POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

5. část

17. září 2012 v 15:58 | Hanka Hosnedlová |  Do Svaté země bez bible, ale s báglem

Když už jsme se zastavili na západním břehu Jordánu, který bych nazvala spíše potokem než řekou, nemůžeme minout Hebron, který má prý velký význam jak pro křesťany, tak pro muslimy. Leží asi třicet kilometrů od Jeruzaléma a kdysi dávno to bývalo hlavní město království, než bylo ovšem dobyto biblickým Davidem. Také tohle město, které Židé pokládají za druhé nejsvětější, je však pod palestinskou správou. Vždyť je tu také dvakrát tolik izraelských Arabů (asi 120 000) než židovského obyvatelstva. Kromě jiného je to podle výkladu město Abrahámovo, který tady taky, jak je psáno, pochoval svou manželku Sáru.
Sympatické na Hebronu je hlavně jeho jméno, protože název Hebron pochází ze slova Chevron, a to je zase odvozeno od slova s významem přítel, druh. Ale přátelské to v minulosti tady zrovna moc nebylo. Vezměme si třeba zdejší dávnověkou jeskyni patriarchů. V době byzantské se z ní rychle stala mešita, v křižáckých časech zase kostel, dokonce i katedrála, ale v roce 1187 ji opět získali muslimové a pod trestem smrti do ní zakázali chodit jak křesťanům, tak Židům. To trvalo celých dlouhých sedm set let. A o moc to lepší to není ani v novodobé strkanici o moc a území. Nechci se opakovat, ono je to u většiny měst a církevních objektů stejné nebo podobné, ale nemůžu opomenout téměř nedávný hebronský masakr. V roce 1994 zde totiž izraelský rabín s krásným jménem Goldstein střelbou usmrtil 29 osob a 125 jich zranil. Nádherný příklad snášenlivosti, není-liž pravda? Nepřipomíná vám to něco?
Už několikrát jsem se zmínila, v jakých celoživotních omylech člověk někdy žije, navzdory bohaté četbě a průběžnému sebevzdělávání. Možná, že jste se obodbně jako já domnívali, že jidiš je stejně jako izraelská úřední řeč hebrejština starým židovským jazykem a že se jím v Izraeli běžně hovoří. Jidiš sice v překladu znamená židovský, ale s hebrejštinou, která je skutečně semitským jazykem, není vůbec jazykově spřízněný. Je to totiž taková slepenina se základem ze západogermánského nářečí, jehož kořeny bychom museli zase hledat někde v indoevropské jazykové skupině. Ale obsahuje i výrazy z hebrejštiny, dokonce i slova slovanská či románská. A to všechno jsem se dozvěděla až po návratu od kamaráda, který v Izraeli nějakou dobu žil.
Vlastně jazykem jidiš mluvili hlavně evropští Židé někdy od 9.století a podle některých písemných pramenů má tři znatelná nářečí - polské, ukrajinské a litevské. Největší rozšíření tohohle jazykového propletence zaznamenalo údajně minulé a předminulé století. Dneska jím mluví asi čtyři miliony Židů, ti američtí dávají přednost angličtině prošpikované židovskými výrazy.
Ale nechme na chvíli jazykových hlavolamů a vydejme se do Judské pouště, na jejímž okraji stojí pevnost Masada. Pro mne asi nejsilnější zážitek z celého izraelského tripu, i když nedokáži racionálně zdůvodnit proč. Prostě mne tahle rozsáhlá historická památka, vybudovaná v prvním století před naším letopočtem judským králem Herodem Velikým jako obranné útočiště před Židy, fakt vzala. Možná tady zapracoval fenomén zvaný genius loci.
Pevnost Masada stojí na vrcholku mohutného skalního útesu a byla obehnána téměř půl druhého kilometru dlouhými hradbami (přesně 1400 m). Stavitelé tohohle opevnění nebyli žádní troškaři - ty zdi byly čtyři metry široké a doplněné řadou věží. To si museli dělníci, nejspíš všechno otroci, pěkně máknout. Uvnitř areálu pak byla spousta zásobáren a obrovských skalních cisteren na vodu, ale také skladiště zbraní, kasárna pro vojáky, chlévy a pohodlné paláce se stinnými terasami a vyhlídkami. Protože pevnost stojí na okraji pouště, bylo nutné se zásobit nejen jídlem, ale také, a to především, vodou. A nemohlo se spoléhat jen na vodu dešťovou, tak pěkně přehradili dvě horské říčky, které se naplnily vždycky jen na jaře a jejich vodu svedli prostě do těch kamenných multinádrží. Měli vody nakonec tolik, že si mohli dovolit dokonce i lázně a bazén!
Svahy kopce, kde pevnost Masada stojí, sálaly v dopoledním slunci horkým dechem pouště a jejich světlá pískově béžová barva ve slunci vypadala ještě vyprahleji než okolní poušť. Možnost vyšplhat se do příkrého svahu serpentinovitě se vinoucí Hadí stezkou nebo po nakloněné rovině římského náspu jsme všichni jako jeden muž zbaběle vzdali. Vyjeli jsme nahoru kabinovou lanovkou a se zadostiučiněním a škodolibým uspokojením shora sledovali pachtící se lidské mravenečky, jejichž tempo se s postupem vzdálenosti viditelně zpomalovalo. Nám stačilo ubíjející vedro na nechráněných částech prohlídkového areálu, všichni jsme byli jako zpocená červená rajčata.
Jak už bylo řečeno, Masadu nechal vybudovat Herodes Veliký, pro něhož tady byly vystavěny palácové objekty, pokoje zdobené mozaikami a malbami. Pak už to začíná být trochu zašmodrchané. Jestli jsem tomu dobře rozuměla, další fází bylo obsazení pevnosti zélóty, kterým se někdy říká taky sikarioni. A stalo se tak někdy roku 66 už našeho letopočtu lstí. Těžko by asi hrstka židovských povstalců mohla pevnost dobýt jinak. O pár let později se k nim přidala další početná skupina židovských rodin vyhnaných z Jeruzaléma jinými Židy. Proč byli vyhnáni, to nevím. A taky mi vrtá hlavou, proč se neuchýlili do nějaké hostinnější krajiny. Možná spoléhali na ochrannou moc pevnostních hradeb. Ale za dobu svého poměrně krátkého pobytu tady zřídili v pevnosti synagogu, která je společně s Gamlou nejstarší dochovanou synagogou v Izraeli.
A pak už začíná ta hlavní kapitola historie Masady. Roku 73 přitáhla k pevnosti legendární římská 10.legie. Vedl ji chlapík jménem Lucius Flavius Silva. Asi to byl docela fiškus. Bylo mu jasné, že na těch strmých uzounkých stezkách těžko může vojsko, navíc obtěžkané zbraněmi a výstrojí, pevnost dobývat. Tak nechal na západní straně navršit jakousi rampu - byla to nesporně fuška, takže není divu, že to trvalo až do dalšího roku. Ale i tady asi převzali těžký úkol na svá bedra otroci, i když nedobrovolně. Pak ale už vzali Římani hradby útokem, beranidlem je prolomili a vtrhli do pevnosti.
Ovšem čekalo je překvapení. Židovští obyvatelé už věděli, že dál se římským vojákům neubrání, tak ještě před jejich vpádem vypálili všechny stavby a spáchali hromadnou sebevraždu. Pouze dvě ženy s pěti dětmi se ukryly do prázdné vodní nádrže a přežily. Ale ani ty asi nevěděly, že duchovní ukryli pod podlahu synagogy vzácné hebrejské, aramejské a řecké svitky, jinak by je dobyvatelé vydrancovali také. Později byly tyto poklady přidány ke svitkům od Mrtvého moře.
Pak byla v Masadě asi čtyřicet let římská posádka a v byzantském období tady sídlili nějací mniši, které později zase vyhnali Arabové. Zdálo se, že Masada byla zapomenuta... Znovu objevena byla v roce 1838, ale na vykopávkách se začalo pracovat až ve druhé polovině 20.století. A začala se vynořovat i legenda o její historii.
Určitě mnozí z vás viděli výpravný americký velkofilm s názvem Masada, který dobývání pevnosti římskou legií velice barvitě a plasticky líčí. Hlavní roli tam hrál Peter 0´Toole. Mně stačilo podívat se dolů z hradeb a nějak mi začalo být líto spíš těch stavitelů oné dobyvatelské rampy než obléhaných v pevnosti.
Ale i tady je plno dohadů a nejasností. Především se nedochovaly v žádných židovských dobových pramenech záznamy o těchto událostech. Možná proto, že sebevražda je v tomto náboženství těžkým hříchem a nechtělo se rozvířit pochybnosti o hrdinství židovského osazenstva. Ale rozpor je i v tom, že při vykopávkách v letech 1953-65 za účasti dobrovolníků z celého světa bylo v objektu nalezeno jen pár koster. Kam se poděly asi pozůstatky té tisícovky židovských obránců?
Jestlipak si tuhle otázku kladou i všichni ti mladí izraelští vojáci, kteří tady každoročně skládají slavnostní vojenskou přísahu?
Ale popojedeme dál. Vlastně ani pořádně nevím, co jsem si slibovala od návštěvy některého z izraelských kibuců, se kterou jsem pořád otravovala své spolucestující, až mi bylo vyhověno. A jak jinak - byla jsem zákonitě zklamaná. Možná i proto, že se mnohé v hospodaření kibuců už změnilo. Jejich původní komunistická myšlenka naprostého rovnostářství už také vzala za své.
Původně to byly malé zemědělské osady, kde byl prosazován nejen systém kolektivního hospodaření, ale i vlastnictví. Za práci bylo pro všechny zajištěno ubytování, stravování, oblečení, ale i zdravotní či sociální péče. A taky kulturní a sportovní využití. Co se vydělalo, šlo zpátky do společného majetku. První takový experimentální kibuc prý vznikl už v roce 1909. Budování kibuců mělo však asi největší význam v době osidlování, ve 30.letech minulého století. Později potom vyrůstaly i kibucy průmyslové. A do kibuců jezdila židovská mládež z celého světa na prázdninové výpomoci. Asi jako my kdysi coby studenti třeba na chmel nebo na brambory.
Ale v průběhu času se potvrdila utopičnost tohohle komunistického systému a kibucy jako samostatné jednotky začaly mít ekonomické i organizační problémy, nepomohly ani komploty s bankami a částečné oddlužení. Začala se prosazovat trochu jiná forma hospodaření, individuální ohodnocování, budování rodinných domků v osadách a jako nejkrajnější řešení pak od roku 1996 odprodej části půdy státu.
Ten náš kibuc, do kterého jsme se už poblíž hranic dostali, mi připadal jako takové malé někdejší Slušovice. Kromě polí, pastvin a zahrad zde měli i zpracovnu na své zemědělské produkty, na mléčné výrobky a taky báječnou, opravdu špičkovou zmrzlinu. Méně už mne nadchla její cena. Ale to ostatně i u jiných výrobků a služeb.

Na fotografie z cesty po Izraeli se můžete podívat zde

Pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama