POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Autor od třeboňských rybníků

2. dubna 2014 v 20:43 | Hanka Hosnedlová |  Archiv

K osmdesátinám Jana Schneidera...

Téměř londonovsky košatý je výčet literárních specifikací, vážících se ke jménu Jana Schneidera, který v předposledním březnovém dnu tohoto roku oslavil ze všech stran kulaté životní jubileum. Osmdesáté! Je označován především jako uznávaný textař, ale také básník, prozaik, dramatik, scénárista, překladatel, novinář a v neposlední řadě jako divadelní organizátor či spoluúčastník pořádání cen Thalie. V době emigrace působil mimo jiné také jako redaktor rádia Svobodná Evropa, a to přes dvacet roků, až do začátku 90. let. Jen málokdo ale ví, že svá literární díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum.

Ačkoliv Schneiderovo literární dílo mělo celorepublikový a mnohdy i přeshraniční dosah, jeho život je takřka fatálně propojen s jižními Čechami. Narodil se sice v poetickém Šrámkově Písku, ale jeho klukovská léta jsou spojena s Táborem, kde také maturoval na tamějším gymnáziu. Vysokoškolské studie jsou však už situovány mimo jižní Čechy, které v té době ještě univerzitu neměly. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v oboru statistika, což se mimochodem nejednou odráží i v jeho tvorbě. Do života vstoupil s titulem inženýra. A do jižních Čech se pak z emigrace vrátil po sametovém koberci začátkem 90. let, kdy si zvolil k pobytu rybníky obklopenou Třeboň, podporován svou tolerantní a slovesnému umění rovněž oddanou ženou Libuškou. Byl sice v kontaktu s některými svými českými kolegy od pera, jeho knihy byly pod mou značkou pravidelně recenzovány v krajských denících, ale členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů se stal teprve před několika roky.

Vraťme se však ke Schneiderově tvůrčí scéně. Poněkud paradoxní je, že jako českého básníka si jej poprvé zřetelněji povšimli v zahraničí, a to v roce 1956. Nejdříve v polském literárním kabaretu Žoltodziob v Poznani a poté studentský časopis pařížské Sorbonny. V českých časopisech Květen a Kultura se jeho verše objevily až o dva roky později. Daleko výrazněji se ale zviditelnil v roce 1961 pořadem Vo co de, což bylo pásmo chuligánských veršů uváděné na scéně populárního divadélka Semafor. V něm také s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou účinkoval. Právě s Matuškou, Evou Pilarovou a Karlem Štědrým potom rok nato odchází do divadla Rokoko a zakrátko se stává jeho kmenovým autorem. Kromě několika komediálních her si připisuje na tvůrčí konto především oblíbené pořady nazvané Rokokokoktejl.

Tím ovšem jeho spolupráce s divadlem zdaleka nekončí. V divadle Na Zábradlí uvádí společně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem šansony, které zpívala především Ljuba Herrmanová. Poté se v divadle Stop v Pardubicích seznámil s tehdy neznámou Martou Kubišovou, kterou pak následuje i do plzeňské Alfy. Tady v součinnosti s Bohuslavem Ondráčkem vznikají písničky pro Martu a Václava Neckáře, uváděné v komediích Francimor a Edudant a Černej sen. Jakoby se uzavíral menší kruh, když Schneider oba zpěváky přivádí opět do Prahy, do Rokoka. Tady pak pro něho otevírá náruč Divadlo E. F. Buriana, kde najde vlídnou odezvu jeho autorská burleska Poetikon. Daleko širší okruh ohlasu však získávají populární rozhlasové pořady Mikrofóra, Písničky pro Petra a Lucii se Schneiderovými texty. A v roce nadějí - 1967 vznikají také jeho Gentlemani s Ondráčkovou hudbou, což byl první divadelní muzikál, který se hrál nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti a západoněmeckém Giessenu. Ve výčtu divadelních scén figurují ještě i další jako např. Paravan.

Pražská Schneiderova etapa je protkána řadou ocenění v písničkových soutěžích jako třeba bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrná a zlatá Lyra Bratislava, zlatá Synkopa či Grand Prix Sopoty. A posluchači jeho texty milovali. Méně již oficiální představitelé režimu. Například na Bratislavské lyře v roce 1969 sice jeho text Musím dál zpívat získal cenu českých novinářů, ale byl důvodem, proč se nesměl uskutečnit televizní přenos z tohoto festivalu. Političtí představitelé L.Štrougal a V.Bilak otevřeně kritizovali Schneiderovu tvorbu, která se tak u nás dostala na index na celých dvacet let a podmínila Schneiderův odchod do Německa.

Za ty dvě desítky roků v emigraci napsal a vydal 6 knižních titulů. Po návratu, zhruba od roku 1998 se autorské tempo zrychluje. Každým rokem vydává dvě až tři knihy, ať už se jedná o verše, eseje či novinářské žánry. Jakoby onen nashromážděný tvůrčí přetlak musel přenést na papír. Suma sumárum to činí víc než tři desítky knih. Své knihy i sám ilustruje. A zapojuje se i do knižních a prezentačních projektů Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Na českou divadelní scénu se Schneiderovo jméno vrací pak, až v roce 2005 recitálem Vítej, lásko, napsaným vysloveně pro Martu Kubišovou. Uvedl jej pražský Ungelt.
Co říci na závěr, jako přání ke kulatému životnímu jubileu za nás za všechny? Aby ona tvůrčí studna, z níž Jan Schneider stále čerpá, navzdory jistým zdravotním potížím, ještě hodně dlouho nevyschla. A aby mu všechny ty řádky, pod něž se podepisuje, přinášely nejen radost z možnosti ztvárnit své vnitřní přesvědčení a životem nabytá moudra, ale i uspokojení z toho, do jak úrodné půdy jeho slova zapadají…


Foto: Radek Kraus
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Břetislav Kotyza Břetislav Kotyza | E-mail | 5. dubna 2014 v 15:20 | Reagovat

Skládám hold vynikajícímu Mistru svého řemesla. Řemesla, které bude muset současná generace "těch v pozadí" zábavního průmyslu znovu pracně objevit a poctivě vstřebat. Skládám hold a posílám přání zdraví panu Janu Schneiderovi, básníku, umělci a člověku od třeboňských rybníků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama