POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Sametová revoluce - 1989

22. srpna 2015 v 9:41 | Jan Bauer |  Ukázky z tvorby

Sametová revoluce - 1989

(Ukázka z knihy Jana Bauera Převratné události v českých dějinách, která vychází koncem srpna)

Na pátek 17. listopadu 1989 byly oficiálně ohlášeny oslavy Mezinárodního dne studentstva. V minulosti, s výjimkou roku 1968, kdy v tento dne vyhlásili vysokoškoláci třídenní okupační stávku na protest proti pobytu sovětských vojsk, býval studentský svátek připomínán spíše formálně a míval podobu pietních aktů v souvislosti se zastřelením studenta Jana Opletala a následným uzavřením českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Tentokrát se však Bezpečnost obávala demonstrací ne nepodobných těm z 21. srpna a 28. října. Václav Havel se svými přáteli Sašou Vondrou, Vladimírem Hanzelem, jehož si vybral jako svého osobního tajemníka, a Jiřím Křižanem nepředpokládali, že by 17. listopad měl představovat nějaký významný zlom. Tušili sice, že se totalitní režim vzhledem k nedávnému pádu berlínské zdi, symbolu rozdělení planety na dva světy, dlouho neudrží, ale sami se chystali na Den lidských práv, 10. prosinec, kdy měla mohutná demonstrace přinést žádoucí změnu poměrů. A tak Havel odjel se svou přítelkyní Jitkou Vodňanskou na Hrádeček.


Manifestace na Albertově

Studentská manifestace byla svolána na Albertov na nádvoří Patologického ústavu lékařské fakulty, odkud v roce 1939 vyšel pohřeb medika Jana Opletala. Podle kolujícího letáku Studentské unie měli odtud její účastníci pochodovat přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice, kde položením květin v parku před Hlavním nádražím měla být oslava ukončena. Protože hlavním pořadatelem byla Vysokoškolská rada městského výboru Socialistického svazu mládeže, Obvodní národní výbor v Praze 2 manifestaci povolil. Na nátlak Bezpečnosti, která se obávala pochodu manifestantů centrem města, však nařídil změnu trasy průvodu z Albertova na vyšehradský Slavín k hrobu básníka Karla Hynka Máchy. Že bude mít manifestace politický podtext, bylo zřejmé už z uvedeného letáku, v němž se mimo jiné pravilo:

"Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy…"

Manifestaci vedle Socialistického vazu mládeže spolupořádaly i nezávislé studentské organizace jako STUHA vedená syny předních disidentů Martinem Klímou, Markem a Martinem Bendovými a Jiřím Dienstbierem mladším a také, což je zvláště zajímavé, Nezávislé studentské sdružení, které s pomocí Petra Uhla založil údajný posluchač Vysoké školy báňské v Ostravě Růžička, ve skutečnosti poručík StB Ludvík Zifčák.

Vzrušenou atmosféru na Albertově povzbudil hned první projev dr. Josefa Šárky, účastníka Opletalova pohřbu v roce 1939. Když prohlásil: "Studenti, nejdete se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát", shromáždění mu nadšeně tleskalo a provolávalo "svobodu, svobodu" a "dialog, dialog". Velké nadšení vzbudil také projev studenta Martina Klímy, který požadoval "vytvořit obraz národní sebeúcty, právo na svobodu nezávislé existence" a vyzval k boji "za svobodu a proti totalitnímu bezpráví". Z davu se ozývalo volání "ať žije Havel!" a také "Masaryk!", "Dubček!" a "nechceme Miloše!" a "chceme novou vládu!".


Zatčení Dubčeka

Alexandr Dubček, jehož jméno také provolávali mnozí manifestanti, byl ve skutečnosti na Albertově přítomný. Je otevřenou otázkou, proč právě tento den vážil cestu z Bratislavy do Prahy? Byla v tom jen shoda okolností, nebo přijel záměrně, aby se účastnil demonstrace? Na tyto otázky nebude jistě s odstupem času snadné odpovědět. Dost možná, že měl někdo zájem, aby se v kritický den objevil v hlavním městě někdejší symbol Pražského jara. Cestou s průvodem na Vyšehrad Dubčeka, kterého doprovázel někdejší člen předsednictva ÚV KSČ z roku 1968 Václav Slavík, zatkli příslušníci Státní bezpečnosti a odvedli do služebny v tehdejším Paláci kultury, dnes Kongresové centrum, kde byl tři hodiny zadržován. Neměl tím být náhodou vytvořen mediální obraz hrdiny 17. listopadu? Podle některých svědectví se po této době objevil v davu na Národní třídě, kde jeho tvář údajně zachytila policejní kamera.

Je zajímavé, že zatčení Dubčeka měl na starosti tentýž major Žák, který v lednu zatýkal i Václava Havla. Sám na to později vzpomínal: "Někdy kolem osmnácté hodiny jsem dostal rozkaz zajistit Alexandra Dubčeka, který se chystal na Vyšehradě promluvit k manifestantům. Tento údaj byl zjištěn z odposlechu telefonu Jana Urbana (signatář Charty a zpravodaj Východoevropské informační agentury - pozn. autora), který Dubčekovi volal ke Slavíkovým. Vyslal jsem na Vyšehrad skupinu asi pěti lidí pod velením kapitána Nepomuka, kteří měli za úkol pana Dubčeka zadržet a zdržet ho tak dlouho, aby nemohl vystoupit. Z jejich hlášení pak vím, že v době příjezdu této skupiny na Vyšehrad byl A. Dubček již zadržen a naše skupina pak s ním prováděla pohovor…"

S postupem majora Žáka však údajně nesouhlasil jeho nejvyšší nadřízený, generál Lorenc. V následujících řádcích zároveň vysvětluje, proč před 17. listopadem nebyli preventivně zatčeni přední disidenti, jako se tomu dělo dříve před podobnými výročími. Vždyť například Václav Benda byl se svými syny na Albertově i na Vyšehradě a šel pak také v průvodu po bývalém Engelsově nábřeží. Dejme tedy slovo generálu Lorencovi:

"K preventivnímu zadržení vedoucích opozice před 17. listopadem nedošlo. Považoval jsem to v té době již za bezpředmětné. Bezpečně jsem tehdy věděl, že ke zvratu dojde, když ne 17. listopadu, tak 10. prosince a nejpozději při Palachově týdnu v roce 1990. Situace mne už zcela zbavila iluzí, že by se uvnitř KSČ našla síla, která by dokázala něco změnit, a bylo mi jasné, že boj o hegemonii nemůže vyhrát. Bylo mi jasné, že čím déle bude trvat napětí ve společnosti a agónie moci, tím to bude horší a přál jsem si, aby to, co se stát musí, se už stalo. Šlo mi o to, aby nepropukla nějaká výbušnost. Přinejmenším maximálně snížit její možnost například nějakým veřejným projevem. Proto jsem zastával názor, když jsem se dozvěděl, že 17. listopadu 1989 je A. Dubček v Praze a chystá se na demonstraci, mělo by se mu v tom zabránit. Ovšem měl jsem na mysli provést to formou domluvy a debaty s ním, nikoliv tak, že bude zatčen. Panu Dubčekovi jsem se pak za to, jak s ním jednali na Vyšehradě, písemně omluvil…"

Generál Alojz Lorenc, mimochodem člověk mimořádně vzdělaný, absolvent aspirantury v oboru technická kybernetika a tvůrce šifrovacího automatu používaného v členských zemích Varšavské smlouvy, rozhodně nebyl zaslepeným politickým fanatikem, ale spíše věcným pragmatikem moci. Zatímco průvod asi pěti tisíc, možná jen tří tisíc lidí zahýbal z nábřeží kolem Národního divadla na Národní třídu, právě večeřel v břevnovské vile ministerstva vnitra se sovětskou delegací vedenou náměstkem předsedy KGB generálem Viktorem Gruškem.

Další sovětský generál, údajně nikoliv z KGB ale z ministerstva vnitra SSSR, Genadij Teslenko byl právě v té době v řídícím štábu podplukovníka Danišoviče, který měl velet zásahu proti demonstrantům. Náhoda? Prý to byla jen návštěva motivovaná profesionálním zájmem.


Tvrdý zásah na Národní třídě

Jak to však vypadalo v centru Prahy, kam po nábřeží prošli z Vyšehradu účastníci manifestace k Mezinárodnímu dni studentstva? Na Národní třídu je údajně přivedli podle jedné verze bratří Bendové, podle jiné poručík Zifčák vydávající se za studenta Růžičku. Samozřejmě neuspořádaný dav provolávající "svobodu!" či "pryč s Jakešem!", mohlo snadno ovládnout několik aktivních jedinců v jeho čele. Nicméně vůle jít na Václavské náměstí, kde se odehrávaly všechny předcházející demonstrace, byla patrně společná všem přítomným. Na Národní třídě, zhruba u tehdejšího obchodního domu Máj, se jim však do cesty postavili příslušníci Bezpečnosti, kteří jim v tom měli zabránit. Vzhledem k tomu, že jejich postup nebyl příliš koordinován, ocitly se zhruba tři tisíce demonstrantů v kleštích, a i kdyby se v té chvíli chtěly rozejít, neměly by kudy. Navíc se zcela nečekaně na místě objevily "červené barety", příslušníci Pohotovostního pluku SNB. Jejich oddílu, zdá se, nikdo nevelel, ale přesto měli čísi rozkaz postupovat velmi tvrdě.

Bývalý náčelník správy vojsk ministerstva vnitra generál Josef Šabata, do jehož pravomoci tento útvar spadal, k tomu uvedl: "Nebyl jsem na žádné poradě, kde by se o nasazení OZU (oddíl zvláštního určení) jednalo. Dostal jsem pouze pokyn, že mám vyčlenit třicet maníků OZU, jak to vyplývalo z rozkazu ministra. Vše další už bylo v kompetenci tehdejšího náčelníka OZU plukovníka Solmošiho. Výstroj i výzbroj tohoto komanda byla vždy určována vzájemnou dohodou velitele OZU a velitele bezpečnostní akce. Já sám jsem o tom ani nevěděl, že mají červené barety. Nevěděl jsem ani o tom, že na Národní třídě vystoupí ve výsadkářských uniformách. Ani jsem o tom nerozhodl, ani jsem k tomu nedával souhlas…" Kdo tedy?


Generál Lorenc vzpomíná

Dejme ještě slovo generálu Lorencovi, který v dané chvíli zastupoval i federálního ministra vnitra, měl tedy mít nejvyšší odpovědnost za celý zásah na Národní třídě: "Ministr potřeboval odjet do Ostravy k rodině a mne pověřil, abych ho po 16. hodině na ministerstvu zastupoval. Před odletem ještě řídícímu funkcionáři SNB v Praze potvrdil úkol nepřipustit případné rozšíření demonstrace na Václavské náměstí…Představoval jsem si, že demonstrace nakonec sama skončí a lidé se rozejdou… Moje telefonáty s M. Jakešem byly stručné:

  • Je tam asi päťtisíc ĺudí, demonštrácia má politický charakter. Proti KSČ, predstaviteĺom strany, proti štátnym orgánom, ľudovým miliciám aj proti ŠtB. Zasahovať nemá zmysel. Ničomu by sa nepomohlo.
  • Dobře. Odjíždím na Slapy, když, tak mě zavolej tam.
    … Když se situace na Národní třídě neuklidňovala, asi v půl deváté jsem se generálu V. Gruškovi omluvil. Náš rozhovor byl neustále přerušován. Stejně jako členové naší i sovětské delegace stal se nechtěně svědkem mých stanovisek. Nikdo je ovšem nekomentoval a nic jsme v této souvislosti neprobírali. Později, při loučení, mi kolegiálně řekl, že kdyby byl na mém místě, měl by na věc stejný názor…"
Těžko posoudit, nakolik jsou předchozí řádky citované z Lorencových vzpomínek opravdu věrně autentické a nakolik se jedná o záměrnou desinformaci. Sověti neměli pochopitelně zájem držet Jakeše nad vodou, jakkoliv se oficiálně Gorbačov zřekl Brežněvovy doktríny, tedy nezasahování do vnitřních záležitostí Českolovenska. Lorenc byl jistě člověk, s nímž si perestrojkoví Sověti rozuměli. Věcný a velmi inteligentní technokrat, který mohl v součinnosti s KGB "zařídit" Jakešův pád, respektive vyvolat ve společnosti takovou atmosféru, která by k jeho pádu přispěla. V této souvislosti by opravdu nemusela být náhodou, že právě 17. listopadu byl v Praze Dubček, že jen o několik dní později se do Československa z rakouského exilu vrátil i další významný muž Pražského jara - Zdeněk Mlynář, shodou okolností někdejší Gorbačovův spolužák a také kamarád ze studií.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama