POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

1. část

25. června 2012 v 17:53 | Hanka Hosnedlová |  Do Svaté země bez bible, ale s báglem

"Tohle si vezměte do letadla a sem dejte vaše velké zavazadlo," řekl mi odbavovací úředník na letišti, když jsem na pás hodila svůj ani ne čtyřkilový zelený batoh. Moc se mu nedařilo pochopit a kroutil nad tím hlavou, že na čundr do Izraele a Jordánska bez cestovky má ta ženská, která zrovna na majitelku zlaté kreditky nevypadá, tak málo věcí. Hned už v tu chvíli mi bylo líto, že cestuji sama, protože podělit se o tuhle scénku s kamarádkou by byl úplně jiný zážitek.

Na druhou stranu kdo ví, zda by se mi pak v Tel Avivu dostalo takové příležitosti, jakou mi osud přihrál krátce po přistání. Skupinka zhruba o generaci mladších Poláků s izraelsko-polskou průvodkyní se totiž nedočkala další dvojice, která měla přiletět a doplnit jejich cestovní posádku, a tak poskytla šanci osamělé, očividně poměrů neznalé české turistce, která se právě snažila nepříliš zdařile proniknout do tajů mapy města. Bylo to výhodné pro obě strany - já tak získala díky jejich minibusku jistotu přesunů a oni moje peníze, které by jinak museli zaplatit navíc. To ovšem ještě netušili, čím je zaskočím v závěru společné cesty.

Víc než příjemným zjištěním pro mne byla pak skutečnost, že skupina má zhruba stejné cestovní plány jako já, méně příjemný už byl fakt, že polštině nerozumím ani zdaleka tak dobře, jak jsem byla přesvědčená. Navíc jsem byla oproti nim katolík velice vlažný, a tím pádem i dost mimo, když se mluvilo o dílčích náboženských záležitostech. Ačkoliv jsem si myslela, co všechno si nepamatuji z dětství z hodin náboženství a z prvouky, moje znalosti byly v tomhle směru hodně mizerné. A ten neblahý pocit ještě umocňovaly neuvěřitelně detailní a historické znalosti průvodkyně Renaty, ve kterých jsem se pak už dočista ztrácela, a to nejen díky malé znalosti jazyka.

Z Tel Avivu jsem viděla jen to, co se dá zahlédnout z okna auta, a bohužel ani při návratu jsem tohle konstatování nemohla žádným novým faktem změnit. Zato srdce Izraele - Jeruzaléma, který Izraelci považují za své hlavní město a který byl naší první zastávkou, jsem si užila víc než dost. Neustále je vám zdůrazňováno, že je historickým centrem a nejdůležitějším místem Svaté země jak pro křesťany a židy, tak pro muslimy. Tedy nejvíc jsme si asi užili Starého města, které je však se svým kilometrem čtverečním oproti více než stodvacetinásobné rozloze nových městských částí úplný trpaslík. Ovšem koncentrace památek a turistů je tady nesporně mnohokrát vyšší než kdekoliv jinde. Zdrželi jsme se v jeho prostorách tři dny, protože moji spolucestující si chtěli pořádně užít všech těch historických míst a staveb a také arabských tržnic. Nebojte se, určitě vám teď nezačnu vypočítávat jednotlivé chrámy a pamětihodnosti, kterých je tu opravdu požehnaně, to si nepochybně v daleko fundovanější formě můžete přečíst v kdejakém bedekru. Ale přece jen se u některých zajímavostí zastavím a letmo se zmíním o tom, co mne zaujalo víc než ostatní památky.

Celé Staré město je obehnáno obdivuhodně mohutnými a převysokými hradbami, po jejichž horní části můžete tenhle uzavřený historický objekt s osmi branami a se čtyřmi čtvrtěmi - křesťanskou, židovskou, muslimskou a arménskou - obejít. Mne to přišlo na tři dolary za seniorský lístek, moc novinářské legitimace tady téměř všude byla naprosto nulová. Bezpochyby nejmonumentálnější a při pohledu shora nejvíc nápadná je obrovská kopule Skalního dómu, která z Chrámové hory září do daleka. Však taky na ni bylo spotřebováno 80 kilo zlata! Trochu mne zklamalo, že jsme se nedostali do Omarovy mešity, ani do mešity Al-Aksa, zato do všech dalších křesťanských historických památek zcela bez problémů - a že jich bylo! Zato jsem si opakovaně a mnohdy nechtěně ověřila oprávněnost rčení, proč se říká, že tam byl rámus jako v židovské škole. I poměrně malá skupina dětí tohle tvrzení dokáže naplnit víc než vrchovatě.

Když křížovou cestou Ježíš vláčel svůj kříž (který mimochodem podle Renatiných údajů mohl vážit až sto kilo, pokud byl z mokrého dřeva), zcela určitě nevypadala tak, jako dnes. My jsme touhle ulicí, která nese oficiální název Via Dolorosa, vyrazili hned po ránu, kdy byly ještě všechny krámky a stánky zavřené. O pár hodin později jsme ji v pestrém a hlučném rumraji prodávajících a nakupujících vůbec nepoznali. Cesta na Golgotu (Kalvárii) se během dvou hodin změnila v kolotající tržiště.

Do vršku stoupající ulice mezi souvislou stěnou domků občas přerušených boční uličkou, je dlážděná, s povlovnými stupni schodů, místy zastřešená. Možná vás, stejně jako mne, zmate, že má jen devět zastavení. A když už jsem si poznamenala do notýsku, jak budu s touhle informací, vyvracející staleté tradice a tvrzení, šokovat doma, zjistila jsem, že zbývajících pět zastavení je přímo v bazilice Svatého hrobu. A ten je cílem naprosto všech turistů v Jeruzalémě.

Nikdo neopomine se zastavit hned zkraje u obdélníkové desky, což je takzvaný kámen pomazání. Údajně na něm mělo být pomazáno Ježíšovo tělo před uložením do hrobu. Lidi k němu klekají, pokládají na něj čela, líbají ho, nechávají si jím posvětit různé věci - a co víc, krásně voní... tedy ten kámen. Sáhnout si můžete i na kousíček místa, kde byl Kristus na Golgotě ukřižován - a to dírou pod oltářem v patře. Pokud si ovšem odstojíte menší frontičku. Podstatně delší, i několikahodinové čekání je pak před sestupem do jakési jeskynní kaple s mramorovou náhrobní deskou. Samotný chrám je soustavou různých kaplí a zákoutí a společně ho užívá několik církví, což je výsledkem zákona z poloviny 18.století. Tenhle status quo totiž učinil konec bitkám mezi celou řadou církví, které se praly o právo spravovat baziliku. Opravdu, rvaly se mezi sebou jako koně, a to doslovně - i uvnitř chrámu!

Překvapivé taky je, že klíče od tohohle chrámu má v držení, a to už devět století, vždy muslimská rodina. Anebo to, že řadu církevních objektů spravuje pravoslavná církev. Mne, nevím proč, úplně fascinovaly desítky, možná stovky, červených olejových lamp zavěšených v chrámech.

Nehodlám vyjmenovávat všechny ty nesporně zajímavé chrámy a stavby, ale rozhodně nemůžu vynechat Zeď nářků, i když mne svým vzhledem trochu zklamala. Původně to byla součást vnější hradby kolem Chrámové hory, ale když byl Chrám v první židovské válce, začátkem našeho letopočtu, římským vojskem zničený, přicházeli Židé se sem modlit a hořekovat nad tou ztrátou. Dneska sem proudí zástupy věřících i bezvěrců a namísto modliteb strkají do spár mezi kameny svá osobní přání. Včetně mne. Možná, že právě pro ně bylo před Zdí vybudováno namísto zbourané čtvrti Mugrabi velké nádvoří s kašnami na očistu. A protože Zeď je brána jako synagoga, musí mít ženy zahalená ramena a nohy a přistupovat k ní odděleně od mužů. Jenom nechápu, proč mají chlapi vyhrazené dvě třetiny její délky a ženské jen třetinu.

Chvilku mi trvalo, než jsem se prodrala téměř k samotné Zdi. Provoz tu zdržovaly některé ženy (a mnohé velice mladé) čelem zaklesnuté do zdiva a vytrvale se modlící, jiné sedící na bílých plastových židlích přímo u zdi a provozující totéž. Když už jsem měla Zeď skoro na dosah, odstrčila mne mohutná a zpocená Ruska v růžovofialové róbě. Pokoušela se vecpat své růžové psaníčko do zaplněné spáry, a když se jí to nedařilo, prohrábla tlustým nalakovaným prstíkem rýhu, vyhodila odtud nastrkané lístečky na zem a vložila tam ten svůj. To mě naštvalo, takže když jsem se na její místo dostala konečně já, vyhodila jsem na zem pro změnu zase ten její navoněný lístek. Určitě vám neprozradím, co jsem měla na svém psaníčku napsáno já, ale od kamarádů ze Spojených osad českobudějovických jsem vezla lístek s přáním věnovaném trampingu. Bohužel ani jeden z nich nebyl modlitbou - i když, kdo ví... Od Zdi pak nemůžete odcházet normálně - to by bylo nezdvořilé vůči Bohu, tak nějakou chvilku couváte pozadu, dokud do někoho nebo něčeho nenarazíte.

Měla jsem to štěstí, že nádvoří bylo v tu chvíli plné izraelských vojáků, možná zde měli přísahu, nevím. A navíc jsem viděla i rodinku, která se zde chystala na oslavu bar micva. Pro hlavní osobu, zpoceného puberťáka v černém, to měl být oficiální vstup do dospělosti. Moc na to ale nevypadal.

Na fotografie z mého putování se můžete podívat zde
Pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama