POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

7. část

17. září 2012 v 16:07 | Hanka Hosnedlová |  Do Svaté země bez bible, ale s báglem

Tak jsme se vykoupali v Mrtvém i v Rudém moři (na přelidněné a přeautované plážičce těsně u silnice) a teď už míříme k Eilatu a k hranicím s Jordánskem. Musím se přiznat, že jsem měla pocit vstupu do válečné zóny. Bohatě instalované ostnaté dráty a nejen v jedné lince, vysoké budky se samopalníky, několikeré závory, jištění... Také v odbavovací budově téměř nepochopitelný ceremoniál s lístečky, které vám u jednoho postu dají a o pár metrů dál zase s nesmírně vážnou úřední tváří odejmou, pečlivá prohlídka zavazadel (naštěstí s mým ani ne tříkilovým batůžkem velké problémy nebyly) a - zádrhel s polským spolucestujícím, který měl v pase razítko z návštěvy Saudské Arábie. Hodinu trvalo, než byl díky několikanásobnému prověřování v počítači milostivě propuštěn. A trochu předběhnu čas - při cestě zpátky ho (i nás) čekal stejný, možná ještě podrobnější postup a zdržení. To už jsme byli ale nebyli z toho tak moc vyjevení.
Na jordánské straně už to bylo kapku benevolentnější, i když naše zavazadla šla k rentgenové i osobní kontrole bez nás. Možná to bylo i díky tomu, že hlavní terminál byl v rekonstrukci a my procházeli malým terminálem turistickým. Ale není vyloučené, že je to i letorou zdejších obyvatel. Svědčil by o tom už docela slušný svinčík kolem hraničního přechodu. Co bylo ale důsledné, byla kontrola na alkohol - do Jordánska prostě tenhle ďáblův nápoj nesmí. Bylo mi to celkem jedno, i když zejména pánská část posádky pak velice postrádala možnost zapít ostrá kořeněná jídla pivem nebo aspoň vínem a už předem reptala. To jsem ještě netušila, jak moc bude chybět alkohol mně - tedy jako účinná desinfekce. Ještě týž den mne totiž přepadly akutní střevní potíže, které mi sebraly nejen třpyt, ale i náladu a nastolovaly sérii problémů. Ale věřila jsem v účinnost endiaromu a imodia a dalších léků, které mi polští spolucestující s útrpným pohledem nabízeli. Zatímco další postižený spolutrpitel se z problému dostal během jednoho dne, mne se tyhle nepříjemné trable držely úporně po celou dobu pobytu a dokonce mne vyhnaly ze země dřív, než jsem původně plánovala. Ale o tom až později.
Teď jsme tedy v Jordánském hášimovém království, kde panuje král Abdalláh II. Jeho obličej na nás zírá z řady barevných velkých billboardů během cesty, ale stejně často se vyskytuje na plakátech dominující královská čtveřice. Praděda Abdalláh I., který byl vládcem emirátu Zájordánska už za Britů, a to dost dlouho - dokud ho v roce 1951 nezavraždili, jak je v těchto končinách oblíbeným zvykem. Zato jeho synek Talal vydržel na trůně jen rok - kdo ví, co podmínilo jeho abdikaci. Možná schopnosti jeho syna Husajna. A po tátovi Husajnovi to pak v roce 1999 vzal další Abdalláh, tedy druhý, který tam - velice vážený a ctěný - kraluje dodnes. I když by i jeho trůn mohl být ohrožen - beduínům, kteří tvoří asi 40 procent obyvatelstva a vždycky byli vůči královi loajální, se totiž nelíbí emancipované chování jeho krásné ženy Ranii. Hlavně to, co prosazuje pro práva žen a taky palestinských imigrantů (sama totiž odtud taky přišla).
Větší roli než jména králů ale hrály válečné konflikty. V roce 1946 sice země získala nezávislost, ale teprve válkou v letech 1948 až 1949 území na Západním břehu Jordánu a stala se - Jordánskem. Rok 1967 přinesl další válku a po ní začaly z Izraele do Jordánska proudit davy palestinských uprchlíků, kteří tvoří víc než polovinu dnešního arabského obyvatelstva. A dodnes jsou k vidění funkční uprchlické tábory. Válečný stav sice skončil už v roce 1994, ale zdá se, že napětí mezi oběma sousedícími zeměmi příliš nepolevuje.
Všichni nám všude tvrdili, že pro turisty je Jordánsko bezpečná země, že není třeba se bát. Ovšem vzápětí, jen tak koutkem úst dodávali, pokud se budete pohybovat v obydlených oblastech. O tom, co to znamená, neměl nikdo moc chuti mluvit, ale zjistili jsme pak od amerických studentů, kteří projížděli zemi na kolech, že jsou zde ještě zaminovaná území, označená klasickým pirátským znamením - lebkou a zkříženými hnáty. Moje romantické představy o divokých nezkrotných obyvatelích pouště, o možnosti únosu statnými urostlými beduíny s uhrančivýma očima, přicválavšími na velbloudech, tak vzaly za své.
Ale beduíny jsme viděli - nejen třeba v údolí Petry, ale i podél silnice, v rozsochatých šedivých stanech se spoustou rozházených věcí kolem. Nijak zvlášť sexy se mi tedy nezdáli, i když o těch uhrančivých očích by se někdy mluvit dalo. Většina z nich nosí tradiční volné dlouhé galábie, kterým moji kamarádi říkají noční košile. Je to pro tamější podnebí nepochybně velice pohodlné a příjemné oblečení a jak nám pak jeden z průvodců tvrdil, mají i svůj kladný podíl na plodnosti tamějších mužů, protože jejich mužství není utlačované těsnými džínami. Ačkoliv i ty (myslím tedy džíny) jsem viděla pod galábiemi u mladíků prohánějících koně na pláních. Jakou roli však hraje barva těchhle dlouhých košil (od bílé přes šedou a hnědou až po černou) se mi vypátrat nepodařilo, stejně jako zjistit důvod, proč někteří mají jen bílou utěrku, na hlavě přidržovanou jakýmisi černými masivními kroužky, zatímco jiní červeně či černě kostkovanou.
Trochu přehlednější je to u ženských - dívky si chodí v pestrých barevných šatech, ale ve dvanácti prý dostanou bez odmlouvání černý hábit. Ale ten může být zdobený četnými barevnými výšivkami - u vdaných převládá červená, u svobodných modrá. Tedy má převládat. Ale viděla jsem i výšivky tak pestré, kde bych převládající barvu těžko určila. Tamější krásky, ale i staré ženy si potrpí na hodně masivní, téměř barbarské šperky a i ty nejchudší mají alespoň stříbrné. Zdobení volně našitými třepetajícími se lesklými penízky i kolem obličeje není příliš výjimečné, obdobně silné černé podmalování očí, ale speciální tetování v ženských obličejích jsem zas tak moc často nezaznamenala. Ovšem exotika tam pořád ještě je. Otázka je, jak dlouho...
Jestli ji nespolkne všude se rozpínající amerikanizace a ničivá globalizace. Protože ve městech běžně zahlédnete vedle arabských nápisů známá návěstí KFC, McDonald´s, pizzérie, butiky a módní salony evropského stylu a další pěsti na oko, jako třeba trička a džíny u kluků a dívek ve městech a turistických centrech. Naštěstí prý beduíni jsou dost hrdí a neradi se podřizují novým trendům. Víc sází na tradice a rodinné vazby, které jsou při jejich nomádském způsobu života dost důležité. Je jich několik kmenů - rozhodně přes desítku, počítáno i s těmi na území Egypta - a prý odvozují svůj původ od takzvaných Jezdců z Arábie. Nějak jsem však nepochytila, kdo to vlastně byl. Ale pochopila jsem, že jeden z těchto kmenů, jeho název zněl jako Jalalija nebo tak nějak - se údajně hlásí k rumunskému původu, kdy sem v šestém století přišli jejich prapředci chránit královnu.
Ať tak či onak, civilizační invaze vstupuje i do jejich stanů, které už dávno nejsou z černé kozí kůže. Ačkoliv stará pravidla určovala, že beduíni nemají mít příliš velký majetek, jen to, co unesou jejich velbloudi či koně při přesunu, a dost velký balík je už sám o sobě stan samotný. Přesto vidíte u stanů barevná plastová vědra, umyvadla a vaničky a desítky jiných věcí, kluci jezdí na malých motorkách a kolech a mnozí muži vyměnili velbloudy za otřískané pick-upy (ostatně na těch jsme taky jeli do pouště i my). Dřívější bohatství rodiny a rodu určoval nejen počet velbloudů a dobytka, ale také ženiny šperky (proto asi ta jejich masivnost a váha). Dneska už to bude spíš naditá peněženka.
Když už jsme u těch velbloudů - v Jordánsku prý jich je v současnosti asi tak půl druhé desítky tisíc, což se mi na zhruba šest milionů všech obyvatel zase nezdá tak moc - oproti třeba milionu ovcí nebo skoro půl milionu koz. A třebaže jsou zde obdělávána asi čtyři procenta veškeré plochy a zhruba dvojnásobek tvoří pastviny, je hlavní obživou zdejších lidí zemědělství. Velkým problémem je tady totiž eroze půdy, na 90 procentech země podle meteorologických údajů spadne za rok méně než 20 cm vláhy. Dost velká část obdělávané půdy, hlavně kolem Jordánu a Západního břehu, je uměle zavlažována. Ale všechno ostatní je kamenitá poušť, v lepším případě polopoušť.
Začala jsem ty kilometry vyprahlé půdy bez jakéhokoliv pahorku nebo sebemenšího křovíčka upřímně nenávidět, když mne mé břišní patálie vyháněly bez jakékoliv možnosti vzdorování z auta ven do pouště. I kdybych běžela kilometr, což jsem při naléhavosti té nezbytné procedury nedokázala, stejně bych byla ze silnice dobře viditelná. Doufala jsem jen, že moji dočasní společníci mají kromě pochopení i dostatek taktu a nedívají se směrem mého úprku.
Jinak ale i tahle země vstupuje do průmyslového kolotoče. Zatím, co jsme viděli, jde hlavně o těžbu - ať už fosfátů, které podle tamějších údajů dosahují až čtyř milionů tun ročně, což už je pěkný balík, nebo potaš z Mrtvého moře, jehož těžba se pohybuje kolem milionu tun ročně - samozřejmě všechno na vývoz. Začaly se těžit i další kovy a v posledním čtvrtstoletí taky zemní plyn, vyrostla rafinérie ropy v Zarká a elektrárny kromě Ammánu, kde je největší elektrárna, po celé zemi. A taky kilometry železnic a silnic, které bychom jim v některých oblastech vážně mohli závidět.

Pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama