POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Rozhovor s výtvarníkem Františkem Doubkem

29. března 2011 v 12:10 | Hanka Hosnedlová |  Archiv
Vždycky jsem měl v životě štěstí na dobré lidi, říká výtvarník František Doubek Hanka Hosnedlová Třebaže zakulacenou sedmdesátku oslavil písecký výtvarník a pedagog František Doubek již v loňském roce, dozvuky tohoto životního jubilea se protáhly až do roku letošního. Zejména pak v podobě obsáhlé retrovýstavy s názvem Chvála kresby v prostorách Sladovny v rodném Písku. A to byla mimo jiné také příležitost k rozhovoru s autorem a jubilantem o tom, co bylo, co je a co bude... S vaším jménem je spojován především Písek, jste tamním rodákem? Ne, narodil jsem se v Milevsku, kde jsem také chodil do školy a prožil celé dětství až do odchodu na vysokou školu. Jaké bylo vaše dětství? Možná, že si člověk postupem času věci idealizuje, ale moje vzpomínky na dětství patří k těm nejkrásnějším a nešťastnějším. Moje dětství tak trochu připomíná Poláčkovu klukovskou romanci Bylo nás pět. I u nás existovaly takové klany podle místa bydliště, které mezi sebou válčily, a všichni společně pak proti přespolním. V podstatě to bylo jen takové klukovské pošťuchování, potřeba soupeřit a vítězit. A co dívky, ty ve vašich partách nefigurovaly? V té době moc ne. Ono to bylo taky tak trochu dáno tím, že až do čtvrtého ročníku byly třídy chlapců a dívek oddělené. Když nás pak spojili, byli jsme z toho poněkud v šoku, ale rychle jsme si zvykli. Pamatujete si na to, kde se klukovské války odehrávaly? Naprosto přesně si vybavuji místa našich klukovských her - kopec Šibeňák nad ulicí, která se jmenovala Šibenná a dneska je to ulice 5.května, prostranství kolem a pak tržiště s houpačkami a cirkusem... Při slovech o cirkuse jste se skoro zasnil... Cirkus jsem už jako dítě strašně miloval, okouzloval mě ale i později, dokonce jsem jeden čas uvažoval - i když jen v akademické rovině - že kdyby mi nešla vysokoškolská studia, dal bych se k cirkusu... Jako artista? To rozhodně ne, jako muzikant... Já totiž odmala holdoval muzice - hrál jsem na klavír, kontrabas, lesní roh, jako kluk taky na kytaru, třeba u táboráků - to bylo mimo jiné i spolehlivé lákadlo na holky. A někdy ve třinácti jsem dokonce obsadil první místo v kraji ve hře na pianovou harmoniku. Zúročil jste pak svůj muzikantský talent v nějaké kapele? Hrál jsem v milevském tanečním orchestru, jehož zřizovatelem byla tamější továrna na vzduchotechniku, potom jsem v jiné skupině, kde všichni muzikanti byli z Blatné, zaskočil na dva týdny a uvízl tam na sedm let, dokonce jsem tam dělal kapelníka. Asi bych v paměti vyštrachal i další krátkodobější působení v muzikantských uskupeních. Ale také jsem hudební vzdělání uplatnil potom ve své pedagogické činnosti. A dneska? Hudbu nemůžete ze života vymazat, vztah k ní vám zůstane navždycky, ať se děje cokoliv. Vždycky jsem měl rád lidovou muziku, ale i ta musí mít určitý přesah, jít od těch původních a neopomenutelných kořenů někam dál, nebo spíš do hloubky... U mladých tohle ve větší míře nezaznamenávám, na to asi musí člověk dostatečně zestárnout, aby si to uvědomil. Jenomže i ve vašem životě aktivní muziku převálcovalo výtvarné umění. Proč? Možná za to mohla nasedmkrát zlomená noha na lyžích, možná to, že už odmalička se ve mně boxovaly ty dvě velké záliby - muzika a kreslení, možná to byla jen shoda příznivých a nepříznivých okolností. Faktem ale je, že na Vysoké škole pedagogické v Praze jsem vystudoval výtvarnou výchovu s diplomovou prací u profesora Cyrila Boudy. Ale učila mě řada báječných pedagogů, které ani všechny nemůžu vyjmenovat. Za všechny zmíním třeba dalšího Písečáka, Františka Zedníčka, který mě naučil dělat intarzie. A šel jste po skončení školy učit? Ano, šel. Umístěnku jsem dostal do Písku, který se pak stal už mým trvalým domovem až do dneška. Žena nastoupila na obchodní akademii, já na tehdejší dvanáctiletku a učil jsem podle momentální potřeby ledacos - od fyziky přes tělesnou či občanskou výchovu až po technické předměty nebo moji prioritní aprobaci - výtvarnou výchovu. A také muziku - dokonce jsme měli na škole kantorský symfonický orchestr. Také jsem byl nějaký čas zástupcem ředitele na zdravotnické škole v Písku. Až po sametovém převratu jsem šel učit na soukromou uměleckou školu v Písku. Ale nebylo mezitím i pár "neučitelských" aktivit? Před nástupem na vysokou školu jsem rok pracoval u soustruhu v milevském Centropenu, abych si tak vylepšil nedělnický původ, také pár měsíců "u prkna" v konstrukci ZVVV. Asi sem patří i předsednictví metodické komise na kraji, i když i ta byla zaměřena na pedagogickou činnost. V roce 1989 jsem šel na tříměsíční stáž do Jihočeské pravdy, kde jsem taky zažil "zvonění klíči"... A teď jsem už devět roků ve funkci regulérního důchodce... Co vás ale jinak provázelo všemi těmi roky? Kromě výchovy studentů také snaha věnovat se i vlastní tvorbě. Neměl jsem nikdy úplně vyhraněné pole působnosti - zabýval jsem se volnou kresbou i kresbou ilustrační, kaligrafií, dělal jsem plakáty, knižní obálky i ilustrace, exlibris a jinou užitou grafiku, ale taky intarzie a olejomalby. Máte oblíbený žánr nebo autora, jehož knihy byste rád ilustroval? Vždycky mne lákala a oslovovala poezie, snad proto, že poezii mám rád a inspiruje mne v každém období. Navíc jsem se stal i osobním přítelem řady básníků, což pak umožňuje i více proniknout do jejich tvorby a skrytých významů. Řadu takových knížek jsem už ilustroval, ale doufám, že hodně ještě budu... Veřejnost vás má ale asi nejvíc spojeného s grafickým ztvárněním měst, erby a domovními znameními, že? Této oblasti se věnuji průběžně a intenzivně. A taky rád. Jedním z mých prioritních plánů je dokončit právě cyklus velkých grafických listů na ručním papíře, v němž jsou kromě českých měst zahrnutá i města dalších zemí Evropy, která se dočkala záštity UNESCO. Je to náročné v tom, že v jediné grafické zkratce, ovšem detailně prokreslené, musí být zachycena známá podoba města a jeho dominanty, ale i to, co je pro ně typické a symbolické nejen po architektonické stránce. A samozřejmě každé z těchto měst navštívit, abych pochopil jeho atmosféru, jeho duši... Ještě k těm erbům... Erbů rodových i městských jsem zrekonstruoval a nakreslil také spousty a pořád ještě jsou tam velké neopomenutelné možnosti. Člověk se v tomhle případě musí na malé ploše vyjádřit originálně, ve výtvarné zkratce a podle heraldických , podle heraldických pravidel. Obdobně je tomu i s domovními znameními - tady jsem měl navíc štěstí v tom, že Písek je jedno z měst se skutečně velkým množstvím těchto odkazů minulosti. Ale stejně jste našel ještě další obor, v němž se vaše specifická grafika skvěle uplatnila... Asi máte nyní na mysli návrhy na pamětní mince a medaile. I v tom jsem se našel a uspěl i podle odborníků, některé moje práce byly dokonce oceněné. Mnohé z těchto výtvorů pak v konečné fázi prezentovala českobudějovická Galerie Zlatý kříž, která se stala mou kmenovou. Určitou roli v tom hraje i skutečnost, že jsme s Jiřím Reinišem, majitelem galerie, dlouholetí přátelé, navíc i milevští rodáci - naši otcové sedávali spolu v jedné lavici. To je asi předpoklad i pro spolupráci na dalších společných projektech... Jistě, v současnosti se věnujeme grafické realizaci informačního systému při dálnicích. Zdánlivě to nevypadá jako zázemí pro umělecké ambice, ale i loga a piktogramy musí mít svou logiku, výpovědní hodnotu, nápad a nespornou výtvarnou úroveň. Jaké jsou vaše plány do budoucna? Jaké by výtvarník mohl mít plány? Samozřejmě výtvarné. Takže, jestli mi budou sloužit oči, zatím stále ještě funguji bez brýlí, tak bych chtěl své grafické vidění, své některé kresby a grafiky převádět do barev - do olejomaleb, protože barva je další účinný výrazový prostředek, který dokáže říci skutečně mnohé. Co vás v poslední době nejvíc potěšilo? Víte, já měl celý život štěstí na lidi, na hodné lidi, kteří mi pomohli, když jsem to potřeboval, kteří mi přáli úspěch... Věřím v dobro v lidech, a to se mi stále potvrzuje. Ale kdybych měl mluvit o jedné jediné události, tak třeba to, že na zahájení mé celoživotní výstavy ve Sladovně přišlo pět set šedesát návštěvníků a mezi nimi bylo hodně mých bývalých žáků. Není právě tohle potěšující a ta nejkrásnější odměna?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama