POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

SMLOUVA S DAREBÁKEM

1. března 2011 v 21:47 | Ladislav Beran |  Ukázky z tvorby
SMLOUVA S DAREBÁKEM
Odpolední říjnové slunce pozlatilo spadané listí javoru, který stál v kamenném závětří gotického hradu a architekt Petr Mlčkovský, který si sem na Zvíkov zajel jen na skok, se nepřítomně díval k osamělé slabé borovici, zkroucené do bizarních tvarů. Ta bohužel neměla to štěstí jako javor a nebyla chráněna před větrem, který z ní časem udělal zparchantělou bonzaj. Lepší polovička pana architekta, jak svou přítelkyni Andreu Petr Mlčkovský všude představoval, měla v tu chvíli oči jen pro spadaný šat javoru a bylo na ní vidět, že by moc ráda vplula nohama do hromady spadaného listí a prošla se alespoň jednou kolem stromu tou příjemně šustivou kulisou podzimu. Snad by to nakonec i udělala, kdyby se náhle neozval její přítel.
"Tady je dneska fakt mrtvo. No nic. Mrknem se ke svatý Anně. Je to odtud kousek. Uvidíš krásnej barokní kostelík, ten ti bude určitě chutnat," rozběhl se architekt k javoru a s chutí nakopl osamocený hnědý plastový kelímek od kafe, který byl jako na potvoru plný vody. S logrem. Pravá nohavice bílých riflí dostala až téměř ke kolenu zrzavočernou barvu a nádvořím hradu se neslo hlasité a ráčkované "do prdele". Na přítelkyni pana architekta bylo vidět, že by moc ráda vybuchla v smích, ale zachovala dekorum a udržela to v sobě. Pan architekt byl ovšem muž činu. Rozběhl se k pánským záchodům, ale jakmile vzal za kliku, ozvalo se "do prdele" podruhé.
"No, pochopíš to, Andreo, hajzly tady mají taky zavřený. Což kdyby se mi chtělo? To bych musel letět s tím hovnem snad až k vodě?" začal pan architekt rozhazovat rukama a nakonec vyrazil k zaparkovanému autu. V okamžiku, kdy chtěl do něho nasednout, objevilo se zde služební vozidlo policie.
"No a vy jste tady ještě scházeli," utrousil Mlčkovský nahlas, což nešlo přeslechnout.
"Snad mi nechcete dát pokutu? Sem se přece může vjet," podíval se Mlčkovský na svoji přítelkyni, která nerozhodně pokrčila rameny.
"To může. Ale jen o svatbách a to ještě na povolení obecního úřadu. Nahoře u kiosku je velký parkoviště. Máte štěstí, dnes už máme vyděláno. Navíc sem jedeme za kastelánem. Ale když už jsme tady, mohl bych vidět váš občanský průkaz?" natáhl strážmistr ruku k Mlčkovskému, který usedl za volant osmičky audiny a sáhl do přihrádky auta pro doklady.
"Noviny jsou plný Krejčíře a Pitra a vy kontrolujete mě? Jedete sem zbytečně. Kastelán tu není. Kdyby mu ten hrad tady ukradli, tak ví prdlajs a vy taky. Jinak, občanku mi dělaj novou, starou už mám propadlou. Ale mám tady řidičák a pas. Chcete vidět doklady i tady paní doktorky?" dal Mlčkovský důraz na titul a ukázal na svoji přítelkyni. "Jeli jsme sem vyjednat svatbu a tady není noha. A hajzlíky mají taky zavřený," zakřičel Mlčkovský na dalšího strážmistra, který si to k nim zrovna zamířil.
"Kastelán bude určitě dole na rybách. Je pondělí, to má volno. Jinak tu svatbu si musíte nejdřív dojednat na obecním úřadě ve vsi. V tom vám kastelán nepomůže. Ale tam už asi touhle dobou těžko…" nedořekl strážmistr větu, když mu do řeči skočila paní doktorka.
"Odtud právě jedem. Bylo už zavřeno. Přítel to tady zná. Jezdí sem k vám skákat z mostu," přisedla si přítelkyně pana architekta do vozidla a vzápětí zmáčkla tlačítko přehrávače. Barokní skladba se sice k té všudypřítomné gotice zrovna moc nehodila, ale také je pravdou, že tu nijak nerušila.
"Fakt už to vykradli i tady?" ukázala doktorka na zavřené a nedobytné dveře hradu a strážmistr, který se právě vrátil od záchodků, přikývl hlavou.
"To už je ale dávno. Devadesátý léta byly pro památky pohroma. Dostaly nohy a končily většinou v Německu nebo v Rakousku. Tady sebrali dvě gotický sochy, který byly zapůjčený z Alšovy galerie. Největší malér byl, že snad neměly bejt ani pojištěný. To my dva jsme ale ještě nesloužili. Víme to od starších kolegů."
"Aha, už jsem doma. A od tý doby tady, miláčku, zamykají i hajzlíky," připomenul se pan architekt, kterému druhý strážmistr s knírem pod nosem právě vrátil doklady.
"No to ne. Ty se náhodou začaly zamykat až dýl. To když tady někdo ukrad úplně nový vodovodní baterie. Pákovky. Vydržely tu přesně tejden."
"Taky dostaly nohy, ne?" odtušil Mlčkovský a bylo na něm vidět, že se baví.
"Jo. A byl to taky pěknej malér. Voda tekla všude tady kolem," ukázal strážmistr za sebe a architekt Mlčkovský otočil klíčkem ve startéru.
"No, nic se neděje. Pánové, děkuji za shovívavost. My se teď ještě mrknem ke svatý Anně. Do rána přespíme na Zboníně u známýho na hausbótu, a zkusíme to tady holt zítra. To už to auto fakt nechám nahoře na parkovišti," dušoval se Mlčkovský, ale strážmistr mu naznačil, aby ještě neodjížděl.
"Moment, když je to takhle, uděláme to jinak. Tohle vaše auto je totiž až moc velkej lákavej děvkolap a mohlo by se taky stát, že byste nám tady ještě přidělal práci. Klidně si sem zejtra zajeďte znova. My už tady letos o žádný ukradený auto fakt nestojíme," propustil strážmistr přestupce Mlčkovského, který se smál až na křižovatku, za níž pak pokračoval směrem na Písek.
Malý barokní udržovaný kostelík, který byl od hlavní cesty vzdálen ani ne pět minut autem, byl dokonale ukryt v lesním porostu a osada, v níž bylo jen pár chalup, ho chránila ze tří stran. Ta čtvrtá strana byla od řeky a vyjít z břehu Otavy až sem nahoru, to byla pořádná fuška i pro zdatného sportovce.
"No, to je paráda. Jestli je tak hezkej uvnitř jako zvenku, tak to už se moc těším," zvolala paní doktorka hned, jak vystoupila z auta, a její přítel, který tady byl zřejmě jako doma, šel napřed a suverénně zašel do jedné z chalup. Až po chvíli se objevil se starší panímámou, která nesla v ruce na drátěném oku velký domovní klíč, o kterém nebylo pochyb, do kterých vrat tady ve vsi patří.
"Máš, miláčku, štěstí, uvidíš ten kostelík i zevnitř," ukázal Mlčkovský na klíč, ale vzápětí se zarazil a nevěřícně ukázal na vchod do kostela.
"No to snad ne. To je vloupání! Koukám, že se tu byl někdo podívat před náma. A bez klíče," sáhl po mobilním telefonu a začal vyťukávat sto padesát osm. Než stačil se svojí přítelkyní vykouřit cigaretu, vjíždělo do vsi policejní auto s oběma strážmistry, kterým už se nemusel představovat.
"To jste vy?" podivil se strážmistr od volantu a aniž se na cokoli zeptal, namířil si to ke dveřím kostela.
"A koho jste tady čekali? Vondráčkovou s Kornem? Přece jsem vám říkal, že se tady zastavíme," típl Mlčkovský cigaretu a poctivě ji zašlápl v zemi, protože všude kolem byla spousta suchého listí ze stromů.
"Poslyšte, pane architekte, nechtěli byste si zajet třeba do Písku nebo do Milevska? To vypadá, že ten zločin přitahujete. Což takhle Orlík, ten už jste viděli?" snažil se být strážmistr vtipný, přitom to evidentně vypadalo, že by rád přehrál zločin sousedům. Nakonec se ale přece jen zachoval jako profík. Stačil jeden pohled dovnitř a bylo mu jasno.
"No tak tam nelezu, to je pro výjezd. Tam se kradlo ostošest. Moc bych za to nedal, že to budou jedni a ty samý hajzlové, co vykradli kostel v Květově a kapličku v Kučeři," vrátil se k autu a vysílačkou dával zprávu operačnímu důstojníkovi v Písku.
Mezitím co architekt Mlčkovský se svojí přítelkyní, doktorkou Rožánkovou, museli vzdát prohlídku kostelíka u svaté Anny a vyrazili na hausbót do Zbonínské zátoky, dorazila zpráva o tomto zločinu na píseckou kriminálku. Hlášení od operačního důstojníka přebíral sám její šéf, kapitán Karas, který hned nato zařizoval do výjezdu psovoda, technika, vyšetřovatele a telefonem hledal po kancelářích operativce, který měl ten den výjezd. Až po chvíli si vzpomněl, že je to poručík Čtveráková, která si odskočila na gyndu. Rozhodl proto, že ke svaté Anně pošle komisaře Studničku a Macha, co se právě vrátili z Čimelic. Ještě než sáhl po telefonu, vylovil z kapsy krabičku startek, že si zapálí, ale jako na potvoru se mu všechny vysypaly na zem. Jen co se ponořil pod stůl, aby je posbíral, zaslechl od dveří dvojhlasné: "Hej, pane, nejsi tu? Hola, kde tě máme hledat…?"
"Kde. Kde asi? Jsem tady pod stolem. Ty bestie se mi zase rozsypaly a jednou mě fakt připraví do hrobu," ozvalo se dýchavičně pod stolem a až po chvilce se soukal nahoru šéf kriminálky, v obličeji celý červený.
"Však vás ten humor z Pyšný princezny oba přejde. A brzy. Kdybyste tak dobře znali použití zbraně jako znáte hlášky z pohádek a z Cimrmana! V posledním testu jste oba nasekali spoustu chyb. A stejnejch, takže se nemůžu ubránit dojmu, a vlastně ani nechci, že jste jeden od druhýho opisoval. Navíc, chlapečkové, blbě. V použití zbraně oba pěkně plavete. Takže na pohádky hezky zapomeňte," zapálil si Karas cigaretu, aniž si ji tentokrát přestřihl jako vždycky, když se šetřil. Když konečně chytil pořádně dech, vysypal na oba zprávu, kterou před chvíli převzal od operačního.
"Máme problém. Dávám dohromady výjezd a chybí mi do něj operativec. Petra je na gyndě, kdoví kdy se vrátí. Pojedete s výjezdem oba na Zvíkov. Je tam udělaná svatá Anna. Moc bych za to nedal, že to bude ta parta, co nedávno udělala Květov a Kučeř. Operační říkal, že prej to tam vypadá zase na tu příšerně velkou montpáku z náklaďáku. Nic odbornýho. Hrubá prasárna."
"Fuj, fuj, fuj, pajcr, šílenej nástroj. Takhle jít na ženskou. A ještě k tomu na Annu. Co si vzpomínám, pánové, tak to já jsem jednu Annu v Praze udělal úplně něčím jiným. Pravda je, že nebyla svatá. Byla to pěkná hříšnice," poznamenal Mach, ale Karas to přešel bez povšimnutí.

V okamžiku, kdy výjezdové vozidlo kriminálky vyjíždělo ze dvora píseckého ředitelství policie, sjížděla nablýskaná zelená audina s pražskou espézetkou do Zbonínské zátoky. Mířila přímo ke kotvišti několika luxusních hausbótů, které tady čekaly ještě na slušné počasí. Architekt Mlčkovský zaparkoval vozidlo poblíž třetího z nich z levé strany a ze všeho nejdřív se šel vymočit stranou do křoví. Slovo prdel bylo zřejmě v jeho slovníku slovem oblíbeným, neboť tu od něho zaznělo celkem dvakrát po sobě a věta to byla hlasitá, zvolací a napsaná s vykřičníkem.
"No to je fakt v prdeli, Andreo!" ozvalo se toto slovo potřetí a než Mlčkovský sdělil své přítelkyni, že tady u vody se taky kradlo, stačil si skřípnout do zipu u kalhot košili, a tak se pokračovalo v hlasitém nadávání, které se neslo nad tichou hladinou Vltavy až kdoví kam. V křoví byly totiž naházené a větvemi přikryté věci, o kterých nebylo vůbec pochyb, že budou pocházet z některého zakotveného hausbótu. V tu chvíli ovšem architekt Mlčkovský netušil, že ty věci pocházejí i z hausbótu jeho kamaráda doktora Vodičky, známého pražského advokáta trestních věcí, který to tady už od mládí miloval.
"No to je určitě z těch hausbótů. To je jasný. Kdybys viděla, co tady toho je. A bude to tu už nějakou dobu, podle těch ovadlejch listů. To víš, tady měli ty syčáci na ty zlodějny klid, tady je nikdo nerušil. Ale k těm hausbótům teda nejdu," vrátil se do auta a zamkl se.
"Já abych ty policajty snad volal znova. Pokud tu ovšem bude vůbec signál," zapochyboval Mlčkovský, ale nakonec se do Písku na sto padesát osmičku dovolal.
"Poslyšte, to jsem zase já. Už jsem vám dneska jednou volal. No Mlčkovský. Volal jsem od svatý Anny. Mám pro vás zase asi práci. Přijel jsem před chvílí do Zbonínský zátoky ke kamarádovi na hausbót a …"
"Proboha, o tom čurání jim do telefonu nic neříkej," skočila paní doktorka svému příteli do hovoru, ale ten si nedal říct.
"A proč bych jim to, hergot, neřek? Vždyť jsou tam chlapi. Nebo si myslíš, že oni venku nečuraj? Ty si přece taky kolikrát u lesa čapneš a čuráš. A kdyby jen u lesa," okřikl paní doktorku Mlčkovský a zatepla policistovi na dispečinku vysvětlil, co všechno viděl.
"Určitě sem někoho hned pošlete, tady se vám určitě narodila další zlodějna," sáhl Mlčkovský za sebe a vytáhl z tašky láhev irské whisky.
"Blázníš? Chceš, aby ti dali dejchnout?"
"To můžou. Rád jim dám frťana. Kdy si myslíš, že si policajt poručí v hospodě irskou ohnivku? Poldové pijou rum a pivo. Čet jsem o tom. Navíc dneska už stejně nikam nejedu. Když na to přijde, tak tu vypiju třeba celou flašku. Jinak ten malej policajt měl pravdu, když říkal, že ten zločin přitahujem. Došlo ti, lásko, že teď tady můžeme klidně přijít už jen na…"
"Zadrž, miláčku, já tedy žádný mrtvý nemusím. Mám jich v práci ažaž. Máš pravdu, dám si s tebou," sáhla paní doktorka po láhvi a než se tady v zátoce objevil výjezd z kriminálky, byla láhev poloprázdná. Architekt Mlčkovský a jeho přítelkyně doktorka Andrea Rožánková, jinak soudní patoložka, taky podle toho vypadali. Byli oba v patřičné náladě a tomu taky odpovídalo jejich představení a rádoby vtipné narážky.
"Pánové, tak brzo jsme vás fakt nečekali. V Praze jsem po nahlášení vloupání do bytu stačil vymalovat dva pokoje. Vaši kolegové přijeli až za dva dny. Ale byli slušný a omlouvali se. Tvrdili, že mají na našem sídlišti vykradenejch dvanáct bytů," dorazil Mlčkovský ten krapet alkoholu, co ještě v láhvi zbyl a už se chystal, že láhev hodí do řeky, ale pak mávl rukou a začal po břehu očima hledat odpadkový koš.
"Ale něco vám, pánové, prozradím. Víte, že stačilo málo a stali se z vás kazišuci? Víte, o čem je teď řeč? Tak ono taky, co tady u vody dělat? Ryby nechytám, na koupání to není, voda je studená a zelená jako brčál a tohle, tohle je, pánové, moc velká inspirace na sex," ukázal Mlčkovský s láhví od whisky k autu, v němž seděla napůl svlečená paní doktorka, která byla příjezdem policejního auta evidentně zaskočena.
"No nic. Tak támhle jsem, pánové, čůral a tam je to všechno schovaný. Je toho kopice. Jinak, támhle v tom hausbótu, tam budu dneska spát. Tady mám klíče," ukázal architekt na třetí hausbót zleva a když k němu vyrazil psovod se psem a hlásil mu, že klíče rozhodně nebude potřebovat, došlo Mlčkovskému, že to zřejmě nebyl zase tak moc vydařený výlet. To ovšem ještě netušil, že jeho spánek bude narušen skoro hodinovým výslechem a že bude do protokolu vysvětlovat, proč sem vlastně přijel a k čemu všemu se ten den přinatrefil.

Ohledání místa činu vloupání do hausbótů zabralo výjezdu kriminálky víc než tři hodiny mravenčí práce. Jediný, komu se tady na místě činu kriminalisticky dařilo, byl technik Kotrbáček. Kriminalisté byli s jedním svědkem, potažmo s jedním z poškozeným, druzí. Pan lékárník magistr Jahoda sice upřesnil pravděpodobnou dobu vloupání do hausbótů, protože zde byl před dvěma dny a vše bylo v naprostém pořádku, ale jinak nic konkrétního k případným pachatelům neuvedl. Pro tu dobu, kterou uvedl, hrál i stav povadlých listů větví, které byly naházeny v křoví na odcizených věcech z hausbótů, které pachatelé už zřejmě neměli kam dát. Jinak pan magistr neměl slov. Jak by ne. Jeho škoda, a to bylo zatím jen odhadem, se pohybovala kolem čtyři sta tisíc.
"No u mě si ten pachatel tedy nahrabal," konstatoval lékárník Jahoda ještě před výslechem u vyšetřovatele a volal hned mobilním telefonem svého známého pojišťováka, se kterým měl předlouhý rozhovor. Naštěstí si tady "nahrabal" i technik Kotrbáček, který si s sebou do Písku odvážel kufr zajištěných stop. Na místě činu se mu opravdu dařilo, protože tentokrát nebyla nouze o zajištěné daktylostopy, trasostopy, stopy biologické i chemické.
"Nechci se mejlit, páni komisaři, ale tady to fakt vypadá na nějaký amatéry. Vůbec se nehlídali. Určitě neměli rukavice, což je pro nás dobrý. Pokud už byli ovšem lepený," začal Kotrbáček rovnat zajištěné stopy do výjezdové černé brašny a teprve teď si zapálil cigaretu.
"Tak mám, pánové, devět daktylek, ovšem k těm palečkům bude třeba nejdřív najít ty správný ruce. Mám odlitý a vyfocený trasostopy po pneumatikách. Podle rozchodů kol to vypadá asi na nějakej transit. Bude to patrně asi nějaká stará šunka, protože z toho lil pěkně olej. Mám dokonce i několik biolek. Samý cigára. Pánové tady kouřili ostošest. Jinak pokud jde o ty vykouřený cigára, vypadá to zřejmě na startky bez filtru. Nebudu vám říkat, že v tomto případě by se hodil na srovnání nejlíp celej člověk. Ale s tím vy už si poradíte," posadil se technik Kotrbáček na jednu z několika plastových židlí, které byly uschovány ve křoví a vychutnával si cigaretu, kterou si ten den opravdu zasloužil.
Práce výjezdu kriminálky se tady protáhla hodně do večera. Naštěstí majitelé hausbótů nebyli zdaleka a přijeli sem dost brzo. I tak ale bylo ve Zbonínské zátoce hezky dlouho rušno a s přibývajícími výslechy poškozených narůstala způsobená škoda, která se kolem osmé hodiny večer vyšplhala k milionu. Nebylo divu. Pachatelé si k takovým věcem, jako byly rádia, přehrávače, televizory, deky, nábytek, povlečení, ale i oblečení a podobně, přibrali i lodní motory. Dvakrát YAMAHU o obsahu osmdesát pět koní za pořizovací cenu tři sta třicet dva tisíc a jeden lodní motor značky SUZUKI o výkonu sto čtyřicet sedm koní, již starší, za téměř čtyři sta tisíc. Už to, že každý motor vážil nejméně dvě stě kilo, dávalo jistotu, že tady nebyl jen jeden pachatel.
Pravdou je, že během dvou dnů byli písečtí kriminalisté doma. Neopomněli za to poděkovat techniku Kotrbáčkovi, který jim krátce po obědě přinesl do jejich kanceláře jméno pachatele. Studničku i Macha, šéfa kriminálky kapitána Karase nevyjímaje, to dost překvapilo.
"Tady máte, pánové, jednoho z nich. Domácí osoby vyloučili, na troje zajištěný daktylky nejsou zatím jména. Nejsou dosud lepený. Díval jsem se do počítače, tenhle frajer mi na to sice moc nepasuje, ale byl tam. Daktylky nelžou," položil Kotrbáček před šéfa kriminálky písemný výsledek znaleckého posudku z českobudějovické techniky a bavil se udivenými obličeji kolegů.
"Ne, Eda "flaštička"! Postrach supermarketů. Tak ten se dal zlákat na vloupačku? To je ale blbec. Tomu ani nemůžu věřit. Není to dávno, co u soudu sliboval, že je to jeho poslední ukradená flaška chlastu. No nic, sjeďte pro něj. S tím moc práce nebude," rozhodl kapitán Karas a zvedl se od stolu. Kotrbáček ho následoval a mezi dveřmi se teatrálně ťukl do čela.
"Málem bych zapomněl. Ještě tu mám vlastně něco, co by vás taky mohlo asi trochu zajímat," sáhl Kotrbáček do zadní kapsy kalhot a vytáhl složený list papíru.
"Kluci v Budějkách na technice sjeli a porovnali při jednom i ten zajištěnej otisk z kostela u svatý Anny. A představte si, pánové, tu pitomou náhodou. Na tom ciboriu, co ty blbánkové ztratili na cestě, byl parádní otisk. Je shodnej s jedním otiskem z těch vykradenejch hausbótů. Blbý?"
"Blbý? Kotrbáčku, zatraceně výborný! Kdybys byl ženská, tak ti dám pusu," vykřikl Studnička, ale to už technik mávl rukou a zmizel na chodbě.

Když se Studnička s Machem objevili před dveřmi bytu ve čtvrtém patře panelového domu s vizitkou Eduard Chrundeláč, chvilku se dohadovali o tom, čím začít, ale nakonec to za ně vyřešil Eda. Jakmile otevřel dveře a uviděl před sebou oba komisaře, neudržel se a opřený o futra dveří, s unaveným pohledem, se do nich hned pustil.
"Teda to jste zase vy? Vás dva když vidím, to vždycky vypadá na špatnej den. Máte vy někdy taky dovolenou? Nevykládejte si to špatně, pánové, ale nevím, jestli chci dneska s váma vůbec mluvit. Takže vás tentokrát ani nezvu dál," ukázal za sebe do bytu, ale to už se Studnička drze pozval sám a několikrát po sobě v předsíni zhluboka nasál.
"A hergot! Edo, Edo, budeš muset. Jednak, co vím, tak tu bydlíš na černo. Za druhý s tebou potřebujem nutně hodit řeč a to vůbec nepočká a jak tak čuchám a čuchám, cejtím, že tady se kouřily "veselý" cigarety? A neříkej, že nemám pravdu? Že bys nám dal oběma ubalit džointa?"
"Přiznávám, byla cigaretka, pane Studnička. Byla tak malinká, že mě ani nerozesmála. Nekecám. Jsem vyloženě na suchu," ožil Eda "flaštička" a snažil se Studničkovi zabránit, aby nahlédl do kuchyně. Zbytečně. Za ním se objevila postarší žena se šťastným úsměvem na tváři a byla nahá. I když ne tak docela. Přes sebe měla hozenou silonovou záclonu jako sárí, takže byla vlastně celá k přečtení.
"Kurva, Kamilo, zalez! To jsou poldové," snažil se Chrundeláč zachránit situaci, ale to už byl Studnička v kuchyni, kde bylo na stole asi pět ubalených džointů a velká sklenice od kávy plná marjánky.
"Edo, Edo, ty si to u nás kazíš. A takovej jsi byl hodnej chlapec. Když si odmyslím ty tvoje přiblblý flaštičky chlastu v marketech, tak jsi byl pro nás pořád malej zloděj. I když v podmínce. Teď už asi tuším, proč ses dal na ty větší zlodějny. Nebo je za tím něco víc, než tohle nasušený svinstvo? A tos u soudce sakra sliboval, aby tě nezavřel. Vzpomínáš?" naznačil Studnička ženě, aby se co nejdřív dala do gala, a mobilním telefonem si začal fotit věci na stole.
"Je ti jasný, Edo, že tady ten krám pro dnešek zavíráme? Kdo má ještě klíče od týhle garsonky? Předpokládám, že …"
"Předpokládáte špatně, pane Studnička, mám fakt jen jedny. Druhej má majitelka, co mi tenhle kvartýr pronajala. Ta, co já vím, je teď někde v Řecku. Už druhej měsíc. Má přijet až za měsíc. Svezla se tam s jedním tirákem, když jel pro ovoce."
"Víc toho tu fakt nemáš?" ukázal Mach na sklenici s marjánkou a sebral z linky prázdnou igelitku, do níž dal věci se stolu.
"Vypadám na to, že jsem se právě vrátil z Afganistánu? Něco málo jsem prostě koupil."
"Jo? A koukám, že tohle taky?" ukázal najednou Studnička na dvě dvoulitrové lahve fernetu v rohu kuchyně u okna, na nichž byla hozena pánská kostkovaná košile. Ke slovu tak opět přišel mobil a Eda jen sklesle dosedl na židli. Studnička vzal jednu láhev za kovový uzávěr opatrně do ruky a přičichl k ní.
"No jo, Edo, to dneska fakt vypadá u nás na dýl. Ještě teď je z ní cítit to zbonínský bahno. A představ si, Edo, že takovýhle flašky se posílají pánům lékárníkům k narozeninám. Tu litrovku koňaku, co byla taky v tom hausbótu, tu už jsi asi ztrestal, co? Hm. Tak proto ty teď v Kauflandu, Plusu a v Lídlu pauzíruješ," významně mrkl na kolegu Macha a nasadil Chrundeláčovi pouta.
"Dělám to, Edo, nerad, ale předpis je předpis. Sem se ještě dneska určitě vrátíme. Domovka tady bude přece jen jistější. Tady to prohlídnem jedna dvě," ukázal Studnička rukou na chodbu a ani ne za půl hodiny už seděl Eduard Chrundeláč na kriminálce v kanceláři U Studničků a první slova, která tu pronesl, byla:
"Co k tomu můžu říct? Já jsem těm volům říkal, že vy dva nejste policajti z anekdot. Nedali si říct. Všichni velký machři. Navíc mi hrozili, že když s nima do toho nepůjdu, že mi zlomí ruce i nohy. Tohle mám od nich taky," svlékl si Chrundeláč košili a nastavil záda. Hrála všemi barvami, navíc byla plná starých krvavých strupů.
"To ti udělal kdo?" ozval se kapitán Karas, kterému okamžitě došlo, že tady opravdu není něco v pořádku.
"Její bráchové. Je to celá zlodějská rodina. Dělají se ségrou, co má malýho, a vždycky ve čtyřech. Kradou všechno a zásadně ve velkejch marketech. To byla taky moje smůla," řekl si Eda o cigaretu a jeho vyprávění nebylo nijak dlouhé.
"To, že jsem v podmínce, to přece víte. To, že se rád napiju, to víte taky. Před měsícem jsem byl zase na lovu v Primě a jen jsem to tam okukoval a dával pozor, jestli tam náhodou nějakej hajzl nekrade," odmlčel se Eda a řek si o kafe se třemi cukry. Když k tomu přibyla i další cigareta, pokračoval.
"Tak jsem tam chodil kolem chlastu, kterej mě hezky dlouho přemlouval, než mě nakonec přemluvil. A vtom jsem si všim ženský s kočárkem, jak se kolem ní seskupili tři chlapi. No, chlapi, mladý kluci a jak jí cpou do kočárku pod peřinku kafe. Samý to drahý rozpustný. Pak zajeli k vitrínám s baleným masem, tam to bylo to samý. Nakonec s ní zajeli k drogerii a brali tam kosmetiku. A to hodně. Pak od ní odešli. Viděl jsem, že odešli ven, a tak jsem si vzal jednu malou lahvinku rumu a než holka dojela ke kase, tak jsem jí řek: "Dám si k tobě jednu lahvinku, jinak tě prásknu. A prošel jsem kolem kasy vyloženě čistej," nadechl se Chrundeláč a pokračoval.
"No a pak to prdlo. Ženská chtěla taky projet, ale to už se tam objevila ochranka a bylo vymalováno. Zavolali policajty, ty ji odvedli dozadu, kde to s ní sepisovali, ale to už jsem měl venku na sobě ty její bratry. Sebrali mi občanku, zavedli mě za prodejnu a tam jsem dostal do držky. Ten nejstarší měl v ruce lať a řezal mě tou latí. Teď už nevím, kterej to byl, myslím ten malej blonďák, Ruda se jmenoval. Ten mi řek, že ségru chytli proto, protože mě asi viděli přes kameru, jak jí strkám tu flašku do kočáru a že si to musím u nich pěkně odmakat. Tvrdili, že si jejich ségra Eliška za to půjde určitě sednout, protože je ve druhý podmínce a že budu teď jejich bílej kůň. Tak jsem na to kejv. Nenechám se přece zabít."
"Neříkej, tak do čeho všeho tě namočili?" nevydržel to Studnička a Eda se jen slabě pousmál.
"Sehnali někde papír, že jsem manažer v nějaký stavební společnosti s platem osmdesát pět tisíc měsíčně a z Budějovic jsme na něj přivezli pět mobilů a jeden digitální foťák. Na stejnej papír jsme byli pro to samý v Jičíně a ve Vyškově. To bylo jeden den."
"Tím to skončilo?"ozval se pro změnu Mach.
"To ne. Pak byly ještě nějaký mobily v Říčanech a myslím, že i v Příbrami."
"A pak přišly ty kostely a kapličky?"
"To už víte taky? Pak byly, co vím, ještě nějaký prodejny s foťákama za provozu. To byl nápad Mirka a to bylo myslím v Benešově a v Táboře. Jo, až pak přišly ty pitomý kapličky. Stejně jsme toho půlku někde poztráceli. V tý jedný chalupě, co byla nejblíž, se totiž najednou rozsvítilo. Jinak ty sošky byly na objednávku od nějakýho starožitníka," zamyslel se Eda a upřeně se podíval na Karase.
"Můžu se zeptat, kdo mě prásknul?"
"Kdo? Edo, možná, že už si to tady někdy slyšel. Byli, Edo, vlastně tři. První se jmenuje doktor Purkyně. Ten starej pán s tím začal. Dělal mimo jiný do otisků prstů, kterejma ses tak krásně podepsal dole u řeky na těch hausbótech. Ty další dva, ty ti nic neřeknou. Ale jsou to machři, kterejm nic neuteče. Jeden je v Budějkách a druhej je na týhle kriminálce. A teď nám zase ty řekni, kde jsou všechny ty věci z hausbótů. Hlavně ty lodní motory, ty nás dost trápí," sedl si šéf kriminálky naproti Edovi rozkročmo na židli a na Edovi bylo vidět, že s tím má moc velký problém.
"Když mi slíbíte, že ty kluky všechny zavřete, tak vám to řeknu. Já se jich fakt bojím," vzal si Eda od Macha další marlborku, kterou mu dokonce Karas zapálil a když mu na to šéf kriminálky kývl, požádal o papír a tužku a začal malovat plán ulic ve Volarech.
"Sem do tohohle baráku jsme je dovezli. Byly těžký jako kráva. Co vím, tak si pro ně mají přijet mladý kluci z Plzně, co provozujou v Chorvatsku penzion. Bylo to taky na tip," skončil Eduard Chrundeláč a bylo na něm vidět, že mu teprve teď došlo, že ta smlouva s darebákem mu přijde asi pěkně draho…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama