POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Obavy o smrt psa na začátku podzimu

28. března 2013 v 13:02 | Petr Pavlík |  Ukázky z tvorby

Sotva utichl hluk odjíždějícího náklaďáku, Richard Lazný připnul psa Boja na vodítko a rozběhl se od své samoty pěšinou vzhůru, kde vedla z lesa cesta roubená stromořadím silných jasanů. Myslel, že utíká, ale vlastně se už jen těžce vlekl. Spoléhal, že k domnělé rychlosti mu napomáhá silný pes, ale i ten byl už starý a zadýchával se stejně jako jeho pán.

Pak tam nahoře spolu stáli u spletě silných větví, které před chvílí zurážel z jasanu řidič, když obludným mechanismem, připomínajícím žraločí zuby, vršil na fůru smrkové klády.

Kdy tahle hrůza vezme konec, znechuceně pronesl, a pes zavrtěl ocasem. Pohnul jím vždycky, když jeho pán promluvil nahlas, a byli sami, a on myslel, že ta slova patří jemu, a už nebylo v psím rozumu, aby vycítil tu hloubku zoufalství v lidském hlase.

V barvě slonové kosti svítily ze zeleně listí čerstvé jizvy zporážených údů stromů. Jen pár dní budou připomínat smuteční papírové kytky rozvěšené po stromě. Pak zešednou jako jizvy po předcházející ničemné hlouposti, připomínal si Richard Lazný jednání člověka, který sám moc dobře věděl, že k hromadě složených klád jde zajet i z druhé strany, a ocelovými zuby chapadla vznášet kmeny vzduchem bez rizika, že ublíží stromům, které by věkem mohly za mnohé lidské generace vyprávět, co všechno okolní kraj zažil hrůzného za posledních už téměř 50 let.

Richard Lazný odstrkával rozložité větve alespoň z cesty, aby mohly schnout v klidu ve vysoké trávě, ve svém pomalém loučení se životem, v němž šumívaly listy, kornatěly sněhem a jiskřivou jinovatkou, aby se druhý den čerň jejich vlhké kůry zvýraznila na pozadí mlhy.

Odstraňoval větve a už si nepřipouštěl, že se chová jako blázen, že svět má moc jiných starostí, u kterých také není rozum, zodpovědnost ani soucit. Jen se bál, že do hodiny, dvou, se po silničce přižene od lesa jiný náklaďák, který svými pneumatikami bezohledně přeláme části stromů, jež se po desetiletí rozhlížely po údolí, řece a pásmech lesů, směřujícím k hřebenům hor. Věděl dobře, že ani strom, ani jeho větve nevnímají nic z toho, co jej právě napadlo, jen nechtěl dát příležitost člověku za volantem, aby se mohl opájet ještě více svou nadřazeností a mocí, která je u mnohých úměrná velikosti ničení a ubližování.

Na víc už nemám, smutně si připustil a odvrátil se od pohledů dolů k chalupám a domkům roztroušeným na opačném svahu než byla stráň s jeho samotou, a jako už tolikrát v posledním čase si uvědomil, že prohrál, neboť přibývalo chvil, kdy mu nezbývalo, než čekat, až skončí to velké i menší vandalství v okolních lesích, a pak jen jít, zaznamenat škody jako ohledavač mrtvol, o jehož soud však nikdo nestál.

Proč by někdo stál o mé názory nyní, když mě nechtěli slyšet v době, kdy jsem měl zdraví a sílu, kdy jsem se snažil vykládat, jak tragické pro člověka a kraj bylo to, že se násilně potlačila úcta k práci předcházejících generací. Bez toho přirozeného vděku k minulosti nemohla dopadnout jinak přítomnost Šumavy!

Richard Lazný se vracel se psem k chalupě a cítil bolest chorobného srdce a místo, aby ten úzkostný stav jeho duše zrodil pocit ublížení a zloby, zase se jen nahlas zeptal: A proč je mi těch lidí ještě líto? Asi proto, že je nečeká nic dobrého jako každého, kdo věřil, že jeho moc je věčná.

Pak už jen v duchu promlouval ke psu. Ale co je psu do toho, že jsem se zřekl přátel, protože, utrhl se sám na sebe, cítím svůj konec. Což může psí rozum pochopit, že on to byl, který mě na konci života zatáhl do podivného světa politiky? Kdysi mi učarovaly kameny, skály, hory. Vedle nich jsem strávil celý svůj život. Měl jsem denně na očích absolutní hodnoty a to zavinilo, že jsem byl lehkomyslný k vládě lidí. Udělali ze mne nepřítele a taky anarchistu, ale to ještě neznamená, že mám poslouchat hlupáky.

Richard Lazný dožíval svůj život v chalupě, před níž zase usedl. Dlouhá léta se sem uchyloval odpočinout po strastiplných cestách zaníceného geologa, ale pak odtud odjížděl do světa stále unavenější. Později zde neprožil den, aby se v okolí nesetkal s příznaky guberniálního pojetí života, jehož nekontrolovatelnost dovolí všechno, a přitom měl ty lesy a údolí a celý vezdejší kraj stále hlouběji v duši. Trpěl s ním. Přemýšlel o lidech a už dávno věděl, že tak, jak se chovají k sobě, jak si jeden druhého váží, určuje i jejich vztah k té nádherné okolní přírodě. Vlastně jsou i takoví, jací v této společnosti musí být, aby nepřišli o dobrý výdělek a mohli zde vůbec žít, protože věděli, že s jasnou hlavou a charakterem by se brzy zprotivili těm několika mocným, kteří jsou bohužel všude, i tady! Tajemník, předseda strany a živitel - správce lesů, byli prodlouženou rukou moci strany, která jim za věrnost udělila také moc. Jeden druhého měli plné zuby, jako všichni kumpáni, kteří občas propadají podezření a závisti, že on má v tom společenství méně moci, peněz i protekce a výhod, než ti druzí dva. Zůstával však jen u tichých pomluv, i když u piva a rumu v hospodě Nad Řekou k výčitkám nebývalo daleko, ale naštěstí si brzy nacházeli společného nepřítele, který je sjednocoval, když bylo nejhůře. Všichni tři už měli dlouhou dobu důvod nenávidět Richarda Lazného. Správce lesů rozčilovalo, že si horlivě všímá, jak se hospodaří, jak se hospodaří v lesích a jací páni sem přijíždějí lovit. Tajemník obce zase nechápal, jak si může brát starý člověk do hlavy starosti, které si nebral do hlavy on sám. A předsedovi strany vadilo hlavně to, co nejvíce vadilo i těm dvěma, že Richard Lazný stále něco navrhoval, prosazoval, psal a stěžoval si k vyšším orgánům a institucím: zamyslete se konečně, co tady po Vás zůstane za spoušť nejen v přírodě, ale i v duších lidí. Blázněte si dál s vaším socialismem, ale netahejte do toho slušné lidi!

Soudruzi, to je ale vaše věc! To si musíte vyřídit sami, říkávali jim ti, kteří zajížděli v černých limuzínách přečíst cyklostylované referáty na schůze a oslavy všelijakých výročí.

Tak ho dáme proklepnout hochama od bezpečnosti, vymyslel další mocný, když pochopil, že ten Lazný je liška podšitá. A tak se jeho samota dočkala návštěv mužů v civilu, kteří přicházeli ptát se na návštěvy, které Lazný nikdy neměl, pak na to, zda půjde k volbám, příště zase, proč nešel volit, ale jeho odpovědi nepotvrdily jediný trestný čin.

A byli i rádcové, kteří sem přijížděli lovit zvěř, a pak jako udatové v hospodě Nad Řekou slavili zabití statného paroháče: soudruzi, zamysleli jste se vůbec nad tím, z jakých politických pozic …? Soudruzi ten člověk do všeho rejpá …?

Zamysleli se znovu, když jiný soudruh, kterému prozradili, že právě probíhající velkolepý flám by byl pěkným soustem pro Richarda Lazného, který by s tím běžel hned kdovíkam, byl ještě upřímnější, zkušenější: prosím vás, zděsil se s údivem nad politickou naivitou místních potentátů, na každém člověku se přece něco najde. Jen to umět správně formulovat, a hned začal s instruktáží: Pracovní výsledky? A co ten jeho vztah k naší straně?

Nestraník, oznámil jako trumf a instruktor se nadějně usmál, neboť každý člověk měl čas vyjádřit svůj vztah k naší straně, a pak pronesl: A co jeho vztah k Sovětskému svazu? A čekal, že se teď dozví pádný argument proti Richardu Laznému, neboť po roce šedesát osm moc lidí tuto zemi rádo nemělo.

Všichni tři představitelé politiky a moci v obci na sebe přes opilost zdrceně pohlédli. Právě jeho vztah k Sovětskému svazu byl kamenem úrazu. Richard Lazný pracoval v Africe, Jižní Americe, dokonce v Austrálii, ale jak sám uváděl, nejraději pobýval na severovýchodě právě té země, která prodělala tolik zlého, že zavedené měření charakteru a politického názoru člověka podle jeho vztahu k ní už jí nemohla ublížit.

Dokonce si odtud přivezl psa, přiznali, a v duchu viděli rychle stárnoucího muže, jenž se po smrti své ženy rozhodl dožít v samotě, z níž neudělal krok bez psa, který se narodil tisíce kilometrů na východ.

Richard Lazný se o všem dozvídal od lidí, které ti tři mohli počítat mezi členy své družiny, kdyby jim jejich prohnanost nedovolovala dělat si iluze. Byli to patolízalové a přitakávači, kteří by nikdy otevřeně nepřiznali, že místní vrchnost mají hluboko v žaludku, neboť sami neměli čisté svědomí a místo, aby se starali o les, lámali si hlavy, jak to udělat, aby co nejdříve mohli dřepět v hospodě u piva, kde semleli živé i mrtvé, a s přibývajícími štamprlaty sílil v nich i opojný pocit, že jsou u toho, když se chce někomu škodit. A Richardu Laznému se škodit chtělo, jen se nevědělo jak.

Starý muž věděl, že tento pocit podílu lidí na vládě, je největší hrůza společnosti, která si říkala socialistická, ale smával se, když mu někdo zatoulaný k jeho chalupě vyzradil, co se o něm řeklo nového. Jen se nikdy nedozvěděl, zda mu posel přináší zprávu proto, že se v něm hnulo svědomí, anebo se dokonce sám v sobě zmohl ke vzpouře, ale nejčastěji jej přepadla tíseň, když nemohl vyloučit, že každé oznámení je přesně dávkovaný jed společnosti u piva. Alespoň znervóznit a zneklidnit, když už mu nemůžeme ublížit přímo. Neprodali mu dřevo na zimu. V zimě neprojížděli cestu, kterou během roku ničili, jak mohli. Na jaře přijela cisterna plná práškového hnojiva a na louky kolem samoty otevřeli naplno trysky ve chvíli, kdy dul příhodný vítr, který jedovatými oblaky zahalil chalupu a okolí.

Kam jsme to dospěli se soudržností lidí. Po této zemi musely chodit generace lidí, kteří k sobě museli mít blízko, jinak by z jejích močálů a pralesů těžko vydobyli obyvatelnou krajinu, připomínal se smutkem a za všechno vinil zákeřnost houfování lidí do práce. Proč by po tom nuceném pobytu ve stádu po sobě toužili. Donutili lidi dohromady dělat, a bavit už se chce sám…!

Nejraději by vám zastřelili psa!

Proč to neudělají, zachvěl se Lazný, protože jednou za čas se přihodilo, že pes plot neplot proběhl se okolím.

Protože je ze Sovětského svazu. Oni se bojí, že když takového psa zabijí, mohlo by se to vykládat všelijak. Vždyť sám víte…!

K smíchu i pláči, pomyslel si tehdy Richard Lazný a zase byl v duchu daleko v té zemi, v níž poznal mnoho lidí i mnoho bolestí a nepořádků hmotných i duchovních. Toulal se s geologickými výpravami v povodí zlatonosných řek a brzy si všiml, že všichni jakoby čekali na dobu, kdy se život obrodí. Nečekalo se na zázrak, ale na kvalitní mozky generace, která se jako první od té věhlasné revoluce zachovala v celé své kvalitě. Ani ten největší národ nemá nekonečné množství chytrých lidí, a my jsme je léta vybíjeli jako mouchy, jen počkej, Richarde, až ty časy nastanou. To bude smršť, říkávali mu, když na něm viděli skleslost nad nehospodárností, bezohledným drancováním surovinových ložisek, devastací půdy, kdy mu vadila obhroublost a lidská apatie, a především hloupost. Tím hůře pak doma snášel nádherné řeči o Sovětské zemi, jejíž přírodu sám doopravdy miloval. A vždycky bylo hanebné, právě vůči přirozenosti člověka, dávat jakýkoliv národ za vzor. A to mu vadilo, že on i jeho pes mají být zaštiťováni domnělou nebo předstíranou autoritou té veliké země. Kdo zavinil tuhle zvláštní situaci? Co se stane, až se veřejně přizná, že i tam žijí špatní lidé se vším, co je dáno člověku? Co bude, až se přizná, že tam vládne nesvoboda? Ve svých úvahách docházel k závěru, že ti samí, co všechno chválili, budou náhle vše zatracovat. Nikdy tomu stejně nevěřili, ale chválu té země potřebovali ke svým místům a funkcím.

A ta doba pravdy o této zemi je už tady. Jen ji všichni nechápou, protože nevědí, že sami žijí v nesvobodě, natož aby je napadlo, že jejich moc je vážně ohrožená…!

Richard Lazný zase seděl před chalupou, hladil starého psa a věděl, že teď se ve vsi povídá, jak se ten podivín ze samoty rozběhl nahoru ke zmrzačenému stromu a večer u piva se budou dobře bavit o mně už bezstarostněji, protože kolem dědka, který jim léta pil krev, se už nevznáší opar té domnělé nedotknutelnosti.

Teď už toho psa bouchnout můžeme! Jen pozor, nejblíže dvě stě metrů od chalupy, přinutil další hlas všechny k tomu, aby si zopakovali, co měli dávno ujasněné, kudy probíhají v okolí samoty hranice, za níž je možno psa beztrestně zabít.

On je to chlap prohnanej. Hned by na nás vyrukoval se zákonem. Znáte tyhle chytráky! A pak si všichni museli připomenout jeho nedávnou návštěvu hospody, kam přišel pro cigarety, kterými si dál ničil svoje srdce a oni se smáli jeho věčným starostem. Odbyl je výkřikem: Když se nebojíte o les, měli byste se bát sami o sebe, protože nic netrvá věčně…!

Vysmáli se mu a tvářili se, že by moc rádi věděli, kdo by si mohl v této zemi dovolit nějaké změny. Však to máme pevně v rukou, i takové, jako jste vy...!

Přičinliví ničemové se předháněli v zalíbení u místních představitelů strany a státu a ekonomie, jež spočívalo v denním útoku na les, kteří se jim odvděčovali další rundou rumů či přimhouřením očí nad jejich všedními poklesky a prohřešky.

I tohle Richard Lazný věděl. Hladíval psa a byl rád, že pes nerozumí té falešné hře, ve které se tady ocitl, když jeho původní pán zahynul nedaleko tábora v horách Sibiře v troskách vrtulníku. Odvážel tehdy psa s vědomím, že ho uchránil před nelehkým údělem toulavého zvířete v zemi, kde lidé sami nemají často co jíst. Považoval to za posmrtnou povinnost příteli. Zpočátku jej samotného bavilo pozorovat, jak se místní potentáti dusí vzteky a bezmocností, jež si zavinili sami svou účastí v té falešné hře na nedotknutelnost všeho, co bylo sovětské. Kdyby tomu alespoň věřili, ale oni z té předstírané lásky a obdivu jen těžili. Už uměli dokonale pořádat družební sedánky. Rudý praporek se srpem a kladivem zapíchli doprostřed hodovního stolu a pak mohli jíst a pít, mohli lovit zvěř a ryby tam, kde obyčejný člověk nesměl, ve jménu toho velikého přátelství, které v tu chvíli představoval náhodou sem zatoulaný sovětský občan, který ani často neměl čas prohlédnout, že právě on zaštiťuje projev novodobé zpanštělosti, ale byli takoví, kteří si tu výjimečnost a pozornost i úctu skoro vynucovali a považovali ji za jakési splácení dluhů za dvojí osvobození.

Tvůj bývalý pán, milý Boji, tvé rodné zemi tuhle dobu předpověděl, a Ty ses jí dočkal tady u nás, kde zatím není naděje, že se bude něco dít, promluvil trpce ke psu Richard Lazný, když sedával dlouho do soumraku se psem před chalupou a v poslední době stále častěji myslel na smrt svou i psí. Den po dni ztrácel sílu a cítil, že jeho srdce dlouho nevydrží. Žil sám, ale se psem. Cítil zodpovědnost za jeho život a nyní i za jeho konec. Bál se domyslet, co by ti lidé se zvířetem prováděli, kdyby jej pes přežil. Týrali by ho, aby si na něm vylili letitou bezmoc, tím hrůznější, že moc dobře věděli, jak falešná hra to byla. Proto bývalo starému člověku těžko, když se přistihl, že si přeje, aby pes nějak pošel dřív než on.

Aby se věčně nezabýval pozorováním zdravotního stavu sebe i psa, dál tvrdošíjně přecházel řeku a vydával se vzhůru ke hřebenu, už slepý a hluchý ke všem projevům velkého ničení lesa a přírody. Nechtěl se vzdát, i když cítil, že vlastně už nežije od chvíle, kdy ztratil zájem, když nekřičel a nepsal prosby a útočné dopisy těm, u kterých předpokládal rozum a rozvahu, a také slušnost.

A tak zase spolu šli, člověk a pes, tichým podvečerním lesem, v němž voněla pryskyřice, podzimní tlení i výpary spálené nafty a benzínu.

V tom starý muž ucítil slabost. Zalapal po dechu, a jak se sunul do spadaného listí, stačil z prstů ještě uvolnit psí vodítko. Věděl, že je konec, a byl by se cele poddal tomu návalu tísně a únavy, kdyby se kolem něho zaskočeně netočil pes, vydávající teskné kňučení. Běž domů, Boji, utíkej...!

Pes se pustil svahem do údolí snad s vědomím, že uhání k samotě pro pomoc.

Richard Lazný šmátral rukou kolem sebe, jako by se chtěl přes suché listí ještě na okamžik zachytit života.

Pak zdola za šumem řeky dolehl výstřel. Následovalo psí zavytí a vzápětí padla druhá rána. Potom bylo ticho i na lesní cestě.

Tak je po tom psu! Leží tam u lesa. Dostal to přesně dvě stě metrů od chalupy, ať si to starej klidně změří! Bravo! Ať žijeme! Pivo, rum! Přiťukávali si sklínkami a půllitry na vítězství své moci a byli zvědaví, s čím na ně starý Lazný vyrukuje nyní, teď, když jim už žádné nebezpečí nehrozí…!

Když ráno našli mrtvého muže na cestě, byl on jediný, kdo měl na tváři úsměv.

Byl začátek podzimu, a tady v horách, kde jiná léta už ležel sníh, nebylo po zimě ani potuchy.


1. 10. 1989

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama