POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Cesta domů

12. března 2017 v 15:21 | Petr Hammer |  Ukázky z tvorby

Vracel jsem se ze služební cesty, kde jsem byl bezmála skoro dva týdny, a už jsem se těšil domů na rodinu. Čekaly na mě doma dvě báječné ženy (manželka a tříletá dcerka), tak jsem chtěl být co nejdříve u nich, abych je mohl obejmout. To poslední sezení se nám malinko protáhlo, jak už bývá zvykem, a místo plánovaného konce ve čtyři jsme končili až chvilku po sedmé. Jistě si dovedete představit, jak dlouhé ty tři hodiny byly... Hned, jakmile se sezení ukončilo, sedl jsem do auta a namířil jsem si to rovnou k domovu. Kufr jsem měl už připravený a sbalený v autě, takže jsem se nemusel ničím zdržovat. Vyjel jsem z města, v tom už den dával jasně najevo svou oblohou, že se bude brzy uchylovat ke spánku a promění se v noc. Tak si říkám, je čas na to šlápnout, ať stihnu kus cesty ještě za světla. Čekalo mě skoro pět set kilometrů jízdy, a tak mi bylo jasné, že dcerka bude už dávno spát. Přepadl mě smutek, ale stejně jsem se moc těšil domů.

Pár kilometrů za městem jsem uviděl něco krásného... Rybník a v něm se odrážel západ slunce jako na dlani. Zastavil jsem, vylezl z auta a díval se na tu nádheru. Tak nepopstalně krasný západ slunce jsem snad ještě nikdy neviděl. Sedl jsem si do trávy na kraji vozovky, sáhl do kapsy pro cigarety, zapálil si a vychutnával si jak ten západ slunce, který na hladině rybníku vytvářel ohnivě rudý obraz, tak tu dokonalou harmonii přírody. Jako by se v ten moment čas zastavil a nechával slunce v poklidu odejít svítit na druhou stranu Země... ''Musím jet," hrklo ve mně, típl jsem cigaretu, vstal a upaloval do auta. Jen co jsem se rozjel, tak západ slunce už vykonal svůj rituál a začalo se stmívat. Naladím si nějaké rádio, ať mi ta cesta utíká rychleji. Po pár kilometrech vidím označení dálnice, nezaváhám ani vteřinku a mířím si to přímo k ní. Sotva na ni vjedu, začal závod s časem, každý si to tu švihá stošedesátkou jen to fikne, z pruhu do pruhu, ale to víte, já, jednašedesátý ročník, si vždy říkám: Raději o deset minut později, než-li o pár let dřív... Jen ať si každý jede, jak umí. Ale dálnice také nejsou nekonečné a zvlášť, když na ni probíhají nějaké opravy a je to všude uzavřené. Po chvilce, co navigační cedule ukazovala z dálnice sjezd, mi do hlavy vstoupila myšlenka, kudy já to vlastně pojedu? Chtěl jsem to vzít nějakou zkratkou, a tak si říkám, že to vezmu doprava, přes ty vesničky. Cesta byla tedy strašná, silnice neudržované, samá díra, člověk aby se bál, že si ještě něco udělá s autem. Ale jedu stále kupředu a to je důležité. Snad jen špatnou zprávou bylo to počasí, které se začínalo postupně proměňovat v pořádný šrumec. Na levé straně oblohy byla vidět normální obloha, která se chystá setmít, zatímco ta druhá strana oblohy, ta byla úplně černá a bylo zjevně jasné, že z tohohle mráčku určitě zaprší. Neuběhlo ani pár minut a obloha zčernala úplně celá a k tomu všemu ji provázela bouřka. Blesky byly roztažené po celé obloze, celá krajina se rozsvítila na pár vteřin a pak ten hrom... Jeho zvuk naháněl husí kůži i v autě a přes puštěné rádio. A je to tady, první kapky deště se ukázaly na čelním skle auta. A další, další... Tempo se začalo zrychlovat a zrychlovat, stěrače puštěné naplno, déšť byl strašně silný, chvilkami mě napadlo zastavit někde u krajnice, ale strach z neopatrných řidičů mi to nedovolil. A navíc jsem neměl ani pořádně kde zastavit, byl jsem někde uprostřed lesů a tady se mi rozhodně stavět nechtělo. Pokračoval jsem tedy dál tou strašlivou bouřkou, která mi komplikovala cestu. Byla tak silná a stupňovala se víc a víc, že blesky po obloze lítaly každých pět vteřin, vítr také nabíral pěkně na síle, viděl jsem, jak se stromy naklánějí nad silnicí, o dešti nemluvě.

Napadlo mě jediné řešení. Najít nejbližší motel, tam přespat a ráno si přivstat a vyrazit za světla domů. Beztak jsem měl takové špatné tušení, že jsem už i takhle někam špatně zatočil a než tomu dát úplně na frak, to se na to raději pořádně vyspím. A hlavně snad už ustane i bouřka... Plán byl tedy jasný - najít motel, dát si teplou vanu a ráno vyrazit k domovu.

Jak si to tak dál jedu těmi strašnými silnicemi a psím počasím nad hlavou, koukám a vidím značku, která byla stará a špatně se dala přečíst. Přijedu k ní blíž, skoro zastavím, posvítím si dálkovými světly a koukám, co je na ní napsáno. Nápis se nedal moc dobře přečíst, chyběla tam písmenka. Jako třetí písmenko jsem vyčetl ''T'' a pak v řadě dál ještě písmenko ''O'' a ukazatel směřoval doprava. Usoudil jsem, že by to mohl být nějaký motel nebo tak něco, ale proč ta písmenka jsou takhle...?

"Jedu," řekl jsem si a po pár metrech byla opravdu odbočka vpravo. Odbočil jsem tedy. Cesta vedla do hlubokého lesa, ani vám nebudu vyprávět, jak vypadala ta silnice. Něco strašného. Asi po dvou kilometrech jsem uviděl oplocení a nějaký dům. Byl to spíše nějaký starý zámek nebo tak něco, protože ho zdobila taková malá věžička. Vystoupím z auta a koukám, že branka je zavřená, ale hned vedle branky byla v plotě obrovská díra. Stačilo se jen ohnout a vkročit a byl jsem na zahradě, když vtom se rozsvítila obloha a vzápětí hrom. Uf, to je jak z nějakého strašidelného filmu, řekl jsem si. Rozhlížím se po zahradě a vidím houpačku, která byla svázaná mezi dvěma stromy, také starý sušák nakloněný na jednu stranu víc, než by měl být, ale jeho konstrukce byla už v pofiderním stavu. Napadlo mě, že si skočím do auta pro baterku. Tak jsem se otočil, prolezl tou dírou v plotě, otevřel kufr, popadl baterku a dal se na průzkum... Když jsem opět prošel dírou v plotě a smířil se s nástrahami bouřky, která mi každou chvíli osvítila zahradu a házela matné stíny stromů, nakoukl jsem oknem do domu, ale sklo bylo takové to vroubkaté, takže jsem přes něj nic neviděl.

Vystoupil jsem po třech schodech ke dveřím nebo spíš k menším vratům, které byly zavřené pouze petlicí, ale nebyly zamčené. Chvíli jsem s nimi lomcoval, ale marně. Otočil jsem se a na zídce vedle schodů jsem spatřil sošku nebo jakýsi patvar něčeho, tak jsem položil baterku na zídku, aby mi osvítila tu petlici, a párkrát do ní uhodil tou soškou, nebo co to bylo. Petlice se rozletěla a já měl dveře otevřené. Položil jsem sošku zpět na své místo, uchopil baterku, otevřel dveře dokořán a volal jsem: "Haló, je tu někdo? Halóóó???" Ale volal jsem marně. Byl to spíš jen můj pocit sebezáchovy, abych se nevloupal k někomu jen tak. Strach se mě začínal zmocňovat, jak jsem tak stál ve dveřích. Horko, dusno se mi dostávalo pod kůži, až mě chvilkami úplně přepadal ten pocit nepříjemného, až pichlavého pocení.

Nadechl jsem se zhluboka a vkročil dovnitř. Ocitl jsem se v obrovské hale, kterou zdobil vysoký strop. Svítím si baterkou kolem sebe, po své levici jsem uviděl schodiště a pod schodištěm byl koutek připomínající něco jako šatnu, ale byl to jen koutek ve zdi, kde byly udělané věšáky, pod nimi botník a všude kolem rozházené páry bot různých velikostí. Šel jsem po schodech nahoru a díval jsem se na zeď. Uviděl jsem tam totiž vystavené obrázky, na kterých byly jenom samé děti, ve věkové kategorii odhadem od pěit do šestnácti let. Jak si tak prohlížím ty obrazy a postupuji dále po schodišti nahoru, tak jsem šlápl na nějakou pískací hračku. Strašně jsem se lekl, až mi upadla baterka na zem a skutálela se po schodech dolů. Tep jsem měl tak zrychlený, že jsem se musel opřít o zábradlí a zhluboka dýchat, abych se uklidnil... Seběhl jsem dolů pro baterku a pokračoval v průzkumu domu. Samozřejmě jsem si už dával pozor na to, kam šlapu, abych se znovu nepolekal nějakou hračkou, kterou dáváme malým dětem pro potěšení a sami se pak lekáme. Když už jsem byl skoro na posledních schodech, všiml jsem si posledního obrazu, na kterém byl malý chlapec a držel se za ruku starší dámy. Ten chlapec měl na sobě tříčtvrteční kalhoty na kšandy a v nich zastrkanou kostičkovanou košili. Mohl být ve věku tak čtyř let a já se mimoděk lehce pousmál, protože takové kalhoty jsem měl také a měl jsem je moc rád a přál jsem si, abych z nich nikdy nevyrostl. Když jsem vyšel úplně nahoru, byla přede mnou jen pouhá, ale zato dlouhá chodba. Na každé straně chodby byly patery dveře a mé myšlenky byly prosté - rozhodl jsem se to prozkoumat.

Začal jsem tedy s dveřmi po mé levici. Když jsem otevřel první dveře, uviděl jsem tři postele, jeden psací stůl, dvě židle, jednu velkou skříň a dvě menší komody. Pokoj měl klasické okno, ale zvenku byla přes okno mříž. Otevřel jsem tedy dveře druhé, ale tam bylo úplně to samé, jen malinko jinak přestavěné, jinak stejné, včetně mříže. Postup dalšími pokoji byl rychlejší, každý pokoj byl stejně vybaven, všude byla v oknech mříž, jen pár změn v rozestavění nábytku. Vrátil jsem se tedy na schodiště a šel dolů do oné velké haly. Na konci haly byla chodba, kterou jsem prošel a ocitl jsem se v jakési jídelně. Na konci jídelny pak bylo něco jako výdejní okénko. Přišel jsem blíž, zvedl ho, kolejničky pěkně skřípaly. No jo, řekl jsem si, tady už dlouho nikdo neservíroval... Posvítil jsem si dovnitř a přesně dle mého očekávání tam byla kuchyně v celé své kráse. Vše zašlé a špinavé. Raději jsem okénko zase rychle zavřel. Jak jsem se tak rozhlížel po jídelně, uviděl jsem ještě jedny dveře. Vstoupil jsem do nich, ale ty vedly pouze k toaletám a dalším dveřím, za nimiž byly dvě koupelny, rozdělené na pánské a dámské nebo respektive na klučičí a holčičí, podle těch nalepených obrázků na dveřích. Chtěl jsem se vrátit přes jídelnu, ale moment... Tady vede ještě nějaká chodbička, kterou jsem přehlédl. Projdu jí a najednou jsem byl v hale. Aha, takže aby se na toalety a do umýváren nechodilo přes jídelnu, tak je to řešené takto. To je šikovné, řekl jsem si. V hale jsem objevil ještě jedny dveře, do kterých jsem bez váhání vstoupil. Byla to kancelář, vybavená psacím stolem, židlí a obrovským regálem s nějakými spisy. Kouknu se na dveře a na nich byla cedulka ''Ředitelna''. V tu chvíli se ve mně probudila ještě větší touha zjistit, kde to vlastně jsem.

Přistoupil jsem blíž k regálu a vytáhl jsem na stůl pár spisů. Prachu na nich bylo dost, sotva mi stačil dech, abych ho odfoukl, musel jsem je ještě pořádně otřepat. Nahlédl jsem do jednoho z nich a tam byly údaje o stavu nějaké malé holčičky, která sem byla přivezena z kojeneckého ústavu. Moment, řekl jsem si, tak tohle je DĚTSKÝ DOMOV a ta holčička... Rychle jsem uchopil další spis, otevřel ho a opět tam bylo psáno, jak dlouho to dítě tady je, proč tu je atd. Otočil jsem se zpět k regálu a vidím, že všechny spisy jsou seřazeny podle abecedy. Najdu poslední polici s písmenkem ''Z'' a přišlo to... Uviděl jsem své jméno, mé datum narození... Všechno byly mé vlastní údaje a - pravdivé. Odsunul jsem židli, která byla u stolu, posadil se na ni, sáhl jsem do kapsy pro cigarety a zapálil si. Při zapalování se mi třásla ruka jako největšímu závislákovi, který prahne po tom, aby si zapálil. Ale já měl najednou před očima sebe...

Když jsem z objeveného mého spisu vyčetl své pravé rodiče, respektive mou pravou matku, nic mi to jméno neříkalo. Narodil jsem se jí, když jí bylo teprve sedmnáct, takže byla také vlastně ještě dítě a zřejmě si mě nemohla dovolit, protože hned po narození mě dala do kojeneckého ústavu. Ve třech letech mě převezli sem do tohoto dětského domova. Nechtěl jsem věřit svým vlastním očím, co to vlastně čtu, ale četl jsem dál. Jelikož matka a ani nikdo jiný z její rodiny nejevil o mě žádný zájem, byl jsem vlastně ten typický případ k adopci. Věk jsem na to pochopitelně měl. Protože kdo by si taky adoptoval patnáctileté dítě? Otec uveden nebyl. Tak co dodat.

Další jména - jména adoptivních rodičů, ty znám, jsou to moji rodiče...Ti o mě jevili velký zájem, a když se všechno podařilo tak, jak mělo, byl jsem jejich. "Tak takhle to vlastně všechno je," řekl jsem si. Tak já nejsem jejich syn? Tohle musí být jen zlý sen, tohle není pravda, začal jsem si hlasitě říkat v tom prázdném baráku, kde jsem byl jen já, ruční baterka, která mi svítila na ten strašný spis, a zapálená cigareta, která beztak vyhořela skoro celá, aniž bych si potáhl. Hodil jsem ji na zem a zašlápl, ale hned jsem si zapálil další. Jak jsem tak seděl nad nalezeným spisem, měl jsem strašně smíšené pocity. Hlavou se mi honilo tolik věcí - proč si na nic z toho nevzpomínám? Jak je tohle možné? Byl jsem strašně zoufalý, chtělo se mi brečet, řvát, nadávat... Ale uvědomil jsem si, že mi byly necelé 4 roky, a pak jsem dostal lásku. Miluji své rodiče a nikdy jim neřeknu, co jsem tu dnes objevil...
Vzal jsem baterku, uklidil po sobě spis a vyrazil domů za rodinou. Když jsem vyšel ven, bylo už světlo, bouřka utichla a probouzel se den - a já vím, že má cesta domů je jenom jedna, a tam právě hodlám jet...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jindra Jindra | E-mail | 12. března 2017 v 18:57 | Reagovat

Poutavé vyprávění, působivé, až mrazí...

2 Petra Petra | 14. března 2017 v 16:41 | Reagovat

Přidávám se k hodnocení Jindry.

[1]:

3 Michaela Michaela | E-mail | 14. března 2017 v 17:00 | Reagovat

Krásně napsané,úplne jsem se do toho vžila.
Chvílema mě mrazilo.
Byla jsem do toho tak začtená, že bych četla dál.

4 Renata Renata | E-mail | 14. března 2017 v 17:45 | Reagovat

Hezky napsane. Uplne me to pohltilo, az jsem byla prekvapena, ze je konec.

5 Eva Eva | 14. března 2017 v 19:24 | Reagovat

Kouzelný a napínavý příběh...škoda rychlého konce, četla bych pořád dál a dál...1* !

6 Helena Helena | 14. března 2017 v 22:19 | Reagovat

Nádherný, dojemný příběh. Ke konci jsem měla husí kůži a slzy v očích....

7 Marie Marie | E-mail | 15. března 2017 v 14:28 | Reagovat

Napínavý příběh, čte se jedním dechem!Těším se na další!

8 Jirka Jirka | 15. března 2017 v 14:32 | Reagovat

Cestu domů jsem našel náhodou a početl jsem si moc dobře. Je to ze života.Těším se na další!

9 Veronika Veronika | 15. března 2017 v 20:22 | Reagovat

Poutavý a zajímavý příběh. Na mě příliš rychlý konec, klidně bych četla jedním dechem dál.

10 Pavla Pavla | 15. března 2017 v 22:17 | Reagovat

Moc hezky napsané, úplně jsem si to představovala. Začetla jsem se jako do knihy,jen konec byl moc krátký.  Bude nějaké pokračování?

11 Eva Eva | E-mail | 3. dubna 2017 v 12:45 | Reagovat

Četlo se to jedním dechem. Velice poutavý příběh. Krásně napsané,jen škoda,že konec byl tak rychlý.

12 Malarky Malarky | 4. dubna 2017 v 17:35 | Reagovat

Hodnocení mluví za vše, jinak nemám slov !

13 Věra Věra | 26. dubna 2017 v 16:51 | Reagovat

Jsou v životě náhody? Noční bouře se přenesla i do duše muže, který pochopil složitost života a cesta kterou pak ráno nastoupil byla cesta k rodině, kde je láska a harmonie a která je mu vším.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama