POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

TŘI SESTRY

25. listopadu 2017 v 20:41 | Jiří Hovorka |  Ukázky z tvorby
Žily, byly tři sestry, Marie, Anda a Miluška. Teta Marie byla tlustá, dobrosrdečná ženská, výborná kuchařka, a proto se držela kuchyně. Vepřové na marjánce, králík na smetaně, slepice na paprice, bažant na víně a ryba namodro, to byly její speciality. Druhá ze sester, teta Anda, byla vdovou po ministrovi financí a nikdo v ulici jí neřekl jinak než paní ministrová. Oblékala se velmi vybraně, na krku nosila boa a na hlavě klobouk a v kabelce rtěnku a zrcátko. V divadle se ovívala vějířem z pravé slonoviny a neustále říkala ánžto a nýbrž. Ta měla na starosti finance. Nejmladší z tet, teta Miluška byla svobodná, bezdětná dáma, která patřila k mýmu dětství, jako k husarovi sedlo. Její doménou bylo zásobování a nákup. Všechny tři bydlely v pětipokojovém bytě v Praze Vršovicích, hned vedle fotbalovýho stadionu, a já rád vzpomínám, jak jsem zdarma z okna viděl poprvé první fotbalovou ligu, a už nikdy potom jsem na fotbale nebyl, jak strašnej zážitek to tenkrát byl.
"To teď budeme mít, holka, protekci," tvrdila teta Miluška tenkrát mamince, když se manžel Andy stal na ministerstvu ministrem. Ale nebylo to k ničemu, protože když se mamka tety Andy šeptem zeptala, jestli by moh její Ríša někomu nějak pomoct, teta se kroutila, že to není jen tak a aby prej si její Richard nezadal, že tam není zas až tak dlouho, aby se do něčeho nenamočil, když dotyčnýho nezná. Ale že mu to určitě řekne, že se za dotyčného přimluví, zeptá se a pak mamince napíše. O té doby už nenapsala ani k Vánocům.
"Ten tak pomůže leda někomu do hrobu," řek na to tenkrát můj tatínek.
Miluška k nám na vesnici jezdila pravidelně o prázdninách rok co rok ve stejnou dobu. Snad nás měla i ráda, ale hlavně hodlala přemístit proviant z místa dostatku do místa nedostatku, jak o tom byla skálopevně přesvědčená, ale nebyla to pravda. Byli jsme velice chudí, ale moje hodná maminka už všecko s předstihem po vsi nakoupila, aby byla na Milušku připravená, aby jí měla co dát, když už k nám vážila takovou dlouhou cestu, aby v Praze naplnila spižírnu na zimu a nám tak pomohla od vajec, sádla, uzenýho, kompotů, zavařenin všeho druhu, medu, kysanýho zelí a všeho, co bylo k jídlu. A když k tomu byla hrouda másla, pak už to vůbec nemělo chybu.
Miluška, ta duše vděčná, pak mamince za to všecko předala s velkou pompou malou bonboniéru značky Milka. To se nám za kufr potravin nezdálo s otcem jako zvlášť dobrej kauf, ale maminka nás uzemnila pohledem, a tak jsme raději mlčeli.
"To si, holka, pochutnáte, to jste ještě nejedli. To víš, Rakušáci. Není to tam levný, ale když chci něco někomu dát, na nějakou tu korunu nekoukám," říkala Miluška.
Jenomže my jsme chuť bonboniéry Milka nikdy nepoznali. Šla okamžitě dál, většinou jako vděk, do ordinace doktora Moulíka, kterej se choval jako smrt, bral všechno.
"A houby! Houby máte?" zeptala se maminka.
"Jaký máš," starala se tetička, "sušený, nebo nakládaný?"
"Obojí," řekla neprozřetelně maminka, Miluška kývla a problém houby byl vyřešen.
Když si tetička nafasovanej proviant srovnala do kufru a ono ejhle, v loďáku bylo ještě místo, řekla si, že se podívá za kmotřičkou do mlejna.
"Půjde Alošek se mnou?" ptala se zbytečně, protože bratr byl už dávno mimo dostřel, a tak jsem byl přidělenej já, ne sice tak silnej jako on, ale dost blbej na to, abych byl šikovnej jako nosič břemen. Šlo v podstatě o helfra, co odtáhne náklad, kterej Miluška ve mlejně vydyndá. V pytli mouku, pecen doma pečenýho chleba velikosti kola od vozu, pár konzerv zavařenýho masa. Nedalo se to unýst, a tak mi ve mlejně půjčili vozejk. Za to byli seznámený s donebevolající drahotou v Praze.
Půjčenej vozíjk v jedný ruce, ve druhý košík vajec, naštvanej na celej svět, že jsem taky nezdrhnul, vyrazili jsme k domovu. Tam jsme přeložili náklad z vozíku do kufru, tetička se rozloučila a šup přes hustý černý les na nádraží. Vítr v korunách stromů zlověstně dul. Kdo nemusel, nevycházel.
"Ruce vzhůru, kalhoty dolů, peníze sem!" ozval s za námi hrubý silný hlas. Opatrně jsem se podíval tím směrem, odkud hlas přicházel. Stál tam mohutný, zarostlý chlap, zrzavé vlasy, zrzavé vousy, na sobě dlouhý, černý kabát. V ruce držel pistoli. Źenská vedle něho byla nemytá a nečesaná.
"Neubližujte nám, prosím, vozík s jídlem je všechno, co máme," prosila tetička, zatímco já nevydal strachy ani hlásek. Chvíli byl klid, jak se ti dva za námi tiše domlouvali, pak mi beze slova ten chlap vytrhl vozík z ruky a zmizeli v lese. Nohy se nám třásly, nebyli jsme schopni pohybu. Když počáteční strach pominul, doprovodil jsem ožebračenou Milušku na nádraží, pomohl jí do vlaku, popřál jí šťastnou cestu a vrátil se domů. Doma jsem pak s pláčem vyprávěl, co se nám v lese stalo.
"Chraň bůh většího neštěstí," řekla maminka, "hlavně, že se vám nic horšího nestalo." V noci nás vzbudil telefon. Vzala ho maminka.
"Miluško! Jsi to ty?...
A pak už bylo slyšet jen "neříkej, proboha, ne, ne, ještě že tak, vejce budou, my nebudem, to jsou dneska lidi, chraň nás bůh většího neštěstí… haló, haló?" Potom maminka zavěsila.
"Co se stalo, mami?" ptal jsem se rozespale.
"Někdo nás přerušil. Dej mi napít, Kryštofe," řekla matka a sesula se na židli. Podal jsem jí vodu, protože alkohol nepila. Rozespalej a dost nevrlej otec se posadil taky.
"Tak si to představte," začala pak maminka. "Miluška si na nádraží všimla těch dvou vagabundů z lesa, co nakládali do vlaku její velký kufr. Zašla na policejní stanici a vše tam nahlásila. Policajti rychle nastoupili do vlaku, a když se vlak rozjel, zcela neomylně zamířili k povedené dvojici. Chlap, když je uviděl, vyhodil kufr z okna a policajtům tvrdil, že žádný kufr neměl. Jeden z policajtů duchapřítomně zatáhl za rychlobrzdu, vlak prudce zastavil, zlodějka s vejci v košíku se setrvačností proběhla vagonem, ale pak sebou praštila o zem, a vejce byly na maděru.
Policajti i se zloději vystoupili z vlaku a vraceli se zpět pro kufr, jako předmět doličný. Když ale přišli na to místo, kde se zloděj zavazadla zbavil, kufr tam nebyl.
"Někdo ho ukrad?" zeptal jsem se.
Maminka smutně pokývala hlavou. Bylo ticho, jen hodiny tikaly.
"Lehko nabyl, lehko pozbyl. Krást se nemá, " uzavřel to otec a zahnal nás spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama