POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Repríza

30. dubna 2014 v 18:25 | Petr Šulista |  Ukázky z tvorby
Rozhovor s pozůstalými probíhal vcelku klidně. Oba byli sdílní a zejména dcera se snažila co možná nejúplněji odpovědět na jeho otázky. Řečník chtěl užuž povídání s nimi ukončit, když znenadání dcera řekla:
"Víte, my máme takový zvláštní problém, nevím, jak bych vám to řekla," začala pomalu.
"Nejlépe bude, když mi to řeknete tak, jak to je, pokud to bude v mých silách, rád vám pomohu."
"Problém je v tom, že já a moje sestra Míla se léta nestýkáme. Kdysi jsme se nepohodly a od té doby to mezi námi neklape."
"Jen to řekni na rovinu, nemůžete se vystát," vmísil se do hovoru její muž.
"Ano, je to tak, nemůžeme se vystát. Dříve jsme spolu perfektně vycházely, ale od té doby, co matka…."
"Nezabíhej do podrobností," ozval se manžel znovu, "pana řečníka to nezajímá."
"Pokud se to netýká pohřbu, tak máte pravdu, do vašich problémů mně vážně nic není."
"Ale ono se to týká pohřbu," trvala na svém dcera zesnulé.
"O co vlastně jde?" zeptal se nesměle.
"Moji rodiče byli nesmírně pracovití a podnikaví lidé, přestože si dokázali i za totality vydělat dost peněz, žili skromně a za celý svůj společný život snad ani nebyli na dovolené, vše co vydělali, investovali do baráku, zahrady, auta, chaty a chalupy."
"Chaty a chalupy?" podivil se.
"Ano, chaty a chalupy, měli překrásnou chatu u Otavy a o nic horší chalupu na Šumavě."
"Stále nechápu, o co jde?" vyzvídal.
"Před deseti lety otec vážně onemocněl a nemohl chodit, plné čtyři roky byl upoutaný na lůžko a odkázaný na pomoc druhých, tedy mé matky. Když se ale i ona po roce roznemohla také, byli oba dva odkázáni na pomoc mé sestry. Pravda, posloužila jim, ale byla to přece její povinnost, když já se z pracovních důvodů uvolnit nemohla."
"A ona?" nedalo mu, zeptat se.
"Pro ni nebyl problém opustit zaměstnání, s jejími schopnostmi," řekla spíše ironicky.
"Nech toho, nic nikdy nenechávala náhodě a byla vždycky daleko podnikavější a promiň i schopnější než ty," opět se ozval její muž.
"No, to jsem si mohla myslet, že tohle řekneš, kroutit zadkem není žádné umění."
"Když myslíš, ale mluvit čtyřmi jazyky, to už umění je, nebo chceš říci, že ne?" nenechal se umlčet její partner.
"Všechno stejně dokázala přes postel," dál si vedla svou jeho manželka.
"To jsi celá ty. Než bys přiznala, že je někdo schopnější, tak z něho radši uděláš hajzla," napůl vztekle odvětil muž.
"Abychom se snad vrátili k věci, stále jsem ještě nepochopil, o co vám jde?" vmísil se řečník do počínající hádky.
"Zkrátka a dobře, když její otec zemřel, matka se rozhodla sepsat závěť a jejich veškerý majetek spravedlivě rozdělit mezi potomky. Vzhledem k tomu, že její sestra se jak o otce, tak i o matku obětavě starala, odkázala jí a její rodině v závěti podstatnou část dědictví. Moji ženu to rozzlobilo, s matkou se pohádala a se sestrou rozkmotřila. Já osobně si nemyslím, že její sestra si o něco řekla, dokonce jsem přesvědčen, že matku přemlouvala, aby mé ženě dala víc, ale o tom moje žena nechce ani slyšet."
"Bodejť, to víš, ta ji přemlouvala. Proč myslíš, že se o ni tak starala? Pro prachy! Moc dobře věděla, že se jí vyplatí, být s nimi doma. Ta si to uměla panečku pěkně spočítat," zvyšovala žena hlas a začala brunátnět, "nána jedna, jako kdyby toho neměla dost, kdyby se tím vším chtěla zalknout!"
"Nerad vás ruším v rozhovoru, ale rád bych se konečně dozvěděl, o co jde?" vyzvídal dál řečník.
"O co jde? O to, že ji na pohřbu nechci, o to jde," rozhodně odpověděla žena.
"Co říkáte?" dělal, že nerozumí.
"Že ji na pohřbu nechci. Napsala jsem jí to a upozornila ji, že pokud tu někdo z nich bude, bude ostuda, ale já pohřeb platím a já mám právo tu mít toho, koho chci."
"To myslíte vážně?" zeptal se překvapeně. "Nakonec je to vaše věc, ale maminka byla maminkou i vaší sestry. Nezlobte se, nerad se míchám do vašich věcí, ale i ona má přece právo se s ní rozloučit."
"Je to marné, ji nepřesvědčíte, není s ní řeč, neumíte si představit, jak moc ji nesnáší a jak moc ji nenávidí," snažil se o vysvětlení její manžel.
"A co když přijde a spolu s ní její rodina?" zajímal se řečník, "co chcete dělat pak?"
"To se snad nestane, napsala jsem jí to zcela srozumitelně, nakonec mě zná, takže ví, že to myslím vážně."
Neuplynula ani čtvrt hodina, když se ozvalo opětné klepání na dveře.
"Dále," řekl vedoucí.
Otevřenými dveřmi vešla do kanceláře menší, štíhlá černovláska.
"Dobrý den," řekla posmutněle, jmenuji se Míla Strnadová a dnes tady má být poslední rozloučení s mojí maminkou paní Míkovou."
Nutno přiznat, že po vyslovení jména Míla v něm pořádně hrklo. Čeho jsme se nejvíc báli, to je tady, pomyslel si. Žena u dveří vypadala klidně, vyrovnaně i přesto, že její oči jevily známky bolestného smutku a pláče.
"Upřímnou soustrast," pravil vedoucí a podal ženě ruku, "před čtvrt hodinou odtud odešla vaše setra s manželem," dodal, "nepotkali jste se?"
"Naštěstí ne," řekla s úlevou, "takže asi víte všechno, ne?" optala se. "Ale věřte, já jsem své sestře nikdy nepřehodila stéblo přes cestu, vůbec nevím, co se s ní děje, takováhle nikdy nebyla," svěřovala se se slzami v očích.
"Sedněte si, prosím," nabídl jí židli. Poděkovala a sedla si.
"Jsem úplně bezradná, nevím, co dělat, maminka pro mě tolik udělala, nemohu se s ní přece nerozloučit, no řekněte?" podívala se na ně, "moc ráda bych vás o něco poprosila, byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi mohli vyjít vstříc, samozřejmě, nechci nic zadarmo, vše ráda zaplatím."
Podívali se s vedoucím na sebe.
"A jak bychom vám mohli pomoci?" účastně se zeptal vedoucí.
"Mohli byste mé mamince udělat ještě jeden smuteční obřad, byl by jen pro mě a pro mou rodinu?"

(Ukázka z povídky Repríza z připravované knihy Petra Šulisty Psáno nejen mezi rakvemi.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama