwaigra velmi vážila, jak vyplývá z její dochované korespondence s dcerou Alicí z doby vídeňského uvěznění Alice za první světové války. Vzpomínkou na rodinného přítele chtěla Charlotta Masaryková dodat dceři sílu. Stesk V německy psané kronice jihočeské měšt'anské rodiny Lustigů lze číst srdceryvné líčení smrti v dalekém Rusku. Alois Lustig - pocházel z téhož městečka Kardašovy Řečice u Jindřichova Hradce - na Rusi, kde pracoval jako obchodní cestující, onemocněl a přes veškerou pomoc zakrátko zemřel. "Poté co Alois Lustig v nejtužší zimě započatou cestu št'astně dokončil, tamtéž obtížnou úlohu své smlouvy zčásti vyřešil a již nejdůležitější města jako je Kyjev, Nižní Novgorod, Moskva atd. atd. s úspěchem navštívil, přivodil si tento cestou z Moskvy do Sankt-Petěrburgu nachlazení, které zhoršila plavba po Něvě před jejím zamrznutím. Vyvolalo u něho průjem, a nakonec došlo k deliriu, které jej oslabilo natolik, že všechny prostředky přivolaných lékařů(mezi nimiž byl i kabinetní lékař Jeho Veličenstva doktor Frankenfeld) se ukázaly neužitečnými, a tak zesnul Alois Lustig - teprve 24 let stár - vzdálen od vlasti, v kruhu několika málo čerstvě získaných přátel, v rukou Emanuela Holborna(narozeného v České Kamenici), k bolestnému utrpení své daleké matky a sourozenců, 9. září 1838. Tentýž byl pochován na římskokatolickém hřbitově v Sankt - Petěrburgu." Člověk by musel být obr, aby ho širá Rus neudolala, dalo by se konstatovat spolu s Pét´ou Trofimovem z Čechovova Višňového sadu. A to Alois nebyl. Děd Aloise Lustiga Johann Georg Hennler, přišel do Čech jako voják v habsburských službách. Pocházel z malého města Grossenlüder v knížectví fuldském, kde se podle tamních matrik narodil 21. června 1749. Ve Fuldě, od níž je rodiště Johanna Georga Hennlera vzdáleno pouhých deset kilometrů, bylo zapsáno neznámým mnichem okolo roku 814 první dochované dílo německé literatury, takzvaná Píseň o Hildebrandovi. Jedná se o epickou báseň, 68 aliteračních veršů. Jazyk je stará horní němčina, které dnešní Němec bez odborné průpravy již nerozumí. Báseň vypráví příběh otce, který se vrací po šedesáti letech s družinou z exilu do vlasti, potkává svého syna s jeho družinou, ptá se ho ze zdvořilosti, z jakého je rodu, a k svému velkému překvapení ze synova vyprávění zjišt´uje, koho má před sebou. Ale Hadubrand svému otci Hildebrandovi nevěří a jeho dar, zlaté náramky, nepřijímá. Poznat ho nemůže - byl ještě malý, když nebezpečí donutilo otce k odchodu do ciziny. Obviňuje jej, že se jedná o lest, tituluje jej 'starý Hune' - protože svůj exil strávil Hildebrand u krále Attily. Malá ukázka originálního textu s překladem: Verše 49 až 53: 'welaga nu . waltant got .wewurt skihit . ih wallota sumaro enti wintro sestic ur lande. dar man mih eo scerita in folc sceotantero' so man mir at burg enigeru banun nig gifasta. Nu scal mih sussat chind suertu hauwan' Volný překlad: 'Běda . Mocný Bože . Děje se neštěstí. Putoval jsem šedesát let a zim mimo tuto zem, všude jsem byl ve shromáždění bojovníků, a u žádného jsem nebyl zabit. Ted' mě má vlastní dítě tít mečem' Nakonec dochází k souboji-... a zápis uprostřed zápasu náhle končí. Podle severských ság zpracovávajících totéž téma lze mít zato, že tím, kdo přijde o život, bude syn, Hadubrand. V básni je obsažena takzvaná východogótská exilová pověst - autor tvrdí, že král Theodorich a jeho věrní prchali před Odoakerem, zatímco z historických pramenů víme, že to bylo přesně opačně. Látka patří do okruhu středověkých německých eposů o západogótském králi Itálie Theodorichovi, německy Dietrich von Bern(Bern je Verona, jeho sídelní město). Sigenot, Eckenlied, Virginal, Wunderer,Goldemar, Laurin a Rosengarten. Hrdinové, mezi nimi i Hildebrand, v nich bojují s obry, draky a skřítky. Ve středověku byla theodorichovská vyprávění populárnější než Píseň o Nibelunzích. Někdy je lepší se nevracet. Tak to učinil třeba Nikolaj Karlinskij, ruský šlechtic, bělogvardějec a doživotní emigtrant. Rodinný přítel Lustigů Nikolaj Karlinskij, ruský šlechtic a bělogvardějec, důstojník Preobraženského pluku, našel po nucené emigraci nový domov, tak jako mnozí jiní, v Masarykově Československu. V Olomouci vystudoval chemii, pracoval jako papírenský inženýr v Ružomberku na středním Slovensku. V hodnosti kapitána slovenské armády se aktivně zúčastnil slovenského národního povstání, prošel nacistickým koncentrákem, a nakonec - paradoxně - vstoupil do komunistické strany. Zemřel v dubnu 1972 a již jsem ho nezažil. Jen si občas vzpomenu na onu nostalgickou kouzelně smutnou píseň ruských emigrantů, kterou prý zpívával a já ji slyšel od jeho snachy, dnes osmdesátileté staré paní. Jsou tam slova jako "doróga" a "tumán", cesta, oblak... Jen domů do Ruska si kapitán Karlinskij jaksi netroufal - co kdyby ho ještě někdo v Petěrburgu poznal! Zatímco Alois Lustig zamířil na východ, jeho příbuzní Reinhardovi se vydali na lodi Rose do Ameriky. Přistáli v přístavu Baltimore 5.srpna 1845. 5. srpen, moře... - tato kombinace ve mně vyvolává vzpomínku na nádherný čtenářský zážitek při četě novely Ligeia od italského knížete a spisovatele Giuseppeho Tomasiho di Lampedusa(1896 - 1957). Klíčová scéna vyprávění nastává, když za stárnoucím klasicky vzdělaným právníkem Rosariem LaCiurou přichází na sklonku jeho dnů během plavby lodí mořská panna. "Událo se to pátého srpna v šest hodin. Probudil jsem se časně a hned jsem sedl do bárky; několik záběrů vesel mě zaneslo daleko o oblázků pláže. Bárku jsem zastavil pod skaliskem, jehož stín mě měl ochránit před sluncem. Právě vycházelo a už se dmulo nádhernou zběsilostí a měnilo v zlato a azur bělost jižního moře. Recitoval jsem verše, a tu jsem náhle ucítil, jak se za mnou pravý okraj bárky prudce zhoupl, jako by se na něj pověsil někdo, kdo se chce dostat na palubu. Otočil jsem se a spatřil jsem ji... Byla to Siréna.…Hovořila řecky a rozuměl jsem jí jen s velkou námahou. 'Slyšela jsem, jak sobě mluvíš řečí, která je podobná mé. Líbíš se mi, vezmi si mě.' Jsem Ligeia, jsem dcera Kalliopé. Nevěř bajkám, které si o nás vymysleli; nezabíjíme nikoho, jenm milujeme." Zde se nám nabízí další aspekt cizinectví - komplementární světy voda/souš. A na rozdíl od Rusalky ze Smetanovy opery nehyne na souši opuštěná, ale člověk jde za ní. Pátého srpna roku 1845 dorazili již zmínění Reinhardovi do přístavu Baltimore v Marylandu Lod', moře, a místo mořské panny - Nový svět! Nádherný kontinent s netušenými možnostmi. Vize Nenapadá vás, že aby se lidé nestávali v místech, kde se nenarodili cizinci, bylo by nejlépe, aby už cizina neexistovala? Vím, zní to zdánlivě absurdně, ale za okamžik prokážu odůvodněnost a - doufejme! - realizovatelnost této myšlenky. Ruský dramatik a prozaik Anton Pavlovič Čechov(1860 - 1904) napsal svou divadelní hru Tři sestry na podzim roku 1900. Nechává v ní promlouvat poručíka barona Tuzenbacha o tom, jak to bude podle něho v budoucnosti s lidským rodem. Nejprve vyslechneme Tuzenbachův rozhovor s podplukovníkem Veršininem. Veršinin: No tak co. Když nám nenesou čaj, tak se aspoň pustíme do filozofie. Tuzenbach: Tak pojd'te. Na jaké téma? Veršinin: Na jaké téma? Pojd'te se zasnít... například o životě, jaký bude po nás, tak za dvě stě, tři sta let. Tuzenbach: No dobře. Po nás budou lidé létat v balónech, změní se saka, lidi možná objeví šestý smysl a vypěstují ho, ale život zůstane pořád stejný, těžký, plný tajemství a št'astný. I za tisíc let budou lidi vzdychat: "Ach, to je těžký život!" A zároveň, přesně tak jako ted', se budou bát smrti a nebudou chtít umřít. Veršinin: (se zamyslí) Jak bych vám to řek? Mně se zdá, že na zemi se všecko určitě pozvolna změní, že už se to mění před našima očima. Za dvě stě, tři sta let, koneckonců za tisíc let - o čas tu nejde - nastane nový št'astný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už ted', pracujeme a trpíme, tvoříme ho... A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete - li - i naše štěstí. Krátce předtím, v březnu 1892, napsal jihočeský kulturní historik Karel Lustig(1856 - 1924), synovec již zmíněného Aloise Lustiga, tyto řádky. "'Égalité, fraternité, liberté' bylo heslem na konci 18.století. Infanterie, kavalerie, artilerie, jest evangeliem na sklonku 19. století. 'Rovnost a svoboda' budou cílem 20. století a 'bratrství všech národů' úlohou věků příštích." Kdo má pravdu? Myslím, že oba. Lidská povaha se opravdu nemění, ale s tím bratrstvím všech národů měl Lustig pravdu. Integrace evropských zemí pokračuje mílovými kroky. Evropská unie se pozvolna stává naší širší vlastí. Okolní Evropa už pro nás pomalu přestává být cizinou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama