POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

Claudie

3. ledna 2018 v 14:05 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby
Řekla jen: ZABILA JSEM ČLOVĚKA! Pokřižovala se a se sepjatýma rukama odešla. V místnosti bylo ticho, že by špendlík na zem spadlý byl slyšet.

Řekla, že zabila člověka A co dál? Špitla Beáta

Agáta pokrčila rameny. Počkáme.

Nekonečné ticho přerušily kroky. Do dveří vešla Claudie v černých šatech upnutých ke krku stříbrnou sponou a černým šátkem na hlavě. V ruce oschlou růži položila ke kříži vzadu na stěně a pokřižovala se. Dívala se do tmy a monotónním hlasem, pomalu, jako když nožem krájí, opakovala tři slova:

ZABILA - JSEM - ČLOVĚKA…

Pak zrakem přejela mlčky sedící ženy a opakovala:

Ano, zabila jsem člověka, kterého jsem milovala víc než sama sebe.

Beáta se hlasitě rozplakala. Claudie k ní přistoupila, pohladila ji po tváři a prohodila tichým hlasem:

Nebreč! Ty za to přece nemůžeš.

Do sklenice od hořčice si nalila z krabice trochu vína a posadila se.

Studovala jsem posledním rokem akádu, když se do mého života připletl místní krasavec, idol všech dívek. Vysoký, urostlý chlapec, o něco starší než já, s hustými, zdánlivě neuspořádanými vlasy, uměleckého vzezření. Děvčata si o něm špitala, že se jmenuje Marek a studuje v Praze nějakou výtvarně uměleckou školu a že má nakročeno stát se úspěšným malířem.
Jednou čekal před školou s rudou růží a holky se třásly blahem, která bude tou květinou obdarována. Uculovaly se, a když ho míjely kroutily zadkem, posléze se zastavily a pohrdlivě vydaly posměšný zvuk - tsss. Kytku podal beze slova mně. Holky se mnou nemluvily, protože závist nezná mezí, a když jde o lásku, tak teprve ne.
Za několik dní se situace opakovala. Holky už zadkem nekroutily a dívaly se na druhou stranu. Já jsem se usmála, a když jsem natáhla ruku, on podal růži kamarádce, která šla vedle mne.
Při polední přestávce jsme stály s několika kluky na náměstí u kašny a popíjely brčkem z kelímku limetku, protože nic levnějšího neměli. Povídaly jsme si, chechtaly, kluci obdivovali bílou limuzínu, ze které vystoupil holohlavý muž středních let s tmavými brýlemi a osmnáctka se sukničkou, která sotva zakryla to, co nemělo být vidět. K naší skupině se přitočil náš idol, podíval se na mě a polozavřenými ústy utrousil: "Tebe budu malovat nahou. Připrav se na to. Čau!"

Kluci se přestali obdivovat nekonečně dlouhému automobilu, jeden z nich do něho strčil se slovy: Moc se tady nevysírej, debile!, mohl bys přijít k úrazu. Adonis nehnul brvou a jistým krokem odešel na protější chodník.

Měla jsem po maturitě a netrpělivě čekala v městském parku v nadýchaných růžových šatičkách s poodhaleným hrudníkem a velkým bílým límcem na kamarádku. Popocházela jsem sem a tam, když se ke mně připotácel budoucí umělec s vlajícími rozcuchanými vlasy. Motal se, a na první pohled bylo poznat, že je nalitej, jak zákon káže. Než jsem se nadála, přimotal se ke mně, držel se mně za rameno a strhl mi horní část šatů. Kolenem jsem ho kopla mezi nohy, tak jak jsme se to učili v kursu sebeobrany a vší silou do něj vrazila. Odpotácel se, oběma rukama si držel rozkrok a řval jako smyslů zbavený.

Dobře mu tak. Hajzl namyšlenej. Svěřila se se svými pocity nejmladší z žen Beáta.
A s tím hajzlem vymachrovaným jsem se znova setkala až…až…až,… ale to si budete muset počkat.

Po maturitě jsem odjela na rok do Států zdokonalit se v angličtině a zůstala jsem tam pět let. Začala jsem pracovat v továrně v Detroitu, abych si vydělala nějaké peníze a přitom studovala ekonomiku se zaměřením na management a vztahy s veřejností. Po této době jsem dostala nabídku reprezentovat továrnu v Německu, což znamenalo organizovat konference, různá setkání papalášů a jejich načančaného dámského doprovodu a následné večírky, což znamenalo jíst a pít, tančit a postupně se vytrácet na přepychové pokoje k intimním radovánkám.
Ředitelem továrny byl obtloustlý Ind s pleší, na každé straně lebky se zbytky obarvených, tmavých vlasů, který se neustále usmíval a ukazoval krásný bílý chrup. Nosil černý nedopnutý frak s fialovou vestou a s ležérně rozepnutým límečkem u košile. Na saku kapesníček nepatrně světlejší barvy, manžetové knoflíčky s diamanty a na prostředním prstě levé ruky dva silné hladké prsteny lišící se barvou zlata.

Ve své práci ředitelky pro styk s veřejností jsem měla volnou ruku a Ind neměl k mé práci nejmenších připomínek.

Konference a další obchodní setkání jsem zabezpečovala po celé Evropě, v Japonsku, Kanadě, v Severní i Jižní Americe, vyjma protinožců a Afriky. Po obchodním jednání byl program všude stejný. V osvětleném sále se podávalo jídlo typické pro hostitelskou zemi, u švédského stolu nepředstavitelný výběr ovoce, ovocných a zeleninových salátů, mořské plody, zákusky, prostě vše, na co člověk pomyslí.

Po jídle debatovali páni v hloučcích o politice, později si vyprávěli vtipy a pikantní historky o ženách. Dámy se nudily, pozorovaly cvrkot a já jsem postávala, dívala se a nenápadně jsem představila dámu pánovi, který po ní neustále pokukoval nebo naopak. Tu jsem si přiťukla s jedním, tu s druhým, nastavila ruku k polibku, omluvila se, že musím ještě cosi zařídit a ráda se vrátím, abychom započatý rozhovor dokončili.

O půlnoci světla v sále pohasla a v přítmí při kvílení saxofonů se v tanci dvojice nebezpečně tiskly k sobě, on jí do ouška šeptal příjemná slova o kráse, načež nepozorovaně jeden po druhém sál opustili, aby se po hodince zase vrátili.

Musím se, děvčata, přiznat, že jsem horké noci neprožívala sama. Ono se to ani nedá. Život se má žít a lásku plnými doušky pít.

V Bolivii se do mě zamiloval jeden z nejbohatších podnikatelů, a když jsem ho odmítla, tak vytáhl pistoli a chtěl se zastřelit. Bylo to jen gesto, ale jak se motal, vyšla skutečně rána, štěstí, že nenašla svůj cíl. Nikoho to nevyvedlo z míry, za chvíli se jedlo, pilo, hodovalo, prostě jiný kraj, jiný mrav.

V Japonsku jeden samuraj chtěl zase spáchat harakiri, ale pak si to rozmyslel.
Od přiťukávání s hosty jsem si časem uvědomovala, že víno mé tělo potřebuje, že po něm touží a omlouvala jsem to tím, že jen ten, kdo víno pije, ten žije, a proto jsem ho pila plnými doušky. Často jsem odcházela mezi posledními za podpory elegána s příslibem kouzelné noci.

Po patnácti letech odcházel můj nadřízený do výslužby s tím, že chce prožít zbytek života v rodné Indii. Připravila jsem rozlučkový večer s plnou parádou. Druhý den mi přinesl kytici růží a diamantový prsten. Poděkoval mi za práci a po přiťuknutí červeným vínem zcela nečekaně pronesl: Claudie, ve víně je pravda a my Indové připojujeme, že pravda je často krutá a nemá daleko od lži.

Ani nevíte, jakou měl pravdu.

Na jeho místo nastoupil mladý německý inženýr, který mě oslovoval Frau Jungmann a do mé kanceláře ubytoval mladou atraktivní blondýnu, prý budoucí sekretářku, abych jí zaučovala a věnovala jí mimořádnou pozornost. Chodili spolu na oběd, vodili se za ručičky a brzy mi blondýna dala najevo, že nebude trvat dlouho a stane se mojí nástupkyní. Byla arogantní, a když jsem jí něco vysvětlovala, upravovala si nehty, aniž by projevila nejmenší zájem o to, co jí povídám.

Špatnou náladu jsem léčila alkoholem.

Na Vánoce jsem zajišťovala večírek pro naše odběratele v pětihvězdičkovém hotelu v Drážďanech. Dala jsem si záležet, protože na závěr roku byli pozváni hosté z celé Evropy. Mimo obvyklé pohoštění, vystoupení umělců a tanec s hudbou, by dostala každá dáma francouzský parfém a muž vánoční balení koňaku Hennessy. Firma se opravdu praštila přes kapsu. Uložila jsem navoněné blondýně, aby včas odeslala podle seznamu pozvánky s vánočním motivem Santa Clause a zkontrolovala, zda naše požadavky, včetně ozdobeného vánočního stromu byly splněny.

Přiblížil se den D a generální ředitel s milenkou, já a pár vyvolených z naší továrny, zaparkovalo luxusní limuzíny na parkovišti za hotelem. Vše bylo připravené podle objednávky, jen pozvaní hosté chyběli. V tu chvíli mě napadlo jediné, že ta blonďatá kráva pozvánky neodeslala. Obrátila jsem se na ni, chytila za ramena a třásla, div jsem z ní tu zkurvenou duši nevytřásla. Ty mrcho napomádovaná, ty jsi to udělala schválně, oba jste to měli předem promyšlené, jak se mě "elegantně" zbavit.

Druhý den jsem dostala "padáka."

Claudie se pokřižovala, sepjala ruce a mezi pohybujícími rty bylo slyšet slova jakési modlitby: Ave, Maria gratia plena, Dominus tecum……. a po dlouhé pomlce tiše pravila: A bylo hůř…

"Vzniklou škodu jsem musela uhradit. Přišla jsem o všechny úspory a musela jsem odprodat i část zlata a drahokamů, které jsem dostávala darem od neodbytných donchuanů. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem něco chtěla a nevěděla co, kdy jsem po něčem toužila a nevěděla po čem a vše jsem utápěla v alkoholu.

Nakonec jsem skončila v protialkoholické léčebně někde na jihu Čech. Při prvním
setkání jsme seděli na židlích v řadě podél zdi, jeden po druhém jsme se představili jménem a hovořili o příčinách našeho nadměrného požívání alkoholu a možnostem řešit vzniklou nepříznivou situaci jiným způsobem.

Podle dlouhodobého terapeutického programu byly pro nás pořádány přednášky o zdravotním životním stylu, meditace, sportovní a fyzické aktivity. Ženy sbíraly v nedalekém lese houby a jiné lesní plody, muži osekávali z poražených kmenů větve, klády řezali na polena a uskladňovali pod přístřešek.

Velké oblibě se těšil muž středních let, pečlivě oholený, vždy se šibalským úsměvem v očích a pohledem prosťáčka, který nezarmoutí. Při našem prvním setkání v zámeckém parku se hluboce uklonil, velký širák s gestem Cyrana z Bergeracu odhodil v dál, z příruční kabely vyňal placatici s vodou z nedaleké studánky a z běloskvoucí utěrky dvě skleničky. Madam, urazila byste mě, kdybyste si se mnou nepřipila na dnešní mezinárodní den přivřených dveří. Nalil vrchovatě, přiťukli jsme si, on se uklonil, políbil mi ruku a odkráčel si připít s jinou ženou třeba na zdraví dávno zesnulého Muhammeda Aliho.

Při společných seancích mě zaujal muž s bohatou šedivou kšticí, plnovousem a nehybnou tváří, výrazných očí, které při pohledu pronikaly do duše člověka. Nikdo nevěděl, co je zač. S nikým nepromluvil, při setkání v parku se jen uklonil a s rukama za zády pokračoval pomalým krokem v dopolední procházce. Jednou jsem se procházela v parku se ženou stejného věku, ve slušivých šatech s květinami, sukní pod kolena, slaměným kloboukem s velkým okrajem a moderní dámskou kabelkou. Proti nám šel náš neznámý, opět se uklonil a z ruky za zády mi podal bez jediného slova červenou růži. Podívaly jsme se na sebe a bez komentáře obě pokrčily rameny. Za několik dní se situace opakovala jen s tím rozdílem, že růži daroval mé průvodkyni. Opět vše proběhlo beze slova a vzájemným pohledem vyjadřujícím u mne zklamání a na straně mé společnice nepředvídané překvapení.
Po obědě jsem se na terase opalovala, v ruce knížku, ale se zavřenýma očima jsem si vybavovala dávno zapomenutou situaci s růží.

Druhý den, když jsem šla do sauny, potkala jsem našeho neznámého, který se opět uklonil bez jediné známky empatie. Zastavila jsem se a zcela nečekaně se zeptala: Promiňte, nechtěl byste si mě namalovat, polkla jsem slinu, a beze studu dodala……nahou?
Ne, odpověděl a nečekaně dodal: Už se tak stalo!

Od té doby se mě vyhýbal, až na rozlučkovém večírku se ke mně nemotorně přitočil a podal mi zalepenou obálku, prý mi patrně vypadla z kabelky. Nevěnovala jsem tomu pozornost a šla si zatančit se šprýmařem, který si denně s každým připíjel pramenitou vodou na všechno možné i nemožné.
Teprve ve vlaku jsem obálku rozlepila a přečetla si pozvánku na výstavu obrazů akademického malíře Marka Ulmanna s dražbou obrazů ve prospěch nadace na podporu mladých začínajících, talentovaných výtvarníků.

Proč ne, řekla jsem si a o Velikonocích, bylo to na Bílou sobotu, jsem se rozhodla dobrou věc podpořit, alespoň účastí. V galerii bylo doslova našlapáno. Malíř každého vítal podáním ruky, mě pozdravil jen lehkým úklonem hlavy. Smyčcové kvarteto zahrálo Allegro z Mozartovy Malé noční hudby, poté umělec přivítal hosty a k dosud oponou zahalenému obrazu sdělil, že dílo Nahota bohyně namaloval podle představ ženy svých snů, se kterou se setkal jako student. Posílen alkoholem jí chtěl vyznat lásku, ale ďábel ukrytý v těle zvítězil nad pokorou duše. Umělec se odmlčel.

Muzikanti v domnění, že skončil, začali hrát další část Mozartovy skladby a pomocník pozvolna odhaloval oponu zakrývající obraz. Z úst diváků se ozvalo citoslovce údivu, za kterým následoval potlesk.

Na obraze stála bokem natočena nahá žena, v levé ruce měla rudou růži a u levé, mírně pokrčené nohy byl pohozen žlutý, povadlý květ s nalomeným stonkem a zvýrazněnými trny. V tmavém pozadí byly na staré židli odloženy růžové šaty, přesně takové, jaké jsem tehdy měla na sobě. V pravém rohu čerň pozvolna ustupovala do pozadí s průnikem jakési čmouhy světla, které tma bránila zvítězit.

Když potlesk utichl, umělec ukázal na obraz a pravil: Toto je žena mých snů, a tady někde mezi vámi jsem spatřil ženu, na kterou jsem dlouhá léta čekal. Denně jsem se modlil k Bohu, abych se s ní setkal, a on mě vyslyšel.

V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.

Rozhlédl se po sále a s rudou růží šel zcela jiným směrem, užuž ji chtěl předat nějaké neznámé, atraktivní ženě, ale zakroutil hlavou a prodíral se mezi přítomnými opět jinam, než kde jsem stála zcela zkamenělá já. Vrátil se k obrazu, pokrčil rameny, odložil růži a opět se rozhlížel zleva doprava. Uvědomila jsem si, že je to hra a v ten moment jsem na jeho hru přistoupila. Když se naše oči setkaly, stoupla jsem si na špičky a lehce sevřenými prsty jsem na něj zamávala a s veselým úsměvem na tváři polohlasem zvolala: Tady. Tady jsem!
Pohledy milovníků umění se otočily dozadu a já jsem kráčela vstříc svému životnímu štěstí. Objali jsme se a za potlesku všech přítomných si padli do náruče a líbali se bez přestání.

Marek mě doslova hýčkal. Bez zbytečných slov mě po kouskách nosil modré z nebe. Z atelieru přicházíval s růží, u dveří se zastavil a s rukou nad očima se rozhlížel po salónku, váhal, a já jsem na něj z křesla šibalsky zamávala pokrčenými prsty a polohlasně zvolala: Tady! Tady jsem, miláčku!

Po čtrnácti báječných letech neutuchající lásky, začal Marek chřadnout. V té době mi daroval obraz hlavy ženy s rozpuštěnými vlasy dívající se z okna pokrytým hustými kapkami deště. Pochopila jsem, že to jsou slzy.

Moje slzy! Duše mého milovaného muže umělecky ztvárnila svůj neodvratně blížící se odchod z tohoto světa. Bez emocí, naříkání a zbytečných slov.

Když jsem ho navštívila v nemocnici, lékaři jen krčili rameny a stokrát omílanou frázi, že naděje umírá naposled si raději odpustili. Oba jsme věděli, že tělo prorezavělé zákeřnou rakovinou pomalu, ale jistě odchází.

Překvapením pro mne bylo přání mého miláčka navštívit místo našeho setkání v parku, kde mě vyznal lásku tak neobvyklým způsobem. Lékaři mu to rozmlouvali, ale on trval na svém. Nezbylo nic jiného, než jeho přání vyhovět. Nasedli jsme do auta a se dvěma růžemi, které jsem koupila v nedalekém květinářství jsme dojeli na místo. Za ta léta se zde moc nezměnilo, jen moje krásné, růžové šatičky s velkým bílým límcem a úzkým koženým páskem stejné barvy obepínající moje dívčí tělo jsem vyměnila za decentní halenku s úzkou sukní pod kolena. Vložil mi do ruky jednu růži a požádal, abych ji položila na místo našeho setkání. Druhou mi podal, políbil mi ruku a šeptnul, promiň.

Na zpáteční cestě nepromluvil jediné slovo. Jen, když jsem řadila, pohladil mi ruku. Viděla jsem, že chvílemi ztrácí vědomí. Poznala jsem, že muž, kterého jsem opravdu milovala tiše odchází.

V tu chvíli jsem strhla volant do svoditel a se slzami v očích šeptla: Nemusíš mě hledat, tady jsem! Odcházím s tebou."
Beáta hlasitě plakala. Claudie vstala, pohladila ji po vlasech a monotónním hlasem pravila. Nebreč, ty za to nemůžeš. Potom se pokřižovala, upravila si černý šátek na hlavě a beze slova odešla.

Ukázka z knihy Světlo na konci tunelu č. 23, která vyšla v minulém roce v nakladatelství ŽÁR.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama