POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

ROHY

1. března 2011 v 21:56 | Jan Míka |  Ukázky z tvorby

ROHY

Bylo už skoro poledne, ale nezaměstnaný Adolf Bříza ještě spal. Nikam nespěchal, žena mu utekla před dvěma léty, nečekala jej žádná schůzka s pracovním úřadem, tak proč by nespal. Když člověk spí, nemusí jíst. Jenomže před jeho domkem zastavilo auto a ozval se zvonek.
Vyjel z postele jak bělička před vydrou. Trpěl totiž potřebou působit, že není povaleč.
U domovních dveří stál pětatřicetiletý muž, oblečený jako všichni, kteří si říkají manažeři a mluvil s jistou obavou, že se přesně nevyjádří.
"Pan Bříza?"
"Jo."
"Chvála bohu. To dalo práce, než jsem vás našel. Jsem doktor Hubený. Hubený, zapamatujte si to, ředitel okresního muzea. Jsem povinen vám sdělit jednu velice důležitou věc. Rozuměl jste mi dobře?
"Co by ne?"
"Mohu dál?"
"Právě jsem měl namířeno na oběd ke Zlaté slepici," pohotově překazil jeho úmysl, neboť od Vánoc neuklízel.
"Tak to vyřídíme v autě, prosím."
Bříza žil tak nezajímavý život, že když soused přibil plaňku v plotě, považoval to za událost. Muzeum pro něho byla instituce, kam se nedá vstoupit bez povolení, kde mají u dveří mamuta a na nic se nesmí sahat, neboť je to konzervováno prudkým jedem.
"Pane Břízo," řekl, když se usadil za volantem, "vzpomínáte si na svého dědu Josefa Břízu?"
"Největší lakomec v kraji. Aby ušetřil, přál si papírovou rakev."
"Já bych měl jiné hodnocení. Před padesáti léty zapůjčil našemu muzeu rohy lyrorožce /Pseudonovibos spiralis/. Tvora který vyhynul, ale u kterého se nedá stoprocentně říct, jestli vůbec žil. Nicméně jeho rohy máme a mají obrovskou cenu. Rozuměl jste mi dobře?"
"Ne."
"Nevadí. Ty rohy jsou teď vaše. Jste jediný přímý dědic. My už je vystavovat nesmíme, smlouva skončila."
"Kolik?" vyhrkl Bříza.
"To nikdo nekoupí," řekl ledabyle Hubený. "Pro sběratele je to drahé, Národní muzeum už jedny má a po jiných netouží, neboť jak jsem naznačil, otázka lyrorožce není úspěšně vyřešena."
"Kolik?"
"To máte těžký. Dejme tomu půl miliónu. Možná víc. Až podle toho jestli vůbec žil."
"Půl miliónu," zašeptal Bříza. "Dejte ho na dřevo a jsou vaše. Já žádný spirális nepotřebuju."
Ředitel Hubený se ušklíbl:
"Vidím, že jste nikdy neřídil okresní muzeum. Víte, co je to rozpočet? Já na ně nemám. A nemůžu si je tam nechat ani zadarmo. Na to jsou zákony. Už nejsou pojištěné a co kdyby mi je dneska v noci ukradli. Rozumíte mi dobře?"
---
Bříza seděl u stolu a hleděl na rohy. Čekal, kdy se z nich začne linout zlatá záře, nebo něco takového, ale nic. Na pasece by je ležet nenechal, ale taky si nedovedl představit troubu, který by za ně vysázel tolik peněz. Co když je to legrace?
Pro jistotu zašel za známým právníkem.
"Co myslíš, že to je?"
Právník byl zvyklý obhajovat jenom lepší lidi - zpěvačky, herečky, modelky - a vyčítal si, že nechal Břízu proniknout až do své kanceláře.
"Nějaký rohy, ne?"
"Rohy lyrorožce. Tadyhle od toho mám potvrzení. Okresní muzeum je mělo od mého dědka padesát let v užívání. Čert ví, kde k nim přišel. Jsou ty listiny pravý?"
Právník prohlédl dokumenty a neshledal nic, co by je zpochybňovalo.
"Zdá se, že jo."
Už jenom tato informace by přišla Břízu na pěkný peníze, ale co si člověk vezme od nezaměstnaného, nota bene spolužáka.
"Chci je prodat," řekl Bříza.
"Jsou hezký, ale já rohy nesbírám. I když nevylučuji, že parohy už mám. Ale to nemůže vyloučit nikdo, že jo. Snad by to koupili myslivci."
Vstal, aby naznačil, že řeč je u konce.
Bříza neodcházel. Začínal tušit, že se před ním otevírá svět.
"Kolik bys za ně dal, kdybys je tedy chtěl?"
"Nemám ponětí. Jsou hezky zakroucený, hodily by se pro ponocnýho. Pár tisíc, víc ne. Ale cenu diktuješ ty. Promiň, čekám klientku. Je to modelka - tvář roku, chce se rozvádět."
"Udělám ti cenu," nezajímala Břízu tvář roku. "Máš půl miliónu? Na tolik je odhadl ředitel muzea."
Právník pokrčil rameny. Takové sumy mu nebyly nijak vzdálené, takže jej Bříza nevylekal.
"Když ti to někdo dá, prodávej."
Sedl k počítači, ale pak se zastyděl. S Břízou kdysi docela kamarádil, mohl by ten rozhovor zakončit trochu lidsky.
"Měl bych lepší nápad. Mark Twain napsal povídku Miliónová bankovka. V té povídce má chlápek miliónovou bankovku, a protože mu ji nikdo nemůže rozměnit, tak mu dávají všichni na dluh. Žil si jak pán. Co ty na to? Tohle je taky miliónová bankovka. Nikdo ti je nerozmění a budeš si žít jako on. A když rozmění, žádná škoda. Budeš mít hromadu peněz."
"Myslíš?"
"Co by ne. Nakonec ho udělali starostou, nebo senátorem. To už přesně nevím."
Nezaměstnaný Bříza se nadchl a okamžitě to jel vyzkoušet do krajského města. Objednal si slušný oběd v dobré restauraci, a když všechno snědl, přivolal číšníka.
Připlul svižně a nehlučně. Na stůl položil účet za 310 Kč.
Bříza otevřel ošuntělou kabelu, vytáhl roh, formálně jej přikryl bílým ubrouskem a řekl:
"Tři sta padesát."
Číšník nechápal.
"Říkám tři sta padesát."
"Jak tři sta padesát? Tohle nejsou peníze. Tohle je nějakej roh nebo co, nezlobte se."
"Nějakej?" podivil se Bříza. "Vy nepoznáte roh lyrorožce? Má hodnotu dvě stě padesát tisíc korun, takže dostanu zpátky dvě stě čtyřicet devět tisíc šest set padesát korun. Co je na tom nejasnýho?"
Číšník pochopil, že nastanou komplikace a přivolal majitele.
"Vy nemáte na zaplacení, pane?" otázal se majitel s převahou dražšího obleku a miliónů uložených v podniku.
"Co bych neměl? Nevidíte, že na tácku leží dvě stě padesát tisíc korun? A druhých dvě stě padesát tisíc mám v tašce. O moje peníze nemějte starost. Vraťte mi dvě stě čtyřicet devět tisíc šest set padesát korun a je hotovo."
Majitel se zdvořile usmál. Už řešil leccos, ale takovouhle platbu ještě ne. Pokračoval vstřícně:
"Patrně je to nějaká legrace, že? Nebo se jedná o sázku?"
"Hlavně mě udivuje," řekl Bříza, že neznáte rohy Pseudonovibos spiralis."
Latinský název majitele zviklal. Několik vteřin pendloval mezi názorem, zda jde o podivínského vědce nebo blázna, ale nevzpomínal si, že by bylo zakázáno vyhazovat z restaurací blázny i vědce.
"Zaplatíte?"
"To se už hodnou chvíli snažím udělat," odpověděl Bříza.
Personál zasáhl. Vlídným násilím jej odvedli do kanceláře, kde mu byly odebrány hodinky za šest set korun.
"Až přinesete peníze, dostane je zpátky."
Pak jej nevybíravě vyhodili vchodem pro personál. Všechno proběhlo s pravidelností chodu lopatek větrné elektrárny.
Bříza kopal do dveří a křičel, že už jej nikdy nikdo neuvidí v hospodě, kde nemůže slušný občan zaplatit rohem lyrorožce.
"Tohle si někdo škaredě odskáče," vyhrožoval, ale sám nevěřil, že šíří děs. Na vlastní kůži poznal, že se literatura nepodobá životu. Kapitalismus v Čechách je něco úplně jiného, než v Americe za doby Marka Twaina.
Pomalu se loudal k nádraží, ale protože neměl hodinky, ujel mu autobus. Třicet kilometrů pěšky? Hladový a žíznivý? To ne. Rozhodl se, že to zkusí ještě jednou.
---
Paní v hotýlku na konci města po něm nechtěla ani občanku, ani pas a přišlo jí naprosto normální, že zaplatí až ráno.
"Jenomže," začal pomalu Bříza, "já budu platit rohem lyrorožce. Tak abyste s tím neměla nějaké potíže."
"Je to tvrdá měna?"
"Velmi tvrdá," přisvědčil a necítil, že by lhal.
"Osmička," řekla s nacvičeným úsměvem. "Okno nejde dobře otvírat, tak ho neotevírejte. Nekuřte v posteli. Uklízečka přijde ve dvaadvacet. Hotelový řád je přilepen na dveřích. Dobrou noc."
Kvalita pokoje se nedala s kvalitou fasády vůbec srovnat. Byl překvapivě útulný a s vyhlídkou. Teď v noci ztrácela sice význam, ale proč hledat logiku v hotelu, kde se uklízí ve dvaadvacet hodin. Berou rohy lyrorožce, to je nejdůležitější. Je vidět, že už jsou ostrůvky, které drží krok se světem.
Uklízečka zaklepala přesně. Byla oblečená jak do postele. Krátká sukýnka, velký výstřih, lodičky. Chodila jen s utěrkou, usmívala se a otírala obrázky tak dlouho, dokud Bříza nepochopil, že v cizím městě je muž osamělý a že hotel spěchá na pomoc.
Osmělil se a řekl:
"Nechtěla byste si se mnou vypít sklenku něčeho? Po šichtě. Teda chtěl jsem říct před spaním."
Přestala utírat. Sedla si na postel a řekla:
"Do půlnoci je to za devět set devadesát devět korun. A piju jedině červené. Mám ho ve vozíku na chodbě. To platíte taky vy." Natáhla ruku: "A předem."
Rozechvělý Bříza otevřel kabelu a stydlivě vytáhl roh.
"Budete mít zpátky na dvě stě padesát tisíc?"
Ostražitě na něho pohlédla.
"To je z nějaký ovce? Vaše kamarádka, že jo? Vy to k tomu potřebujete, co? Ale s tímhle já pracovat neumím, já jsem na klasiku."
Bříza se otřásl.
"Ne, to si nerozumíme. Já jsem normální. Tímhle chci zaplatit. Dohodl jsem se v recepci."
"Peníze?" zhrozila se.
"Peníze."
"Tyhle rohy, jo?"
"Jo."
Ani nemusela volat pomoc. Vstoupil muž, který měřil sto devadesát centimetrů a bez varování chytil Břízu pod krkem.
"Tak poslouchej, kamaráde, nezlob. Naval dva tisíce a my zapomeneme, že jsi chtěl paní uklízečku znásilnit a potom ji propíchnout tímhle rohem. A dělej! Jinak tě najdou ráno v popelnici."
Tak přišel o stříbrný řetízek s lunárním znamením a snubní prstýnek, který ještě pořád nosil. Celkem to představovalo patnáct stovek. K tomu dostal pár ran na rozloučenou, aby si zapamatoval, že člověk nemá zůstávat dlužen.
Tu noc spal pod mostem a ráno se stopem vrátil. Hned zašel do kanceláře za svým kamarádem.
"Co mi sem lezeš, když nejsi objednaný? Nemůžeš se aspoň oholit?"
"Nefunguje to. Mark Twain napsal ptákovinu. Přišel jsem o to poslední, co jsem ještě měl a ztratil jsem iluze. Tenhle národ je cháska rváčů, prostitutek a pokrytců, kteří vůbec netuší, co jsou to rohy lyrorožce."
Právník byl připraven vyhodit ho během minuty, ale najednou se zasekl. Přece není možné, že by se na tak vzácných rozích nedalo vydělat. To je proti zdravému rozumu.
"Tak dobře. Abys neřekl, že jsem tě uvrtal do dluhů, koupím je od tebe."
Břízovi zajiskřily oči.
"Za sto tisíc jsou tvoje."
"Šílíš? Já ti chci pomoct a ty mě chceš odrat. Dvacet tisíc. Ani o korunu víc. A to vyloženě vyhazuju peníze oknem."
Právník vysolil obnos a vypoklonkoval jej zadním vchodem.
Zdálo se, že všechno je vyřízeno. Bříza byl nakonec přesvědčen, že mu rohy přece jenom přinesly štěstí.
---
Nedlouho po tom seděl v čekárně pracovního úřadu a z nudy vzal do ruky módní časopis TaJ /Ty a Já/. Na obálce byla krásná, pěstěná tvář známé modelky. Pod ní byl velký titulek TVÁŘ ROKU. Otevřel časopis a vykulil oči.
"Rohy lyrorožce jsou zázrak," říkala modelka. "O jejich omlazovací síle nemůže být pochyb. Omládla jsem o deset roků. Stačí přidat špetičku prášku z těchto rohů do jakéhokoliv nočního krému a za pár dní vás, dámy, muž nepozná. Na mou duši. Je to neuvěřitelně účinné."
Tragédie.
Bříza pochopil, že stačilo víc přemýšlet a neztratil by největší příležitost svého života. Rozebírat to nemohl, neboť jej volali do kanceláře úřadu.
Rozhovor v prestižním módním časopisu nebyl napsán kvůli Břízovi, pochopitelně, ale kvůli kosmetickým firmám. Tvář roku navštívilo několik agentů a všichni kladli naprosto stejnou otázku. Za kolik by byla ochotna prodat rohy lyrorožce. Nabízeli vysoké částky, neboť se bleskově prověřilo, že kromě těch v Národním muzeu, jsou tyto opravdu jediné v republice. /Další by byly vyráběny synteticky/.
Tvář roku je odkázala na majitele rohů a ten se s nimi, jako zkušený právník, dohodl. Ovšem až tehdy, když byla nejvyšší nabídka zdvojnásobena.
Konec
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama