POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Litera Magna

29. března 2017 v 19:24 | Miloslav Král Český |  Aktuálně

Litera Magna

Recenze tázací

Miloslav Král Český

Dlouho to bylo veřejným tajemstvím, ale teď už je to veřejně přijatou skutečností. Jde o svévolné přeskakování odstavců při čtení. A často i celých stránek nebo pasáží, někdy dokonce i kapitol. Jak tomuto špatnozvyku zabránit? A měly být ony "nespotřebované" subcelky vůbec napsány? (Či z pramenů vyhledány?)
V relativně nedávné době napsal Karel Schulz román o době relativně dávné - Kámen a bolest. Obraz společnosti je v něm skládán jako mozaika ze střípků neposedných vztahů, vlivů, taktik, triků a tlaků. Souběžně s tím se odvíjí strázníplný životapopis Michelangelův. Historická fakta jsou průběžně ředěna fakty vyfabulovanými. Poutavé téma, detailní širokozáběrové zpracování, zkrátka uvěřitelné dílo. Ovšem taky patřičně rozsáhlé. Až nepatřičně... Stran má sice méně než tisíc, ale to jen proto, že zůstalo nedokončené.
A čeho je moc, toho se čtenář musí nějak přijatelně zhostit. A jak nejúčinněji? Jistě - vynecháváním. De facto vynuceným. Nadtříčtvrtinová většina dotázaných označila knihu za přeplácaný dokuromán a doznala nepoctivou (a k autorovi neuctivou) skákavou četbu. Pouze zbývající menšinka se nepřiznala.

Co s trvale neudržitelnou rozvláčností
Jak naložit s přemnožinou všech možných výpisů, popisů a zápisů, s poctivě zdlouhavým a únavným faktografickým plevelem, který je pro statisticky vůbec zaznamenatelného čtenáře zbytečný? Nevěřím, že čtení o bolesti musí být nutně bolestivé.
Měl by tedy být k už hotové knize přivolán nějaký odtučňovací editor, který by vykonal redukční postcenzuru? Mělo by se to očesat, odrbat, oškubat? Nemilosrdně pročernit? Že je to nesmysl? Tak co třeba provést totální náhradu uspávacích naučně-poučných traktátů metodou přelepovací - s použitím sady extra vytvořených piktogramů nebo komixových extraktů? A málem bych zapomněl na variantu vytrhávání stránek...
Ne, ne! Neupravovat. Muchomůrku šedivku taky nikdo kvůli obavám z otrávenosti nepředělává na růžovku. Šest ze sedmi houbařů by řeklo, že stačí dávat pozor na záměnu. Na roztržitý první pohled totiž kniha Kámen a bolest vypadá podobně jako normální historický román, ve kterém reálie z časů minulých i předminulých vystupují běžně. Ano, vystupují. Ovšem bez "nevyžádaných"balastních vsuvek.

Literatura non-faktu...
Pro beletrii současnou platí to s tím plevelem pochopitelně taky. Navíc průzkum potvrdil, že když má čtenář v záplavě stránek pocit tonoucího, dojde na příslovečné stéblo (přechod do režimu přeskakovaného čtení) mimo dosah jeho vůle. Tedy prakticky nechtěně!
Naopak spíš potvrzením předpokladu než překvapením bylo zjištění, že bobtnavá životaschopnost je vlastností i jiných odrůd plevele, než jen té faktografické. Je spravedlivo uvést, že slovní spojení "jalová užvaněnost" bylo u respondentů tím nejfrekventovanějším. A tím jsme se dostali ke kategorii "současný velký román". Moc toho o něm nevím. Vlastně jenom to, že ten správný nepřichází a nepřichází. Vyjadřovat se nemůžu; zatím jsem nebyl schopen zjistit, v jakých jednotkách je (bude, měla by být) případná jeho velikost měřena. Možná se však najde někdo, komu se podaří přiblížit se očekávání i na ploše románu alespoň středního. Kde má taky člověk dneška získávat čas na rozsáhlejší čtení.
Mohlo by to být něco civilního, spíš konverzačního. A s plynulým vyprávěním, vhodných trendyózních mustrů je dost. Sem tam nějaké traumátko, to ano, ale neměl by chybět dobrý konec, to mají lidi rádi.

O vůli k pokoření protivětru
A nebo - to by ale chtělo odvahu...! Ne každé slovesné dílo totiž zanechá na svých obětech trvalé následky. O jejich vzniku, a tím pádem i o jejich polarizaci by měl rozhodovat autor sám. Jenomže občas se mu do toho plete i náhoda. Záleží na něm, jestli podstoupí riskantní pokus. Mám na mysli rozvinout na komorním půdorysu průběh fiktivní jednorázové biopsie ze zaníceného nitra celkem běžného jedince. Zároveň by to však mělo poskytnout vzorek, postačující k dosažení dějového spádu - coby jedné z pojistek proti těm nedůstojným čtecím přeskokům.
Přitom se ví, že kdo chce směřovat k výšinám, musí odhodit pytle s pískem. Marné je doufání, že vyskočí samy. Ale když se to autorovi opravdu povede, může se zrodit - teď jenom tak střelím - malý velký román! I bez intrik a vysokých her, bez mustrů, bez haldy pánbuvíjakých rešerší. Žádný pilíř nebo etalon, proč taky. Ani přelomové lidstvozachraňující prozření či podobný očekávaný ságovitý "gól". Pouze čirý výtrysk něčeho... čehosi...
A kdyby bylo zvoleno nějaké zdánlivě nevytěžitelné téma, tím líp. Napříkladzprvu nepochopitelný rituál tísnivě horečného sbírání bylin, v libovolné krajině vzdálené od zahrad medicejských, klidně třeba v jihočeské, někde co je Bavorov. Nebo i o kousek jinde... Zkrátka kafe odlišné od jiných kafí!
Sama krajina by dokonce v případném takovém románu mohla hrát určitou kulisotvornou roli. Zvlášť kdyby se autor předem rozhodl vyhnout se klišé pohlednicově bezmráčkové idyly.

Strasti autorského subjekta (subjektky?)
Do podstatnější role by mohla být obsazena neodbytně mučivá závislost. V průběhu děje by se mohla vyvíjet od kontur anamnézy do stále zřetelnějšího obrazu diagnózy. Společně s ní by na scéně mohla být blíže nepojmenovaná rozbolavělost - s možnou alternací doslovné bolavosti. To by docela mohlo stačit pro rozvinutí hry o hrdinových pocitech. Nejspíš by to umožnilo i nakouknout aspoň zčásti do hůř přístupných záhybů mezičlověčích vztahů.
Víc už do toho mluvit nechci. Ačkoliv - kdyby zbýval kousek prostoru ještě pro jednu roličku, doporučoval bych takovou všudyvlezoucí, protivnou a trýznivou obsesičku. Dobrý autor si je všechny jistě uvede do správných poloh.
Přitom vnitřnosti ducha (srdce a mozek), v minulosti už stovkykrát přemleté, by po jevišti měly jen tiše našlapovat. Stačilo by jenom odbrzdit recipientovo vrozené tušení, že tato dvojice má ještě jakéhosi temně tajemného třetího parťáka... A zvyklostní závažná tázání by se už ve čtenářově mysli mohla generovat sama... (Jaké to asi je - být uvězněn ve vlastní svobodě? Mít dostatek stupňů volnosti, a přece je nevnímat? Být dobrovolným sebeotrokem? A zároveň sebemanipulátorem? A jaké to má hranice...?)

Vzlety a řeči
Nechci předjímat celkové vyznění. Určitě bych ale uvítal potlačení prvků opakovaně klonovaného syrového realismu. Jistě i próza sama (femininum - jako Popelka) má ráda ty vzácné plesové okamžiky, kdy nemusí být jenom umouněně prozaická. Možná by ta budoucí věcička mohla mít nejblíž k označení "román-poezie".
Ale hlavně: Kdyby náhodou autor do textu beznásilně vkomponoval něco tak nezapomenutelného, že by byl těžký hřích to přeskočit, například až Kafkyhodné souvětí "Mám chuť /hrdinka na kole/ zavřít oči a vzlétnout, ale musím se ovládat, přece jen jsou občas na ulici lidé a mohli by mít zase řeči, že se nechovám vhodně.", považoval bych to za jakýsi štempl ověření neblednoucí kvality.
No, už aby se někdo odhodlal. Jenom ještě - pro jistotu: Je nakonec možné, že se nějaký takový spisovatel(ka) už objevila, tak pozorně to zase nesleduju. Budu to muset ještě nějak vypátrat. Zkusím hledat pod "Poeta genialissimus". Ale kdyby někdo náhodou věděl...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Břetislav Kotyza Břetislav Kotyza | E-mail | 30. března 2017 v 9:05 | Reagovat

Litera Magna, recenze tázací, otevírá zásadní a nezodpovězenou otázku o postavení literatury v dnešní době informačního boomu. Zdali a o čem a v jakých souvislostech nás může a chce literatura ještě informovat a žádat o soužití. Zdali jest literaturou i veselá taškařice k ukrácení dlouhé chvíle PT čtenáře, či emoční výlevy autora postiženého grafomanií jsou rovněž literaturou? Poezii, chudobku literatury vědomě  pomíjím. Píší se básničky, nehledá se poezie. Ale na počátku všeho bylo a zůstane Slovo. // Zdravím MK, od BK.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama