POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

O kočičím mňoukání

25. února 2017 v 10:39 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby

BEZDOMOVEC TOBIÁŠ

JSOU DVA ZPŮSOBY, JAK SI ODDECHNOUT OD BÍDY ŽIVOTA - HUDBA A KOČKY.
Albert Schweitzer



Stalo se to v naší obci snad ještě před potopou, ale dodnes si o tom lidé vyprávějí. Starý Chudomelka ovdověl a Kropáčková mu přinesla kocoura. Už většího, prý od švagrové Máni, která se přestěhovala k dceři do paneláku.

"Bábo, co vás to proboha napadlo?"

"Napadlo, nenapadlo, tady máš kocoura a dobře se o něj starej. Říkej mu třeba Tobiáš, to nechám na tobě. Tak se měj!"

Kocour se rozhlédl po světnici, přičichl tu i onde, pak se přitočil ke svému novému majiteli a začal se mu třít o nohy.

"Jo, to víš, že tě nenechám hlady." A šel mu nalít do misky trochu vlažného mléka od večeře. Kocour vylízal misku a na očích mu bylo vidět, že by se ještě do něčeho zakousl.

"Tak počkej, včera mi přinesl Vaněček okouna, tak se rozdělíme."

Aniž by zaklepala, strčila znova do dveří hlavu Kropáčková: "A nezapomeň mu dát do starého umývadla písek nebo piliny."

Chudomelka s kočičím doprovodem vyšel před chalupu, nabral do oprýskaného hrnce piliny a doma poučil Tobiáše, o co kráčí.

Pohodlně se usadil do křesla a s novinami v ruce pozoroval přes brýle nového kamaráda, který zalehl a s hlavou na předních packách hleděl střídavě jedním okem na svého nového pána. Po chvilce Chudomelka vstal, opláchl se trochou vody, oblékl pyžamo a odšoural se na gauč.

"Vstávej, lenochu, jde se spát."

Kocour se protáhl a tiše ho následoval. Chvíli postál, jakoby přemýšlel, možná čekal na pobídnutí svého pána, a když se ho nedočkal, zívl na celou hubu, stočil se do klubíčka a usnul na podlaze spánkem spravedlivých.

Ráno, ještě než se sluníčko probudilo, uslyšel Tobiáš svého pána, jak se s doprovodem jakýchsi zvuků protahuje, zanadává na psí život a jde obhlédnout chalupu.

Když uslyší za sebou Tobiášovo zamňoukání, postrčí kšiltovku na čelo a v zápětí ji vrátí na původní místo.

"Vždyť už jdu. Co si dáš, kámo, k snídani?" A aniž by čekal na odpověď, ohřál v plechovém hrnci mléko, do něho nalámal kousky polotvrdého rohlíku, odlil do hrníčku pro sebe a do misky pro kocoura. "Jdu nakoupit, za chvíli jsem zpátky." Tobiáš ho následoval, a to se od té doby opakovalo ráno, v poledne i večer, prostě na každém kroku. Není divu, že zakrátko znala jeho věrného průvodce celá vesnice.

Chudomelka byl tělem i duší myslivec. Politika ho nezajímala, hrát na housle neuměl, do hospody moc nechodil, řeklo by se, že úměrně k jeho starobnímu důchodu. A tak měl jen tu svoji flintu a nyní nového kamaráda Tobiáše. Sem tam si zapálil fajfku, koupil krvavou tlačenku, z kontejneru vytáhl včerejší noviny a k tomu si pustil dechovku.

Tobiáš už dávno spával se svým pánem, jenom když to chrápání nebylo k vydržení, tak se přestěhoval do rohu na několikrát přeloženou deku.

"Jdu do lesa," oznámil stručně Tobiášovi a přikázal, aby byl doma a choval se ke každému zdvořile, a ať ho ani nenapadne jít za ním. Každého myslivce doprovází pes, ještě by se mi kamarádi vysmáli. On také měl léta psa na pokračování, jak říkával se smíchem svému jezevčíkovi, který bez rozloučení následoval jeho ženu, a nechali ho tady v tom nepřehledném lidském mraveništi samotného.

K myslivosti mu stačilo, že chodil s flintou na rameni a rozhlížel se kolem sebe. Sotva vešel do lesa, uviděl zelenou sukni v hnědém kožíšku, s černou vlněnou šálou na hlavě a dvakrát omotanou kolem krku.

"Pozdrav pánbůh, Kropáčková. Vy jste si dnes přivstala."

"Dejštopánbůh, Libore. Nemohla jsem dospat, a tak jsem si řekla, budeš čučet bez užitku doma, zajdi do lesa na borůvky. Však víš sám, každá koruna k důchodu dobrá a nějaká houba do bramboračky taky."

"Já vám do košíku přidám krásnýho borováka. Našel jsem ho u krmelce. Je trochu okousanej od slimejšů, ale jinak všechna čest stranou."

"Děkuju ti, hochu, moc ti děkuju. Jak vidím, tak sis vzal s sebou doprovod."

Chudomelka se otočí a za ním v trávě opatrně zvedá rosou omočené pacičky Tobiáš.

"Neříkal jsem ti, že máš čekat doma, pitomče?"

Sehnul se a strčil mokrého kamaráda pod bundu.

Popošel pár kroků, zastavil se a naslouchal. Kdesi v dáli bylo slyšet, jak datel bubnuje zobákem na kmen stromu. Klepání přerušila veverka, která přeskočila z větve na větev a čekala, co bude dál. Chudomelka se posadil na pařez, Tobiáš vystrčil hlavu a snažil se vyskočit na zem.

"Tak pojď, brácho."

Tobiáš se porozhlédl a šup ke špičatému čumáčku s kuličkami místo očí. Chtěl se s ním seznámit, ale najednou byla před ním pichlavá koule. Mňau! Zakňučel, když ho chtěl popostrčit, a olízl si pacičku.

"Nebreč! Já ti ji pofoukám a popojedeme."

Kocourovi se moc nechtělo, ale co naděláš. Chudomelka si to zamířil přes louku na druhý kraj lesa. Cestou se shýbl pro několik lišek, dva klouzky, křemenáče a na mezi pro chomáč bedel s hnědými puntíky na bílém klobouku.

"Tak jsme tady!" Zastavil se u jakési věže a začal stoupat po úzkých stupačkách nahoru.

"Mňau!" Opět se ozval kocour dívaje se za svým pánem.

"Žádný mňau! Jsi chlap? Jsi. Tak nečum a lez!"

Tobiášovi se moc nechtělo. Opatrně vylezl na první schod a vrátil se. Chudomelka na kazatelně odložil pušku, rozepnul si bundu a rukou si otřel z čela pot. Vytáhl dalekohled, kapesníkem přejel orosená sklíčka, posadil se na chatrnou stoličku a bez hnutí pozoroval probouzející se krajinu.

Když uslyšel za sebou zamňoukání, otočil se, pohladil kocoura, vytáhl svačinu, odlomil kousek chleba, přidal ždibec salámu a podal svému stále mňoukajícímu doprovodu.

"Když ti nejede chleba, nedostaneš nic," konstatoval, když salám zmizel v útrobách hladového kamaráda a kousky chleba zůstaly na podlaze bez povšimnutí.

Potom se nad ním přece jen smiloval a poctivě se rozdělil o poslední dvě kolečka laciné pochoutky.

Večer udělal bramboračku s houbami, zapnul rádio, a když se dověděl, že soutěž o nejkrásnější ženské pozadí vyhrála kráska z Miami, hned ho zase vypnul a šel si lehnout.

Ráno lilo jako z konve a tak nezbylo nic jiného než pustit televizi. Televizor si koupil ve slevě, aby byl v obraze a dověděl se, jak se budeme mít po něžné revoluci blaze. Někdy musel po zapnutí bouchnout pěstí na stolek, aby se přístroj vzpamatoval. Díval se na fotbal, aniž by věděl, kdo s kým hraje a bylo mu srdečně jedno, kdo by měl vyhrát, aby v tabulce postoupil nebo vypadl.

Když se odpoledne vyčasilo, obul si gumáky a s flintou a ruksakem na zádech se vydal do lesa. Pozdravil se s Kropáčkovou, která s nůší na zádech se vypravila na klestí a také se podívat, jestli je vhodná doba na sběr šípků.

"Buď zdráv, Libore! Až skolíš kance, tak zajdi a já ti udělám šípkovou omáčku lepší než v tom"… Nemohla si rychle vzpomenout kde, a tak to zamluvila. "Já ti povím, co tý omáčce dá ten správný šmak." Pak zapomněla, co chtěla říct a s kapkou ironie se zeptala, kde má kocoura.

"Moc se mu nechtělo, a tak zůstal doma."

"Říkáš doma? Jen aby ses nedivil!"

"Tak se mějte!"

"Ty taky, a nezapomeň na tu kančí kýtu."

Přešel louku a už zdáli slyšel vyčítavé mňoukání svého čtyřnohého přítele. S kocourem pod paždí opatrně vystoupal po mokrých šprušlích nahoru, vytáhl z batohu děravou deku a v rohu mu ustlal pohodlné lůžko.

"Tady máš kožíšek po paničce, která se na nás dívá ze shora, a směje se, jak tady hospodaříme."

Kocour chvilku váhal, jestli nevytáhne z kapsáře ještě něco k snědku, pak se na dece několikrát otočil dokolečka a pohodlně se uvelebil a čekal, až zašustí sáček se svačinou.

Chudomelka se díval dalekohledem k lesu a náhle zpozorněl. V houští zadupal krásný, statný divočák a za ním bachyně se selátky. Máš štěstí, krasavče, že nemám rád šípkovou omáčku. A dlouho se bez hnutí díval na tu rodinnou zvířecí idylu, dokud divočák nedal povel k návratu do bezpečí.

Tobiáš zbystřil, když uslyšel šramot papíru.

"Dneska budeš mít voňavé syrečky. Pravda, někomu nevoní, ale to je jeho věc. Jen kdyby jich bylo!"

Když se vraceli, pobídl kocoura, ať dává pozor, že to klouže. Než to stačil dopovědět, noha mu uklouzla a válel se za doprovodu šťavnatých nadávek a sténání na zemi.

"Zajdi, kamaráde, za Kropáčkovou a řekni jí, že bych nerad v lese nocoval. Noci jsou chladné a rána studená, ještě bych prochladl a možná bys po mně zdědil chalupu."

Tobiáš nemeškal a upaloval za bábou, která s nůší plnou klestí právě vycházela z lesa.

"Co říkáš?" zeptala se, položila nůši do mechu a hned dala zpátečku.

Už z dálky uslyšela, jak zraněný myslivec úpěnlivě volá o pomoc, sprostě nadává, štěstí, že široko daleko nebyly děti.

Ještě než Chudomelku naložili do sanitky, rozloučil se se svým chlupatým kamarádem, ať se nebojí, že se brzy vrátí a dobří lidé se o něho určitě postarají.

A tak se stal Tobiáš bezdomovcem. Denně obcházel chalupy, všude mu něco podstrčili, pohladili, dokonce připravili na půdě pelíšek.

Když se po čtrnácti dnech Chudomelka vrátil, prvně se sháněl po kocourovi. Dověděl se, že se včera stravoval u Procházků, kde se po chalupě říká u Kubešů, ale nikdo ze vsi neměl tušení, kde nocuje.

"To já vám povím," oznámila všem shromážděným Kropáčková a krokem generála vykročila do lesa. Už se stmívalo, na západě se objevil světlý pruh zapadajícího slunce, který překrýval tmavý mrak. Bába se zastavila a podívala se na oblohu.

"Z toho pršet nebude, ale stejně musíme přidat do kroku."

Chudomelku naložili na káru s gumovými koly, aby se mu dobře cestovalo a po vyšlapané cestě se vydali k lesu. U božích muk přešli na louku, obešli zorané pole a po strništi zamířili k posedu.

A co bylo dál? Za hlasitého mňoukání jim běžel naproti Tobiáš. Každou noc čekal na kazatelně na svého pána, schoulen na děravé dece a na studeném čumáčku s vypelichaným kožíškem paní Chudomelkové.

Poprvé ho jeho člověčí kamarád přitiskl na srdce, líbal a hladil jeho hustý, navlhlý kožíšek. Kocour neprotestoval, olizoval svého ochránce a pranic mu nevadilo, že se na jeho tváři vyrostlo pichlavé strniště.

Ukázkaz knihy O kočičím mňoukání, která by měla vyjít v ostravském nakladatelství ŽÁR do konce tohoto roku..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama