POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Tragéd - ukázka

22. listopadu 2017 v 14:26 | Miroslav Tota |  Ukázky z tvorby
Na chvilku zavřu oči. V hlavě mi prolétne film o Karlu čtvrtém. Film o nenaplněné touze, o prázdném životě. Nevím, kde se vzal, ale najednou přede mnou stojí on. Malý kudrnatý klučina s tváří posetou dětskými pihami. Můj syn. Beru jej do náruče. Hladím jeho neposlušné kučery. Dívám se do jeho jasných modrých oček. Najednou slyším: "Tati, a co je to vlastně divadlo?" A já mu vyprávím o krásném divadelním sále, o divácích oblečených v těch nejlepších šatech, jaké doma mají. O jejich potlesku. O barevných kostýmech a směšných nebo strašidelných maskách herců. Vyprávím o zářících reflektorech, jejichž jasné světlo dokáže proměnit obyčejného člověka třeba v Hamleta. A také o Thálii. On pozorně naslouchá každému mému slovu a pak na to: "Tati, a můžu se taky někdy podívat do takového divadla?" V tu chvíli mě polilo štěstí. Viděl jsem svého syna na jevišti. Byl stále ještě malý. Ale hrál. Plný sál mu po každé jeho replice bouřlivě tleskal. A závěrečný aplaus nebral konce. Kde se na něj hrabu. Jsem pyšný. "Tati, máš mě rád?" To je to poslední, co se mi v hlavě vynořilo. Kudrnatá hlava opět zmizela kdesi v neviditelném portálu.
Na chvilku se mi vybavují vzpomínky na nedávnou vycházku do uklidňující jarní Stromovky a na tu spoustu pyšných a spokojených maminek s kočárky. A na veselé usmívající se děti běhající mezi stromy. I na starší dvojici sedící na lavičce a držící se láskyplně za ruce. Po chvíli mne však opouští i tato příjemná a současně smutná vzpomínka. Vracím se zpět do našeho prázdného a studeného dětského pokoje. Stojím v něm sám jako malý ostrůvek v širém moři. Najednou nevím, jestli mám stát nebo sedět. Nebo si mám jít lehnout? Kolik je vlastně hodin? Všechno se mi v hlavě pořádně zamotalo.
Co teď? Na jídlo nemám ani pomyšlení. Ani si vlastně nevzpomínám, kdy a co jsem naposledy jedl. Taky k čemu. Žízeň jsem také neměl. Připravovat se na představení? Vždyť mě už žádné nečeká. Diváci mě už nepotřebují. Už ne. Chodím sem tam po pracovně a přemýšlím, jak učinit přítrž té šílené bolesti. Aniž bych o to stál, v hlavě se mi začíná odvíjet jakési pomotané divadlo. Vidím umírajícího Romea. Náhle se objeví nešťastný král Lear. Vidím nosatého Cyrana. A k těmto všem postavám stále a stále opakovaně promlouvá Hamlet svůj osudový monolog: "Být či nebýt …, Být či nebýt …, Být či nebýt …" Kdesi z kouta se do toho ke všemu vynoří a hledí na mne tvář kolegy a kamaráda Jirky Hrušky. Přestávám rozlišovat, co je skutečnost a co se odvíjí pouze v mé hlavě. Stále naléhavěji potřebuji nalézt nějaké rozhodné řešení. Existuje však nějaké řešení, které mne může zachránit? Nemohu se soustředit. Mé roztěkané myšlenky mi v hlavě přeskakují jedna přes druhou. Jako by soutěžily, která se dostane jako první na povrch. Snažím se vší silou své myšlenky trochu zklidnit a uspořádat. Jde to velmi obtížně.
Zřejmě jsem již našel řešení. To mi určitě pomůže. Nebo spíše možná. Jsem přesvědčen, že se konečně zbavím všech svých bolestí. Všech těch ran kladivem v mé hlavě. Nesnesitelné bolesti ruky. Už mě nebudou trápit myšlenky na mého neexistujícího syna. Snad.
Sedám si za svůj stůl a vytahuji čistý papír a pero. Ze zásuvky vytahuji také lahvičku plnou nějakých kulatých bílých nesmyslů. Dříve mi pomohly aspoň na chvilku zahnat tu potvoru bolest z mé hlavy. Otevírám lahvičku. Vytahuji z ní dva prášky, které zapíjím vodou, a pouštím se do psaní.




Psaní musím na chvíli přerušit. Beru si z lahvičky další dva prášky. A ještě dva.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama