POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Ladislav Beran

21. prosince 2011 v 23:44

LAUDATIO na Františka Doubka

Tak nevím, Františku, čím bych měl začít. Snad tím, jak jsme se spolu na jaře v sedmaosmdesátém seznámili. Docela přesně si pamatuji, že to bylo před bývalým "Mlíčňákem" na Velkém náměstí. Stál jsem tam s Jiřím Reinišem a tys prošel kolem nás. No, prošel, spíš profrčel. Určitě jsi zase někam pospíchal a moc dobře si vzpomínám, jak jsi jen v běhu prohodil: "Rychle k věci, pánové, mám ve škole "okno" a nestíhám." Tos ještě učil na píseckém gymplu a svůj čas jsi dělil mezi rodinu, školu a přátele, kterých nebylo málo. Že budu mezi ně už odpoledne patřit i já, to mne ve snu nenapadlo. Dali jsme si všichni schůzku U Reinerů a tam jsme "upekli" obálku a frontospis mé prvotiny Aukce. Vím, že nejraději vzpomínáš na "Člověčiny". Františku, já také. To už jsme měli společně za sebou knížky "Postavení mimo hru", "Plavba ve snech", "Vrah nebere telefon" a já už věděl, že dostat z tebe při tvé vytíženosti jediný obrázek, to chtělo pořádnou trpělivost. A že tě "Člověčiny" chytly, to je na těch kouzelných ilustracích znát, a dodnes mi nejde na rozum, že jsem ti ráno vyprávěl příhodu z dětství a tys mi večer volal, abych zašel, že máš k ní obrázek. To, že těch společných knížek bude nakonec dvacet, to jsme netušili ani jeden z nás, ale je pravda, že kdykoliv vyšla další a další, tak ty už ses ptal, co budu psát nového. Knížka "Jak jsem potkal lidi" vyšla vlastně z tvého popudu, protože jsi chtěl, aby "Člověčiny" měly co nejdřív sestřičku. Dostaly ji. Bohužel trojka "Člověčin", pokud ji vůbec dopíšu, už bude bez tvých obrázků. Škoda. Přitom právě postavičky v silné lince jsou zapamatovatelné, lidsky milé a pomáhají příběhům, které lidem dělají radost. Novináři často psali, žes můj dvorní ilustrátor. Proč zrovna dvorní, nevím. Co vím, žes byl, Františku, můj dobrý kamarád, který nezkazil žádnou legraci, uměl ses na životní problémy podívat s nadhledem, lidem jsi dával radost a neubližovals jim. Takových lidí člověk v dnešním světě moc nepotkává. A byls roztržitý profesor, Františku. Jen se tomu nebraň. Vzpomínáš, jak jsem tě při píseckém Krimifestu představoval před radnicí dvěma vyfešákovaným četníkům z historické pražské četnické pátračky a ten jeden bez mrknutí oka pronesl: "To, že je to pan profesor, jsem poznal hned, jak k nám přišel." Měls totiž obutou jednu botu hnědou a druhou černou. A tvá odpověď? "No, přece se kvůli tomu nezastřelím." Jo, "Četníky", ty jsme spolu měli taky rádi. I tady jsi mě honil, abych co nejdřív napsal další a další. To, že tě ta tvoje práce často unavovala, jsem poznal před rokem v létě při odevzdávání rukopisu "Kriminální případy 92.policejního revíru", když jsem spočítal ilustrace a moje reakce byla: "Františku, ale tři ilustrace chybí." Vidím to, jako by to bylo dnes. Dlouho jsi na to nic neřekl, až po chvilce z tebe omluvně vypadlo: "Co chceš, vždyť je mi sedmdesát." Já vím, bylo toho na tebe poslední dobou moc. Výstava v Bruselu, v Praze v Senátu, jubilejní výstava ve Sladovně, kde nebylo při vernisáži k hnutí, výstava v Degendorfu - na jednoho člověka víc než dost. A to i v nemoci jsi nepřestával kreslit, takže "Velký pitaval z malého města se vrací…" je s tvým posledním fronťákem, kterým jsi jistě udělal píseckým Václávákům radost. Nic platno, Františku, byl jsi a zůstaneš pro Písečáky, a nejen pro ně, velká osobnost. Tvé obrázky obdivovali lidé nejen doma, šmákli si na nich i mimo republiku a mně nezbývá než dodat, že ses dotkl jako Milevčák nejen Písku. Odešels ze světa v den mých šedesátých šestých narozenin, to jen podtrhuje to, že jsme byli spolu osudově spojeni. Františku, budeš nám tu moc chybět. Člověk jako ty ale ze světa neodchází. Zůstávají vzpomínky, které nelze jen tak vymazat z paměti, navíc tvoje obrázky budou tady lidem pořád rozdávat potěšení a radost.

P.S. Vzpomínám si, že při jedné návštěvě restaurace U Reinerů jsme s Františkem Doubkem přešli v debatě i na téma věcí v životě posledních. František to tenkrát vzal opravdu s jeho typickým humorem, takže i po této době slyším jeho slova, která si vlastně vypůjčil od svého oblíbence Jiřího Sováka, kdy jen tak mezi řečí prohodil: " Víš, já se smrti nebojím, ale jedno mi štve, že je to nafurt..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama