POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Jihočeský úsměv 2012 - Jedna z vítězných prací

26. listopadu 2012 v 15:06 | Vratislav Vokurka |  Co bylo

Poslední rozhodnutí

Plahočíme se pouští už osmý den. Za tu dobu jsme ztratili devět kluků, ale to je jedno. Popravdě řečeno, nikoho to vůbec nezajímá. Teď už nikoho! Pamatuji si na to, jak zemřel Rogger - bylo to asi týden po tom, co jsme poprvé přijeli na frontu. Tehdy jsme z něčí smrti byli všichni hrozně špatní. Poprvé nám zemřel někdo blízký, kamarád.

Teď už z takových věcí tak špatní nejsme. Válka nám sebrala veškeré city. Předevčírem to dostal Freddie, můj úplně nejlepší kamarád. Znal jsem ho už od dětství. A teď je po něm.... Život mu to nevrátí. Taková je naše filozofie.

Blbost, nemáme žádnou vlastní filozofii. Už ve výcvikovém táboře nám vtloukali do hlav jedinou filozofii: striktně poslouchat rozkazy. Teď už jsme všichni zcela otupělí, nějaká filozofie je nám šumafuk. Dokonce je nám i jedno, jestli taky zemřeme.

Náhle slyšíme v dálce hlasité rány. Všichni instinktivně zalehnou k zemi. Vlastně nám není jedno, jestli zemřeme. Spíš je nám jedno, že musíme ležet na cestě a polykat prach zvířený našimi kopyty. Nevím přesně, jaká část mého těla chce přežít a jaké je to jedno. Řekl bych, že mozek už je horkým pouštním vzduchem zcela zničený a klidně by se nechal zabít. Ale jiná část mého já, možná srdce, ta chce přežít.

Za obzorem se zvedají do výše mohutné sloupy prachu, které tam vztyčilo dělostřelecké bombardování. Pravděpodobně nepřátelské. Je to ale moc daleko, tak na to kašleme a pokračujeme v cestě.

Kapitán Brown, velitel celé čety, dal rozkaz vyšplhat na skalnatý hřeben, co se tyčí před námi. Asi nás chce zabít. Proč ne, i když by mi byl milejší nějaký rychlejší způsob smrti. Třeba kulkou do hlavy, aspoň bych to měl rychle za sebou. Ale sápat se na skálu, to je, jako když inkvizitoři mučili kacíře, než je konečně popravili. Sakra, kapitáne Browne, zastřelte mě, ať se vyhnu tomu utrpení.

Fakt, že vzduch je směsí smradlavého potu, prachu a benzínových výparů, nám cestu nijak nezpříjemňuje. Jo, na rozkaz velectěného velení s sebou musíme tahat kromě přeplněných batohů munice i kanystry s benzínem. "Kdyby náhodou..." říkali. Pitomci. Opravdu bych těm nafintěným armádním úředníčkům přál zažít to, co zažíváme my, pěšáci.

Konečně jsme se vyškrábali na vrchol. Máme malou pauzu, jenže než si člověk stihne trochu odfrknout, přichází opět kapitán Brown. Rozvědka objevila támhle za tím kopečkem za naším hřebenem nepřátelské opevnění. Úkol je jasný .... zlikvidovat ho a pak pokračovat v cestě.

Dohodli jsme to tak, že první družstvo napadne bunkr ze severu, druhé družstvo ze západu a moje třetí družstvo bude vyčkávat, až ta první dvě odlákají pozornost, a pak udeří z jihu, vpadne nepřátelům do týla, dostane se jim na kobylku, převálcuje je, roznese je na kopytech. Takže teď máme asi tak čtvrt hodiny, než se zbytek čety připraví na své pozice a než bude zahájen útok.

"A co kdybychom to prostě zabalili?" říká najednou vojín Smith. Jak to myslíš, Jimmy?" řeknu nepřítomně. Jimmy Smith je nováček, takže ho nikdo nebere vážně. Jenže vzápětí mi to došlo. "Co kdybychom to prostě zabalili?" přehrává se mi ta věta neustále v hlavě. Jimmy je génius! Tohle je první chytrá věc od doby, co mě máma přemlouvala, abych se vykašlal na narukování.

Takže si to shrňme: jsme naprosto sami na holém vrcholu nějakého kopce uprostřed pouště. Kapitán ani nikdo jiný tu není. Můžeme zdrhnout. Nejen to, můžeme zdrhnout, aniž by se to kdokoli dozvěděl. Brown a zbytek čety bude bez pomoci mého družstva v koncích. Dříve, než jim dojde, že my už jim nepomůžeme, budou všichni mrtví.... Haha...

Dostal jsem hysterický záchvat ďábelského smíchu. Hlavy všech vojáků se natočily směrem ke mně. Najednou jsem zmlkl, protože mi došlo, čemu se vlastně směju. Tomu, že někdo jiný umře... a to díky mně! Díky mojí vychytralosti.... Díky mojí zradě.... Jak se sakra můžu něčemu takovému smát. Vždyť se ze mě stala příšera!

Jimmy obeznamuje se svým plánem na útěk i zbytek družstva. Desátník Broom horlivě souhlasí. Desátník Broom razantně odmítá. Zbytek se většinou tváří skepticky: "No, já ti nevím, Billy..."

Sakra. Zatímco mezi kluky se strhává docela vážná hádka, mně začíná pomalu docházet, že ten nápad zas tak geniální není. Kam vlastně utečeme? Do pouště? Do pouště, přes kterou byste i poklusem putovali týden? Do pouště, kde nenarazíte na kapičku vody? "Stejně všichni chcípneme," vykřikuje náhle vojín Thomas a já nemůžu než souhlasit.

Takže si to shrňme znovu... když budeme jednat podle rozkazu, tak asi zahyneme. Kapitánův plán je vymyšlený dobře, a jestli má někdo opravdovou šanci na přežití, tak jsme to my, moje družstvo. Jenže... pak to půjde dál. Další nekonečná putování vyprahlou pouští.... a další strašlivá šplhání na hornaté kopce..... a další nástrahy, při kterých půjde o život a ... jinak řečeno, to zlo se k nám vrátí. Když utečeme, máme šanci, že se ho zbavíme. Nadobro! Když se někomu z nás podaří utéct, už nikdy nebude muset bojovat ani se plahočit pustinou. Nanejvýš ho chytí a zavřou. Chytí ho a zavřou do chládku. Do chládku.... jak se však zdá, mým druhům je libá spíše první možnost.

Je to ale na mně. To já jsem seržant. To oni musí udělat to, co já řeknu. Alespoň by měli. Ale jestli nám pěšákům zůstal alespoň jediný cit, pak je to důvěra. Oni mi věří! Já jim taky věřím! Věřím jim, že mi věří! Oni taky věří, že věřím, že mi věří. A tak dále......

Takhle nějak se asi cítila Isabela Kastilská, když se rozhodovala, zda vsadit na objevitelskou cestu Kryštofa Kolumba. Kolumbus sliboval, že najde novou cestu do Orientu a přinese tak Španělsku nevýslovné bohatství. Královnini rádci tvrdili, že Kolumbus žádnou novou cestu do Orientu nenajde. Měli pravdu. Kolumbus opravdu žádnou novou cestu do Orientu nenašel.

Našel totiž něco lepšího. ...Ameriku! Díky té špetce důvěry a naděje, že by se to mohlo povést, se Španělsku
dostalo bohatství ještě nevýslovnějšího, než si původně někteří optimisté představovali.

Nevím, co by se tehdy stalo, kdyby Isabela Kolumba odmítla. Pravděpodobně by si Kolumbus našel nějakého jiného mecenáše a tomu dobyl slávu. Tak jako tak, Španělsko by dříve nebo později litovalo. Stejně tak i my budeme dříve nebo později litovat, že jsme neutekli, když k tomu byla příležitost.

Hmmm. Jakou ale mohli mít tehdy královští rádci záminku Kolumba odmítnout? Těžko říct. V dějinách se nevyznám. U nás je to jednoduché... život ...nebo smrt. Když utečeme, zemřeme, ale pokud přežijeme, budeme žít. U Španělů to asi byly peníze. Mají ale peníze takovou hodnotu jako život? Nevím, po té dlouhé době strávené v mokrých zákopech i vyprahlých pouštích jsem ztratil vůči penězům veškeré city, kladné i záporné. Možná, že pro stát mají peníze hodnotu života. Ale co je vůbec "hodnota života"? Hergot, filozofování není tak špatnej job.

Náhle se zdáli ozývají výstřely, výbuchy a výkřiky. Akce začala. Podíval jsem se směrem ke kopci, na který byl veden útok. Vzduchem létal prach, oheň i střeva spolubojovníků. Pak jsem se otočil a spatřil pustý oceán písku, široký kam oko dohlédne. Pustina... Při tom pohledu se mě zmocnila hrůza, čirá hrůza. Ale najednou mě ovládl zajímavý pocit, jako by mě ta pustina dokonce lákala.... tam, ano tam, kdesi daleko za horizontem, se skrývá život. Nikoliv skrývá, čeká tam na nás, až si pro něj přijdeme, vysloveně po nás dychtí. Ale je to vůbec Život? Jestli má Život podobu kostlivce oděného v černé kápi, tak ano. Naposledy jsem se ohlédl zpátky na bitevní pole, jestli nechci radši zůstat naživu. Ale už od začátku jsem věděl, že nechci. Sbohem, kapitáne Browne.... Sbohem a díky.... A díky, že jste mi konečně dovolil zemřít.......


Vratislav Vokurka, 9. B (nar.1998)

ZŠ E. Beneše, Mírové náměstí 1466, 397 01 Písek

telefon 382 734 611, e-mail: info@zsebenese.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama