POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Vodácké poslední ahoj

23. května 2011 v 13:17 | Hanka Hosnedlová |  Archiv
Vypadá to skoro jako paradox, že Zdeněk Šmíd, známý spisovatel, píšící mimo jiné velice poutavě a vtipně o vodácích a o vodě, našel svou smrt právě v tomto jím tak oblíbeném živlu. Infarkt, který ho zastihl při potápění na Seychylských ostrovech, jej tentokrát posadil do Hádesovy loďky, která bohužel převáží jen jedním směrem. O jeho smrti jsem se dozvěděla nejdříve z médií a hluboce mě zarmoutila nejen jako věrného Zdeňkova čtenáře, ale i jako jednoho z jeho širokého okruhu přátel. Nebylo to sice přátelství nijak intenzivní, ale párkrát jsme se setkali při příjemných popovídáních a - věděli jsme o sobě. Alespoň to mohu tvrdit sama o sobě. Když mi přišlo od Zdeňkova syna Darka parte, považovala jsem doslova za svou morální povinnost věnovat Zdeňkovu nenadálému odchodu (i v tom mém bláznivém maratónu tři dny před odletem na tříměsíční cestu do Jižní Ameriky) alespoň pár slov. Pár docela obyčejných slov na rozloučenou... Zdeňkovi bylo 73 roků, ale pořád v něm byl ten nadšený kluk toužící po nových zážitcích, po dobrodružství a setkáních se zajímavými lidmi. Ačkoliv se jako historik věnoval ve svých knihách dějinám a také mytologii, čtenářská a posléze i divácká veřejnost zná především jeho knížky o vodáctví, zejména oblíbenou vodáckou trilogii. Titul úvodního dílu Proč bychom se netopili se stal doslova okřídleným úslovím mezi vodáky a spřízněnými dušemi. Napsal dokonce před třemi roky i jednu útlejší novelu o vodácích pro trampské nakladatelství Avalon - jmenovala se příznačně Jak nabalit plavou dívku. Populární byly i jeho čtivým jazykem psané cestopisy a blízký byl nejen čtenářům jeho laskavý humor, který dokázal naprosto geniálně zapojit do děje svých knížek i do osobních setkání. Zdeněk Šmíd nám bude chybět, ale díky jeho knížkám máme šanci s ním rozmlouvat i přes propast nevratných odchodů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama