POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Osudová

28. února 2013 v 11:18 | Hanka Hosnedlová |  Ukázky z tvorby

Poprvé jsem se s ním setkal v jedenašedesátém. Předvolali nás tenkrát kvůli nedovolenému rozdělávání ohně a táboření bez dohledu dospělých. Byl jsem čerstvým studentem gymnázia, kam mě protlačila neoddiskutovatelnost faktu samých výborných na zetdéešce a neústupnost mého starého třídního učitele z devítky. Měl jsem proto strach, abych tuhle výhru neprohrál v kasinu, kam jsem jít nechtěl, ale musel. Aby tenhle prohřešek nebyl pak připočten k živnostenskému původu a politické nespolehlivosti mých rodičů. Klukům to bylo celkem fuk - byli v učňáku a měli pocit nezranitelnosti, takže i s úspěchem předváděli hrdiny.

Přesto si jako prvního vyhmátli mne a po úvodním slově jsem měl pocit, že jsem spáchal nejméně atentát na prezidenta anebo podřezal vlastní babičku tupou břitvou. Výslech vedl starší těžkopádný a zachmuřený korbič a v rohu místnosti celou tu show pobaveně a se zájmem pozoroval týpek v kostkované košili a prvotřídně spíchnutých kalhotách. Nevím, proč na nás ten ranař pouštěl hrůzu, když každý ochotně přiznal, že oheň rozdělával právě on, a svorně jsme se pak venku tomu těžkému zločinu řehnili. Zůstal ale ve mně takový neodbytný pocit lepkavé trapnosti, když jsem si vzpomněl na toho frajera v koutě.

V roce šedesát čtyři už v rohu neseděl a taky neměl na sobě módní hit, ale slušivou uniformu příslušníka, když asistoval při rozhánění jednoho shromáždění trampů v lesích a se psem nás naháněl do tlam přistavených antonů a náklaďáků. Figuroval i při zjišťování a u výslechů. Korektní, s lehkým pobaveným úsměvem v koutku úst - nekřičel, nenadával, ani nás netloukl, od toho tu byli ti druzí. On námi totiž pohrdal!

Nevím, čím jsem si zasloužil jeho pozornost, kupodivu si mě pamatoval z onoho prvního setkání a já nebyl vůbec rád. Měl jsem tři dny před maturitou a opět ve mně bobtnal strach jako mléko přetékající z hrnku. Viděl to na mně a očividně ho to potěšilo. Pohrával si s mými obavami i nadějemi. Byl fakticky šmat na to, jak člověka zdeptat a zatlačit mu mozek pod divoce bijící srdce. Ten špinavý pocit ponížení a bezmoci jsem ze sebe nesmyl ani po půlhodině pod sprchou. Hlášení do školy přišlo dva dny po maturitě. Náhoda, štěstí nebo úmysl?

O dva roky později jsme proti sobě stanuli už jako staří známí - on bohatší o hodnost, já o dva roky tvrdé makačky v hutích. Ve šrajtofli se mi tetelilo takřka čerstvé rozhodnutí o přijetí na vysokou školu, jako by mě ty dva roky dřiny vykoupily z nedobrého původu a nevhodných rodičů. Tentokrát bylo na programu vydávání nelegálního samizdatového časopisu, který podle jeho shovívavých slov nestál ani obsahem ani úrovní za riziko, kterému se tím vystavujeme.

Rozumně nám rozebral situaci, nastínil možnosti důsledků a pak nás přátelsky propustil s tím, abychom neblbli. Vždyť máme život před sebou a chceme to někam dotáhnout, ne? Jestli jsme chtěli, nebo ne, už nebylo důležité, faktem je, že na studiích jsme to už dokázat nemohli - všichni jsme ze škol vylítali.

Moudrá prozřetelnost ale opět pomohla ubohému plaváčkovi života. Nemusel jsem na vojnu, a tak jsem nastoupil do propagačního oddělení rozhlasu za kamaráda, který šel splnit svou občanskou povinnost do pohraničních hvozdů. A tak se stalo, že v osmašedesátém jsem opět měl příležitost být při tom.

Byl jsem jako v horečce, chtěl jsem se vyskytovat všude, kde se něco dělo, všechno stihnout... Takřka jsem nejedl, nespal, na zlatý fond republiky jsem přes máminy námitky věnovat dědovy zlaté hodinky - jediné, co nám zůstalo ze starých zlatých časů. A taky jsem potkával toho svého frajera, taky skoro všude. Dokonce i na jednom z velkých jarních mítinků, kde všichni bez ubrousků dávali průchod svým probuzeným nadějím. Ve svém svatém nadšení jsem vůči němu necítil zášť ani zlobu. Vlastně mě ani nenapadlo to, co bylo nasnadě. Měl jsem skoro radost, že i takoví lidé pochopili nutnost politického harakiri a jsou ochotni se změnit. Myslel jsem, že černé pod větrem Pražského jara zbělá.

O to větším šokem pro mne bylo setkání koncem devětašedesátého roku, kdy měly být komplexně prošetřovány a přehodnocovány mé hříchy a prohřešky (a nejen moje), když jsem odmítl posypat si hlavu popelem a podepsat Slovo do vlastních řad, které jsme přejmenovali na Slovo do vlastních zad. Předlouhý byl seznam mých černých činů včetně účasti na protikomunistických akcích - samozřejmě s přesným udáním data. Byl pečlivý i v detailech. Cítil jsem se zaskočený, ukřivděný a zklamaný - a v tomhle nálevu jsem se louhoval hezkých pár let.

A frajer? Ten se na mne hezky usmál a káravě pokýval hlavou ve stylu: tytyty, co nám děláš, ty ošklivý soudruhu? Všechno bylo o to horší, že jsem nemohl zavadit o slušné místo a bez práce jsem zůstat nesměl. Tak jsem brigádničil na různých postech a každou volnou chvíli utíkal do zeleného hojivého náručí přírody mezi kamarády a naše celonoční diskuse u ohýnku mi pomáhaly přenášet se přes neutěšenost všedních dní. Když na to teď zpětně vzpomínám, možná, že to přes veškerou svízel byla ta nejhezčí doba. Nic neslibovala, byly přesně vymezené a rozdělené úlohy, takže jsme jasně věděli, kde stojíme my a kde oni, dali se spolehlivě vytřídit přátelé a nepřátelé. A podnikala se spousta věcí - jen tak bez ambic na slávu či peníze. To už se nikdy nevrátilo a když, tak už to vypadalo všechno nějak jinak, nějak obutě, učesaně, uvědoměle.

Svého frajera jsem na těchto střetech potkal ještě párkrát - přibyly mu šedivé prameny na skráních, diplomatický kufřík v ruce, politický titul. Zase už chodil v civilu, ale bez kostkaté košile. A vždycky už stál na druhé straně stolu a zdálo se, že napořád. Jizva po nespravedlnosti, křivdě a ponížení pomalu zarůstala průhlednými vrstvičkami zklidnění a časem už ani tolik nesvrběla. Dokázal jsem už zkrotit i svou zdivočelou beznaděj a občas vyštípnout rozinku z koláče, který byl upečen pro jiné. Nenápadně a zákonitě jsem vrůstal do sítě samizdatové trampské kultury, do onoho neprogramovaného kvašení, které si nekladlo žádné vysoké a vznešené cíle a zůstalo si věrné, i když do kotlíku občas spadl nahnilý nebo červivý kus.

Frajer si mě pravidelně zvával a zdálo se, že si z mé zatvrzelosti a neústupnosti udělal prubířský kámen svých schopností a přesvědčování. Nehodlal jsem totiž chránit mladé kamarády před zkázou tím, že bych je včas předal jeho starostlivé péči, ani zaručit bezpečnost a zvýšení úrovně našich nelegálních plátků svěřením korektur do jeho rukou. Občas mi dokazoval, že ne každý tak nerozumně odmítá jeho sympatie a spolupráci. Z takových setkání jsem nejrovnější cestou mířil do lékárny s názvem Peklo, kde jsem se snažil všechen ten hnus spláchnout osvědčeným prostředkem na tři písmena.

Stal jsem se pro něho zřejmě symbolem protivníka, ztělesněním všeho, co potíral, a proto mi věnoval až dojemnou péči v tom, jak vyhledával mé malé radůstky a potěšení a snažil se mě zasáhnout právě v tom nejcitlivějším místě. Tím víc mě ale tahle drobná záškodnická a neprokazatelná válka stmelovala s lidmi podobně postiženými a podobně smýšlejícími. Vlastně, když to tak vezmu, mi prokázal neocenitelnou službu - už jsem se nesnažil vyplout, už jsem se nesnažil odejít s co nejmenším šrámem - dokázal jsem přes ten vztek, který ve mně spolehlivě vzněcoval, překonat i svůj strach a obavy z budoucího. Věděl jsem sice, do které ruky vedou nitky tohohle loutkového divadla, ale neměl jsem tu správnou kartu, abych proti tomu mohl něco dělat.

A pak najednou stojí před mým stolem - vůbec ne důležitý, mocný a sebevědomý, ale zplihlý jako balónek po pouti, nejistý a snad i pokořený. Píše se rok 1990 a on se uchází o zaměstnání.

Teď jsem tedy konečně měl možnost oplatit mu všechny ty útrapy, zbabraný život, všechna ta ponížení a roky bezmoci. On byl přece vždycky pro mne představitelem toho špatného a pokřiveného, hybnou pákou obludy požírající svědomí a čestnost. V duchu mi zase všechno proběhlo před očima jako dokumentární film. Zaťaté prsty vyryly do dlaně bílé půlměsíčky, na krku mi pulzuje provazovitá tepna jako živočich chystající se ke skoku.

Zvedám prudce hlavu. V jeho očích se kmitl úlek a obava, jako by omluvně zacouval ke dveřím se složkou papírů v ruce. Teď bych ho mohl zašlapat do podlahy, omlátit mu o nos všechna ta svinstva, která mám v paměti seřazená jako cínové vojáčky v krabici. Dát mu ochutnat ze stejné kaluže, ze které nutil pít mne a zástupy dalších celé roky. Teď bych mou mohl těch třicet let přivázat na krk jako kámen a poslat ho ke dnu. A nikdo by mi to neměl za zlé. Měl bych na to právo!

Místo toho ale beru do rukou jeho složku papírů a odvádím ho na dílnu, kde bude ode dneška pracovat...

(1991)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama