POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Vypečená sestra

22. dubna 2014 v 12:49 | Petr Šulista |  Ukázky z tvorby
David se narodil na konci léta jako druhé dítě. V rodině už byla dvouletá dcera. Rodiče měli z jeho narození ohromnou radost, neboť si přáli mít dceru a syna. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl vyvíjet nějak odlišně. Měl se čile k světu. Postupem doby bylo ale stále více znát, že s ním není něco v pořádku. Oproti ostatním stejně starým dětem se začínal viditelně opožďovat. Rodiče navštívili dětského lékaře, který doporučil odborné vyšetření. Diagnóza oba šokovala. Středně těžké mentální postižení. Počáteční radost z jeho narození vystřídal pocit zklamání a beznaděje. Oběma se do mysli vkrádala otázka proč? Proč právě my? Proč a za co?
"Co sis to udělal?" dobírali si Davidova otce kolegové z práce. "Holku jsi zvládl, ale na kluka ti síly nestačily, co? Není ten tvůj kluk nějaký divný? Viděli jste, jak blbě čumí?"
Takových a podobných narážek musel vyslechnout bezpočet. Zprvu se je snažil rázně odrážet. Později je přecházel mlčením. Kdesi uvnitř ho to ale hryzalo.
Podobně na tom byla i jeho žena. A co bylo nejhorší, i jejich dcera. Je až s podivem, jak i děti dokážou být zlé a záludné.
Postižení Davida, narážky a posměšky veřejnosti, to vše nepřinášelo do rodiny tolik potřebný klid. Ba naopak. Zvyšovaly napětí a vyvolávaly stále častější nedorozumění a hádky. Davidův otec, ač rodinu původně hájil, se nakonec obrátil proti ní. Snažil se veškerou vinu za narození Davida hodit na manželku. Tím vlastně zadal počáteční důvod k budoucímu rozvodu.
Z milovaného a tolik očekávaného syna se stala nepřekonatelná překážka. Matka Davida se snažila všemožně situaci zachránit. Požádala o Davidovo umístění do ústavu sociální péče. Bohužel, její vyřízení se protáhlo na několik let. Její manžel tak dlouho čekat nechtěl. Když byl konečně David ve svých třinácti letech do ústavu přijat, jeho otec už byl dávno pryč.
V ústavu sociální péče prožil David přes čtyřicet let života. Našel si v něm své kamarády i svůj náhradní domov. Matka za ním spolu s dcerou zpočátku pravidelně jezdila. Později se intervaly jejích návštěv prodlužovaly. Po její smrti byla opatrovníkem Davida ustanovena jeho sestra. Ta však za ním přijela všehovšudy třikrát. Posledních deset let nejen nepřijela, ale ani se neobtěžovala poslat mu pohled nebo balíček. Neozvala se ani na jeho padesátiny. Když David náhle a nečekaně ve svých čtyřiapadesáti zemřel, narychlo se objevila v ústavu a měla plno starostí o jeho pozůstalost.
David patřil mezi oblíbené klienty ústavu. Nedělal zbytečné problémy, byl milý, klidný, veselý. Rád zpíval a kreslil. Velice ho mrzelo, že za ním jako za ostatními kamarády nikdo nejezdí. Vždy o Vánocích, Velikonocích a na své narozeniny stával u okna a dlouze vyhlížel sestru. Tak moc se na ni těšil, tak moc ji očekával. Nedočkal se. Nikdo neví, co prožíval, když viděl usměvavé tváře kamarádů obklopených svými nejbližšími a radujícími se z přivezených dárků. Určitě si moc přál prožít něco podobného. Určitě o tom snil. A stačilo, aby zemřel, a sestra byla tady. Bohužel, ale jiná, než by ji čekal. Jiná, než si ji přál mít.
Nezajímala se o příčinu jeho smrti. Nechtěla vědět, co mu bylo, čím trpěl a jak žil. Zajímala ji pouze jeho vkladní knížka a věci, které po něm zůstaly.
"To mu tedy na té knížce moc nezbylo," řekla zklamaně, když ji sociální pracovnice sdělila výši vkladu. "To jste mu museli utratit tolik peněz," rozčilovala se. "Snad toho zas tolik nepotřeboval?"
Sociální pracovnice se jí marně snažila vysvětlit, že David chtěl také jako ona něco hezkého mít. Někam se podívat, užít si trochu radosti a potěšení.
"Prosím vás, nesrovnávejte ho se mnou. Co on potřeboval? Vždyť tady měl přece všechno nebo ne?"
Když se trochu uklidnila, začala s ní sociální pracovnice projednávat záležitosti týkající se Davidova pohřbu.
"Podívejte, o pohřbu mi neříkejte! Já nic zařizovat nebudu!" vybuchla. "Brácha žil tady, měl tady i trvalé bydliště, takže si ho pěkně pochovejte sami. Stejně jsem s ním měla v životě jen samé trable. Od toho jste snad tady, ne? Jste přece ústav sociální péče? Zajištění pohřbu, to je taky péče, i když už ta poslední, tak o co jde? Připravte mi vše, co po bráchovi zbylo a já jedu. Nemám čas na zbytečnosti."
"Ale já na vás přece nechci, abyste pohřeb zajišťovala. Chci se s vámi jen domluvit na termínu pohřbu," snažila se o vysvětlení sociální pracovnice.
"Říkám vám, udělejte to, kdy chcete! Nemyslete si, že sem takovou dálku pojedu znovu. Já nemám času nazbyt."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Břetislav Kotyza Břetislav Kotyza | E-mail | 23. dubna 2014 v 23:51 | Reagovat

Střípek rozbitého zrcadla Sněhové královny, pohádky pana Hanse Christiana Andersena, nalezl jsem v srdci této malé povídky. A stejně jako u pohádky o chladném lidském srdci je mi smutno, zvláště když se v povídce jedná o realitu. Strohou a stroze zaznamenanou realitu bez příkras. Literatura faktu. // Zdravím pana Petra Šulistu. Ač básník, zaznamenal mezilidské vztahy bez barvotisků. Mrazí mne. B.K.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama