POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Valérie

3. prosince 2017 v 11:52 | Markéta Trubková |  Ukázky z tvorby
Zrovna začalo léto. Ztěžklým vzduchem se zvolna přelévala atmosféra napjatého očekávání; celý svět v tom parnu na chvíli zatajil dech a tiše vyčkával. Na co, nebylo v tu chvíli ještě úplně jasné.
S Valérií jsem se sešel na nádraží. Vystoupila z červeného vagonu a rozhlédla se po mně. Já stál na peronu pod velkými hodinami, co se včera večer zastavily na sedmé hodině, ale přesto jsem měl pocit, že někde uvnitř mě tiše tikají. Možná to byl můj vlastní tep.
Stejně jako každý týden přesně ve dvanáct vystoupila z vlaku a její šaty měly zas jinou barvu. Viděl jsem ji v karmínově rudých, limetkových a dnes slunečnicově žlutých. Strávili jsme odpoledne v městském parku, mluvili jsme o knihách, divadle, počasí, květinách a o tom, jestli chutná lépe červené nebo bílé víno. (V tom se naše názory zásadně rozcházely - já měl zato, že červené, ona trvala na bílém.)
Odpoledne se dalo do deště. Začal docela nevinně - jen pár kapek se sneslo na záhonek růží, ale brzy se prudce rozpršelo. Nabídl jsem Valérii, že ji vezmu do kina, a ona s nesmělým úsměvem souhlasila.
Kdybyste se mě ptali, o čem byl onen film, mohl bych vám říct jen, že šlo o jakousi francouzskou komedii. Valérie byla nadšená, smála se a obrazy promítané na plátno se jí odrážely v očích. Paradoxně to bylo zrovna ve tmě toho skromného biografu, kdy jsem si uvědomil, že není jenom obyčejně hezká. Byla krásná; krásná ve všech významech toho slova.
Když jsme odcházeli z potemnělého sálu, už se stmívalo, ale z těžkých mraků se pořád snášel déšť. Tak se stalo, že jsme se ocitli v tramvaji a následně v předsíni mého bytu na předměstí, oba zmoklí a rozesmátí. Pramínky dlouhých vlasů se lepily Valérii na tváře a na čelo, na schodišti ozvěna ještě opakovala zvuk jejího smíchu a mně se podlamovala kolena. Svět nyní tajil dech ještě usilovněji, připadal jsem si jako hlavní aktér napjaté divadelní scény. Celý vesmír se mohl každou chvíli roztříštit jako skleněná tabule, pokud by se nic nestalo. Ale bylo to stejně nevyhnutelné jako zmačkané prostěradlo po ránu a jako tání sněhu na jaře. Políbil jsem ji. Svědkem nám byla jen ozvěna a dveře do mého bytu. Líbal jsem ji, jako by to bylo to poslední, co v životě udělám.
Té noci se hluboko uvnitř mě něco tiše zachvělo. Jako by se od mé duše oddělila malá stříbrná kulička, vystoupala odkudsi z mých útrob a pootevřenými rty vklouzla do Valériiných plic, ve kterých z ní potom vykvetla veliká slunečnice v barvě jejích šatů.
Ráno odjela Valérie vlakem domů a já se šel projít po nábřeží. Hladina řeky se tiše vlnila a po obloze nad ní přeletěl osamělý racek. Usmál jsem se.

Víte, nikdo vás nenaučí, jak to poznat. Nedostanete žádný papír s osvědčením, ani se ten pocit nedá vyčíslit. Můžete o tom číst eseje, odborná pojednání, básně... Ale doopravdy vám to ani ta nejkrásnější poezie nevysvětlí. Můžete se zamilovat docela jednoduše, z vteřiny na vteřinu. Nebo naopak pomalu, jako když na podzim padá list ze stromu a tiše se snese na klidnou hladinu jezera, rozvíří ji a pošle vlny k vašemu břehu. Avšak až se to stane, nikdy už nezapomenete, jak onen list vypadal; a pokud budete mít štěstí (to největší štěstí, jakého se vám vůbec může dostat), dorazí vlny i na druhou stranu jezera.

Jedna z vítězných prací literární soutěže Jihočeský úsměv 2017
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama