POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Zapomenutý gotický anděl

14. března 2011 v 11:53 | Stanislava Koblihová |  Ukázky z tvorby
Vzduch už zase voní podzimem a babí léto spřádá pavučiny vzpomínek a ranní mlhy jako závoje tajemna se vznášejí nad rybníky. První léto bez lásky, jen kamarádská výpomoc nebo chytání se stébla vzpomínek na lásku před lety… Na naději, že má smysl žít, na to, že jsem ještě ženská… mindráky z toho, jak čas ukrajuje z mého vzhledu, ale zakulacuje postavu… obohacuje duši prožitky a dává nahlédnout do nepochopitelného… šestý smysl…třetí oko …telepatie… Otázky, které neumíme zodpovědět nebo se jich jen bojíme… přece už tak dlouho, učím se trpělivosti… nebo už mám být do konce života sama, bez chlapa? Nebo mám brát zavděk příležitostnými známostmi? Každou chvíli někdo jiný? Budu se ještě někomu vůbec líbit? Nejsem už jenom trapná? Každý měsíc, rok…cítím, jak jsem pomíjivá, jak se má podoba mění a jak jsem lhostejná k tomu, abych na sobě začala vůbec něco měnit, pohodlná, protože se ve mně rozpíná nekonečná únava. Vidím se jako vyždímaný hadr na podlahu, který nikdy nepoznal jaké to je být atraktivní, žádoucí… nebo to už zapomněl. Zapomínám - na ponížení, zklamání, bolest, nedůvěru…. Chviličky probleskují do usmýkaných dní a stesk po kradených chvilkách propojení se vkrádá stále častěji. Po pohlazení, horku, jež se rozlévá v blízkosti milované bytosti. Stýská se mi… Nečekala jsem, že se ještě vůbec někdy objevíš, že tě uvidím… po čtyřech letech… Telefonovali jsme si občas, to ano. Zvláštní, vždy ses uměl strefit, do doby, kdy jsem se pokoušela o trvalý vztah s někým jiným a vždy krátce po našem telefonátu z mých známostí nebylo nic, konec… s žádným z nich to nebylo jako s tebou - nikoho jsem nechtěla poznat víc hned při prvním náhodném setkání. Jako bys i ty měl tenkrát strach nechat mě stát na ulici a jít… ta moje fantazie! Prostě ses jen zapovídal, nic víc… možná jsi byl trochu zvědavý, možná jsi jen chtěl využít poslední příležitosti, která se nabízela, než se pracovně přestěhuješ zase na jiné místo… Připomínáš mi gotického anděla - s čistou tváří, jasnými rysy, smutnýma, pátravýma, zvědavýma očima, trochu vyhaslýma staletími, černými vlnitými vlasy, co si na nich dal řezbář tolik záležet, vzpřímenou postavou, připravenou čelit světu, drobnýma rukama a chlapeckým vzhledem. Překvapený kluk, ztracený anděl své době. Odmalička se hledáš a nevíš, proč jsi právě tady mezi lidmi, ve světě, který se ti zdá zvláštní, nemáš žádné cíle, které by tě posouvaly dál, tvé ego spí, anebo se tak tváří. Pozorovatel. Stojíš bezradný bezbranný na otevřené dlážděné ploše náměstí s rukama podél těla, s rozpačitě otevřenými dlaněmi - ztracený v širém světě a kolem tebe bouří život. "Jsi v podstatě hodná ženská," znělo jako bys říkal: Jsi nudná ženská, ale myslel jsem si, že jsi potvora…už s tebou ale nechci nic mít. Překládala jsem si zhrzená a uražená. Opravdu jsi chtěl říct, cos řekl: "Jsi v podstatě hodná ženská… Ale víš dobře, že jsem nikdy žádný vztah nechtěl a nechci. Myslel jsem si, že ty v tvém věku už taky nic takového nechceš, když jsi se v manželství tak zklamala." Omyl. Naopak hledala jsem stále, stýskalo se mi po milých důvěrnostech, po dotecích před spaním, po dlani, která se dotýká mé, dokud je spánek nerozdělí. Nic si nepamatuješ? Jahody na kraji lesa, vyleženou trávu u rybníka…. Nebo snad ano? Bojíš se vzpomínek? Bojíš se mne - nebo sebe? Lásku jsi mi vyznal až po dalších dvou letech - do telefonu, když jsem už měla nový krásný vztah. Cítila jsem, jak tě bolí, že už nejsem volná, i když nás dělí stále stejná dálka a přesto, že bys stejně pořád nevěřil ve vztah na dálku. Mám svého rytíře, který při mně stojí, i když mám problémy, a k tobě, mému princi na bílém koni, který se stále víc podobáš svatým v gotických chrámech, cítím lásku dál. Ale už jinou, takovou, co nechce nic na oplátku a je nad vším, jinou, než jakou cítím ke svému muži, se kterým jsem šťastná, protože mě probudil k životu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama