POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Pája partyzán

20. října 2013 v 12:02 | Ladislav Beran |  Ukázky z tvorby
Na konci Svatotrojické ulice u vody, kde už končily malinké přízemní baráčky a začínaly mohutné olše, které si čas od času při větší vodě smáčely dlouhé větve v Otavě, bývaly Sběrné suroviny. Když pominu sběrnu, která bývala ještě za školou kpt. Jaroše, nyní opět T. G. Masaryka, kde se ale brával jenom papír, bylo to vlastně jediné zařízení tohoto druhu, kam museli chtě nechtě chodit nejen Portyčáci, ale i občas bouřliví Václaváci a Bukouňáci. Nízký domek z červených, deštěm opršelých cihel byl sběrnou, kanceláří, lidovou galérií, ale velmi často i noclehárnou, protože hned za dveřmi, když se tam vešlo, bylo po pravé straně krátké potrhané hnědé kanape. Mohutný ocelolitinový secesní plot, místy už dost poškozený, nalepený přímo na poslední dům, dodával téhle sběrně, která byla jako každá cítit zatuchlým papírem a starým železem, jakési tajemno. Sběrna byla pro všechny Portyčáky - a nejen pro ně - dost velkým lákadlem, protože všichni, nebo alespoň převážná část kluků z této čtvrti, byli od narození montéry. Sami si totiž dávali dohromady stará kola, z nichž pak vznikaly takzvané plečky, protože na nové kolo našim rodičům prostě v té době stále nějak nezbývalo. Dnes vidím, že to vlastně nebylo ani tak moc na škodu. Alespoň pro nás kluky, protože jsme si takových vlastnoručně vyrobených bicyklů náležitě vážili. Vůbec byla taková doba, že si lidé dovedli více vážit věcí a hledali životní hodnoty v něčem úplně jiném než dnes. Proč nepřiznat, že právě tahle sběrna byla mnohdy jediným spolehlivým zdrojem peněz na kino. A přesto jsem ji měl od mé matky zakázanou. Stejně tak, jako v té době nepřístupného Hraběte Monte Cristo. Téhle sběrně totiž nějaký čas kraloval jistý Pavel Řanda, kterému celá ulice říkala familiérně Pája.
Pája byl invalida. Všem velice ochotně vysvětloval, že o svou levou nohu přišel ve slovenských horách při povstání. Z černých plandavých kalhot mu byl vidět jen otlučený dřevěný pahýl. Dost často si ho upravoval velikou rašplí nebo jen tak přelízl hrubým šmirglpapírem. Dřevěná noha byla totiž za den pořádně obalená rzí ze starého železa, které se mu tu všude pletlo pod nohama. A tak se Pája před každou cestou do hospody takhle šlechtil. Když měl Pája pod čepicí, což bývalo dost často, nasadil si na hlavu velký černý klobouk, prožraný od molů, a přes oko si dal červený šátek. Měl prostě smysl pro legraci, a proto si dost rozuměl i se starým Karvanem, hrobařem od sv. Trojice a sedlářem Fikem, kteří tu u něho byli pečení vaření. Pokud vím, chodívaly k němu rády i všechny děti z ulice. Občas si od něho přinesly domů různé tvrdé bílé kartóny z nedaleké tiskárny a doma si pak na ně malovaly. Nejlepší sběrači od něho dokonce dostávali různé omalovánky. My starší v pubertě jsme si od Páji občas nosívali domů také obrázky. Jenže jiné. Byly to málo oblečené nebo dokonce úplně nahaté slečny, které nám Pája občas přenechal z přebohatých sbírek své galérie. Ženské v plavkách šly za dvě koruny, za ty bez plavek od nás Pája chtěl dokonce nestydatých pět korun. Jednou mi máma na sbírku slečen přišla a bylo zle. Měl jsem totiž tyhle dámy tajně vylepeny v sešitě, který jsem nosil ukazovat spolužákům a spolužačkám do školy. Máma nás před Pájou mnohokrát varovala a řekl bych, až dojemně chránila. Říkala o něm hlasitě a dost často, že je kanec a že se o něm ne nadarmo v ulici říká, že je na ženský. Táta jí samozřejmě oponoval. Říkal, že Pája je slušnej pracant a že je mu milejší, když je na ženský, hlavně když se nesere do politiky. Když si pomyslím, že měl Pája k životu vlastně jen tu sběrnu, lidovou galérii, spočívající v několika málo vylepených obrázcích polooblečených slečen na stěnách sběrny, a to krátké odřené kanape za dveřmi, jsem dost pyšný na tátu, že se Páji před mámou tak hrdinsky zastal.
To, že druhým domovem Páji byla hospoda U mostu, to tady každý věděl. Když se tu objevil, byl ho rázem plný šenk. Moc toho tady prý nikdy nevypil. Stačilo mu pár piv a už se za pomoci hrobníka Karvana šplhal na stůl. Z berle si udělal kulomet a všem ukazoval, jak střílel v horách u Bystrice z kulometného hnízda Němčoury. Pro všechny byl v ulici Pája partyzán a nikdo nikdy snad ani nezjišťoval, zda to bylo tak či onak. Až do doby, než to na něj prasklo. Zničehonic se totiž najednou objevil v hospodě u mostu jeho kamarád z Moravy Jožo Mikulec a po pár pivech a několika zazděných prccích tady na Páju bezelstně vyzradil, že vlastně o tu nohu přišel už dávno před válkou. Padl prý dost nešťastně v Brně pod rozjetou "šalinu" a rázem byl bez nohy. A tak Portyč přišla o svého jediného partyzána. Nikomu z Portyčáků se po něm nestýskalo a nikdo to nikdy Pájovi nevyčítal. Pája byl totiž svým osudem dost poznamenán, takže to jeho "partyzánštění" byla pro chlapy jen mrňavost a bezvýznamnost.
Pája do naší ulice patřil, i když se tu nenarodil. Vzpomínám, že se dokonce na stará kolena ještě oženil. Vzal si Němku, které kupodivu nevadila ani ta odřená dřevěná noha, ani Pájova pošramocená partyzánská minulost. Po létech si také vybavuji příhodu, o které mluvila celá ulice. Pája byl vyhodnocen jako nejlepší vedoucí sběrny. Objevil se v hospodě U mostu v tmavých šatech, které pamatovaly ještě první republiku. Seděl u stolu u okna a pil jako duha. Chlapi si z něho utahovali, aby se pochlubil, co že to dostal za metál, a hlavně, aby dal něco do placu. Po dlouhém přemlouvání sáhl Pája k oknu a vybalil z šedého balicího papíru zarámovaný obraz. Dodnes ho mám před očima, protože jsem ho pak vídával na stěně jeho galérie mezi nahatými slečnami. Na obraz u stolu sedí zasmušilý až zabejčený buržoust s velkým břichem, který právě něco podepsal anebo to podepsat nechce. Vedle něho stojí dva zamračení vojáci v dlouhých zelených kabátech až na zem a s dlouhými píkami na puškách. Pod obrazem je napsáno tiskace azbukou: KAK RABOČIE RACHVATÍLI FÁBRIKU. To vše orámováno velkým širokým černým rámem. Od té doby Pája jako by ztratil humor. Sem tam sice občas něco prohodil, ale už to nebyl ten Pája, jak ho znala ulice.
Ten obraz, nebo snad zarámovaný plakát, v téhle sběrně zůstal ještě hodně dlouho po tom, co Pája ze sběrny odešel dělat sběrače tam nahoru, zatímco všechny slečny v plavkách zmizely. O obraz s azbukou totiž neměl nikdo z nás zájem.


Ilustrace: František Doubek
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morell Morell | Web | 20. října 2013 v 12:25 | Reagovat

Na takovýhle web by se hodily kratší odstavce, bylo by to přehlednější. Jinak četba pěkná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama