POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Vzpomínka na Arnošta Lustiga

29. března 2011 v 12:07 | Hanka Hosnedlová |  Archiv
"Nedokážu nenávidět, ale nedokážu ani zapomenout, nikdy," to byla odpověď Arnošta Lustiga, když mu před pár lety při besedě v českobudějovickém knihkupectví v ulici U Černé věže byla položena otázka na jeho současné pocity vůči těm, kteří mu připravili tolik bolesti a utrpení. Snad mu byly jeho životní optimismus a veselá povaha dány už jeho příjmením - Lustig je totiž německy veselý. Ale jisté je to, že právě tyto povahové rysy mu pomohly přežít i peklo koncentračních táborů a další nelehké chvíle v běhu osudu a dodávat neuvěřitelnou životní sílu. Včetně jeho urputného boje s rakovinou, kterou zpočátku ignoroval a se kterou se potýkal pět let a věřil, že i nad touhle "mrchou nemocí", jak říkával, zvítězí. Miloval život a miloval všechno, co život nabízí. Ať už se to jeho příznivcům či odpůrcům líbilo, nebo ne. Byl vždycky svůj a moc mu nezáleželo na tom, jaký udělá dojem. O tom jsem se přesvědčila při několikerém setkání s tímto rtuťovitým živelným člověkem, který začínal své přednášky a besedy vyprávěním leckdy dost peprných anekdot a nedělal si problémy s oslovováním kohokoliv - od studentů až po politické osobnosti. O jeho jadrné češtině před jakýmkoliv fórem kolují desítky historek a možná, že se některé zachovaly i literárně. Zpráva o jeho smrti mě nečekaně překvapila, protože jsem i já, nakažená Lustigovým optimismem a přesvědčením, pevně věřila, že to zvládne tak, jako všechno předtím. Ale ve stejném okamžiku se mi vybavila historka z mého předposledního setkání s tímto "panem spisovatelem". V neformálním rozhovoru jsme několikrát narazili na to, že se mu líbí mladá děvčata, stejně jako se mu líbí krásné obrazy a hezké písničky. Když jsem si posteskla nad tím, jak mi s léty přibývají i kila, poplácal mě chlácholivě po zádech a řekl: "Z toho si nic nedělej, chlapi mají rádi pořádnou pr... a když ne, tak to nejsou chlapi!" Byl svým způsobem kosmopolita, ačkoliv své češství nikdy nezapíral. V poválečných letech působil v Izraeli jako novinář, politické události v roce 1968 odstartovaly jeho emigraci - nejprve do Jugoslávie, poté opět do Izraele, ale zakotvil ve Spojených státech, kde přednášel na washingtonské univerzitě, kde mu byl také udělen titul profesora. Ale rád se vracel do Prahy... Myslím, že Prahu miloval, jak jsem zjistila i z osobního rozhovoru, i když to nikdy neprezentoval velkými slovy... Zeptala jsem se ho při jeho návštěvě v Českých Budějovicích, jestli tu má někde příbuzné. "Mám příbuzné všude," opáčil mi v prvním okamžiku a mně se v tu chvíli zdála jeho odpověď taková nijaká, jalová, nic neříkající. Teprve později mi došlo, co tím Arnošt Lustig asi myslel a jak takovou banální větou vlastně vyslovil svůj velice hluboký vztah k lidem, k lidstvu... Věřil a ve svých knihách to vlastně neustále znovu a znovu potvrzoval, že člověk se formuje pod tlakem. Snad i v tom je síla jeho knih, přitažlivost jeho nehrdinských hrdinů. Vzpomínám si, jak jsem jako holka jeho knížky přímo hltala a milovala - a ve svých holčičích snech si představovala setkání s jejich autorem... Poštěstilo se mi to ještě před zlomovým rokem 1968 a navzdory tomu, jak moc se skutečný Arnošt Lustig lišil od mých představ o zasmušilém a minulými tragickými prožitky prodchnutému muži, byla jsem uchvácená jeho vitalitou, živelností a neformálností. A když mám být upřímná, záviděla jsem mu jeho elán a radost ze všech maličkostí, které mu den přinášel. Třeba jen z dobrého jídla anebo budějovického piva, které si nenechal při své jihočeské návštěvě ujít. Anebo z dívčího úsměvu... Lustigovy knihy byly přeloženy do více než dvaceti světových jazyků a ani nemám přehled o všech možných uznáních a oceněních, kterými bylo jeho dílo uctěno. Přesto se choval stále stejně skromně a bez jakékoliv povýšenosti. Jak sám řekl - člověk, který si sáhl na dno, nikdy nelítá k oblakům... Bral jako své poslání, jako úkol, pro který byl zvolen, že podává svědectví o zlovůli a nelidskosti, o zrůdnosti fašismu a o nenápadných hrdinstvích, které stvořila doba... "Byl jsem za to zodpovědný všem těm mrtvým, kteří tam zůstali..." řekl mimo jiné. A já vím, že to v žádném případě nebyla póza, ale jeho opravdové přesvědčení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama