POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Dvě stovky let od narození Jana Cimbury

20. září 2017 v 13:58 | Jaroslava Pixová |  Archiv

Při vyslovení názvu obce Putim se mnohému vybaví dvě jména: Josef Švejk a Jan Cimbura. Obě literární postavy tuto obec proslavily. Postava sedláka a legendárního siláka Jana Cimbury je však na rozdíl od Švejka skutečná. Z rodných Semic se do Putimi přiženil k vdově po Františku Pixovi v roce 1848. Vrátil se tak vlastně na původní statek svých předků, neboť tento grunt se už v 16. století nazýval Cimburovským. V červnu tohoto roku uplynulo 200 let od narození Jana Cimbury, a tak Putimští považovali za vhodné si tuto osobnost připomenout. Příležitost se naskytla při každoročních Švejkových slavnostech, jež každým druhým rokem, a také letos, nesou podtitul Cimburovo sečení. Putimská kronikářka Jaroslava Pixová vedla besedu o postavě sedláka Jana Cimbury i o stejnojmenném románu Jindřicha Šimona Baara.

Dle zaznamenaného vypravování pamětníků zaujal Jan Cimbura už svým mohutným vzezřením. Měřil 192 cm, ruce měl dlouhé až po kolena, prsty na rukou třikrát silnější než u normálního člověka chodidla extrémně velká. Proto chodíval občas i do kostela v dřevácích, protože si nemohl boty koupit na jarmarku jako každý jiný soused. Musel si je dávat šít na míru a ty se pak šetřily, aby dlouho vydržely. Jeho syn Martin vzpomínal, jak ho otec v těchto botách nesl do Nových Dvorů a jak kvočna vyseděla kuřátka v tatínkových dřevácích. O Cimburově síle se vyprávělo také mnoho historek. Sousedé ve vsi si ho často volali na pomoc. Stalo se, že spadla kráva do řeky. Cimbura vlezl do vody, opřel se ramenem o zadek krávy a vytlačil ji z řeky. Jindy zajeli s fůrou sena dále od vikýře a potřebovali vůz přistavit o kousek blíž. Cimbura si lehl pod vůz na záda, nohama fůru nadzvedl a posunul. Vypráví se také, že sedlák býval velký masojídek. Koupil na podzim hubenou krávu bez rohů za 12 zlatých, vykrmil ji, zabil, maso naložil a přes zimu ho snědl.

Samozřejmě, že takovýto nevšední muž zaujme pozornost. A protože v Putimi byl farářem Josef Baar, který měl k literární činnosti vřelý vztah a k tomu ještě synovce - nadějného spisovatele - k napsání románu o jihočeském sedláku už byl jen krůček. Ale první impuls a inspirace k této myšlence přišly trochu oklikou. V píseckém archivu je uložena pozůstalost po faráři Františku Kunoviánkovi, který jistou dobu na putimské faře působil a zapsal si v roce 1954 vzpomínky zdejšího souseda, tehdy už dvaadevadesátiletého Josefa Máry: " V roce 1904 se konala velká slavnost k odhalení pomníku rychtáře Kubaty na zbudovských Blatech. I z Putimi se tam vypravila hlavně omladina na třech ověnčených vozech. Poněvadž nikdo neznal cestu, vedl nás šenkýř Říha na tehdy vzácném a drahém dopravním prostředku - na kole, ještě se mnou a sousedem Pelikánem. Při odhalení pomníku mluvil spisovatel Klostermann. Účast byla veliká a slavnost se všem líbila. První zpět do Putimi jsme se vrátili my tři na kolech. Domů jsme nešli, nýbrž hned do hospody u Říhů. V hospodě už čekal farář Josef Baar a hned se tázal, jaké to tam bylo. Vylíčili jsme jaké to bylo pěkné a jak Kubata byl vyzdvihnut jako vzor neohroženosti a nebojácnosti. P. Baar pozorně vše vyslechnuv, začal chodit po lokálu. Najednou se zastavil u Martina Cimbury sedícího u kamen a pravil: 'Martine, Chodové mají Kozinu, na Blatech Kubatu. Což kdybychom něčím takovým udělali tvého tátu?' Martin se smál a s ním se dali i ostatní do hlasitého smíchu. 'Jen se nesmějte! Což kdybychom z něho udělali vzor jihočeského sedláka! Já ho znám a dám to nějak dohromady. Potom to řeknu Jindrovi a ten už to upraví tak, aby tvůj otec byl vzorem jihočeského sedláka."

Tolik z archivního dokumentu. Farář Josef Baar opravdu nelenil a hned začal Jindřichovi připravovat podklady. Vlastní zpracování románu a vytvoření děje už bylo na samotném spisovateli, jak dokládá jeho dopis strýčkovi: "…Dosud mám hotový pouze první díl. Ve druhém dílu, který píši, líčím Cimburu sedláka, ve třetím - dá-li Pán Bůh - Cimburu výměnkáře. Vy jste mi o Cimburovi napsal všeho všudy půl aršek a tak to vážím ze sebe - sedlák teď ve mně žije a vůni domova cítím kolem. Napište mi ještě co víte o Cimburově a) síle (mládí), b) dobrotě (mužný věk), c) moudrosti (stáří) - protože ty tři ctnosti jsou vůdčími ideami mé trilogie Cimburovské." Román se začal psát šest let po Cimburově smrti a nevznikal, jak se mnozí domnívají, na základě rozhovorů spisovatele s tímto hrdinou. Sedlák Jan Cimbura je vypodobněn ve zidealizované podobě, tak aby vyhovoval představám a záměrům spisovatele. Vydání románu se však farář Josef Baar už bohužel nedočkal. Současně s korekturou posledních archů došel Jindřichovi 15. prosince 1907 telegram o jeho náhlé smrti. Román poprvé vyšel v roce 1908 a dočkal se několika desítek vydání i překladů do cizích jazyků. Tato vesnická idyla slavila u čtenářů obrovský úspěch. Tolik vydaných knih je asi snem každého spisovatele. Například při 20. vydání v roce 1968 bylo vytištěno 90 tisíc knih nebo při 22. vydání v roce 1985 krásných 82 tisíc.


Besedu o sedláku Janu Cimburovi doprovázela výstava s názvem Z truhly našich prababiček. Celé vyprávění bylo proloženo zpěvem
Dobrovolného sboru příležitostných zpěvaček z Putimi, které zazpívaly oblíbené písně legendárního sedláka. Foto Václav Pixa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama