POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Vzpomínka na Jana Nouzu

29. března 2013 v 8:44 | František Dostál |  Co bylo
Jak se lidé potkávají

Čas je hrozný parchant a o tohle označení se zajisté přičinila sama časomíra. Čas totiž běží pořád jedním směrem a navíc moc rychle. Již dávno před závanem sametového větříku v listopadu 1989 vždy na začátku měsíce září v oboře Hvězda na Bílé hoře konalo se setkání lidí z celé republiky, které běh žití usadil na invalidní vozík. Jedním z účastníků býval také letos zesnulý Jihočech a spisovatel Jan Nouza.

Setkávání postižených lidí později odpoledne pokračovalo také v blízké restauraci

U Holečků, kam kupodivu kdysi rovněž rád zacházel jiný Jihočech. Byl jím spisovatel Julius Zeyer, který po svém příchodu z Vodňan do Prahy nedaleko v jedné vile přebýval. Při společném posezení jsem rozdával vozíčkářům fotografie, které vznikly o rok dříve a vedly se prostě řeči. Tak se totiž v každé době vždy lidé setkávali a poznávali. Jednou z vůdčích osobností byla vzácná žena jménem Regina, která měla vlastně na svědomí, že se mé fotografie dostaly ke spisovateli J. Nouzovi. Později došlo i na dopisování, neboť snímky k jeho chystané publikaci musely "sedět". Kniha s názvem "Rytíři naděje" (Avicenum 1993) mě přitáhla do prostředí léčebny v Kladrubech, kde po mnoho let působil jako správce bývalý převozník ze Sázavy. Šel sem za svojí ženou, která jako mladé děvče přišla o nohu…

Moc blízký mi v Nouzově knížce byl příběh trampa Pučmelouna nazvaný "Krátká noc u táboráku". Snad jen staří trampové znají název řeky Berounky jako Starou řeku, a tak jméno Rio Berounka, které J. Nouza použil, s úsměvem přehlédnu a časem se tomu společně na nebeské báni usmějeme. Příběh absolventa strojní fakulty ČVUT, který se stal vozíčkářem a získal přezdívku Pučmeloun, stojí opravdu za to si přečíst. Když později jako postižený zatoužil spatřit skály u Staré řeky, kamarádi z osady Zlatých bizonů sestavili vor na pneumatikách, na kterém se Pučmeloun na vozíku pohodlně uvelebil a jelo se, vlastně plavilo. Potlach v bývalém lomu na Koukolově hoře se zbytkem poničené kaple se prostě vydařil…

Čas, kromě toho že je hrozný parchant, nedokáže zastavit vzpomínky na lidi, které jsem potkal a s nimiž mě mnohé spojuje. Jan Nouza byl jedním z nich.


František Dostál


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama