POČET NÁVŠTĚV:

Load Counter

ZELENÁ JE TRÁVA

18. března 2018 v 16:26 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby

LASKAVÉ POHÁDKY Z 21. STOLETÍ


Ukázka z připravované knihy Jindřicha Malšínského
Verše A. J. Koláře


POHÁDKA ŠESTÁ - ZELENÁ JE TRÁVA


Pro vás, vážení, je samozřejmé, že tráva je zelená, Vánoce jsou bílé, zlatý déšť je žlutý, ve dne je vidět a v noci je tma. Já jsem od narození nevidomý. Přesto vím, že tráva je zelená a v noci je tma, obloha za jasného počasí je světle modrá a měsíc je žlutý kotouč na temné obloze poseté hvězdami. Celý můj život je pohádka, skutečnost ovinutá fantazií. "Vidím" trávu, vím, že je zelená, ale nemohu přesně říct, jestli to co vidím je opravdu zelené. Představuji si měsíc, hvězdy, světlo a tmu ale s určitostí vím jen, jak vypadá tma. Slyším hlas ženy, pro mne je to jistojistě mladá krasavice. Poslouchám dál a záhy se dovídám, že chodila do školy za druhé světové války.

V lázních jsem sdílel pokoj s člověkem, který se stal mým přítelem. Dodnes si píšeme, naše rodiny se přátelí a dovolené trávíme společně doma i u moře. Svého vzácného kamaráda "vidím" jako tmavovlasého, štíhlého elegána mého věku, sportovně vyhlížejícího, s upřímnýma modrýma očima a laskavým úsměvem. Nikdy jsem se nepídíl po tom, jestli mé vidění, má představa, odpovídá skutečnosti a ani to vědět nechci. Rozhodně vím, že je vzdělaný, upřímný, veselý, skromný a nikdy se nepřetvařuje. Na to, my nevidomí, máme čich. O co jsme byli ošizeni, to nám nahradil šestý smysl, který včas potvrdí nebo vyvrátí naše první pocity, které mohou být ukvapené rychlým úsudkem. Život mne naučil čekat, mlčet, poslouchat lidi a postupně si o nich vytvářet svůj názor.

Maminku jsem denně zasypával stovkou otázek a divil jsem se, že na všechny zná odpověď. Dlouho jsem si myslel, že všichni lidé na světě jsou nevidomí a nedovedl jsem si představit, co znamená slovo "vidět." Teprve později jsem pochopil, že já také "vidím," ale zprostředkovaně. Nevidím realitu, ale o všem si vytvářím obraz ve svých představách. Proto říkávám, že žiju v pohádce. Pravděpodobně všechno "vidím" krásnější než to ve skutečnosti je a snad proto jsem šťastnější než ostatní lidé.

Začal jsem chodit do školy pro nevidomé a díky pedagogům jsem se naučil číst, psát, počítat, poznávat dějiny i současnost, předměty blízké i vzdálené, orientovat se uvnitř domu i na ulici. Po celou dobu školní docházku jsem se připravoval na pracovní zařazení. Začal jsem chodit do sborového zpěvu a paní učitelka doporučila výchovné poradkyni zaměřit se na hudbu.

Vyučil jsem se ladičem pian a koncertem pro violu a za doprovodu velkého symfonického orchestru jsem absolvoval konzervatoř pro nevidomé.

Po prázdninách jsem vstoupil do skutečného života. Dostal jsem umístěnku jako učitel houslí v hudební škole a příležitostně jsem ladil a opravoval piana. Ale nejhorší bylo pro mne vaření, to jsme se na škole neučili. Na obědy jsem chodil do školní jídelny a k večeři jsem měl čaj a rohlíkem nebo opačně.

Na škole učila mladá černovláska s hedvábným hlasem a krásně se hihňala. Byl jsem si naprosto jistý nádherným sametovým hlasem a o tom, že je krásná, jsem přesvědčen dodnes.

Pozval jsem ji do hotelu na večeři a při placení se mi protočily panenky. Od té doby nám vařila večeře raději sama. Lepší čaj s rohlíkem a máslem jsem nikdy přetím nejedl. Po čase mi moje vyvolená sametovým hlasem sdělila, že ode dneška bude jíst o jeden rohlík víc a k tomu kyselou okurku. Kývl jsem hlavou a bylo mi divné proč. Někdy to nám mužům zapaluje později, ačkoliv si to v žádném případě nepřipouštíme. Když mi řekla, že bych se měl někde "pohlédnout" po housličkách, jen stěží se v ten okamžika ubránila, abych ji radostí neumačkal. Byla to pro mne ta nejkrásnější s nejlaskavější pohádka mého života. Byl jsem k nevíře šťasten! Já, nevidomý člověk, od narození slepec, já budu tátou!

Pohádková byla i svatba. Já, který jsem nikdy nevěstu neviděl, jsem věděl, že je krásná, v bílých dlouhých šatech se závojem, zeleným věnečkem na hlavě a náručí plnou rudých a bílých růží.

Někdo tiše přednášel povědomé verše, snad od Neumanna:

Když zazní "ano" obou nás,
kostelní tichou melodií,
Hlasy nám splynou v jeden hlas,
jsem Tvůj a Ty jsi navždy mojí.

Tichounce, tiše, docela tiše……, a potom varhany to ticho přerušily hlasitým akordem svatebního pochodu z Lohengrina. Odcházeli jsme za doprovodu lidové písně Lásko, Bože, lásko v podání zpěváčků ústavu pro nevidomé. Po celou dobu manželčina těhotenství jsem si nepřál nic jiného než dítě, které bude skutečně vidět zelenou trávu, modrou oblohu, zlatý déšť a prs kojící matky. A díky tomu, kdo o tom rozhoduje, snad Bůh nebo Osud, se narodil Jan.

Osahával jsem prstíčky sevřené v pěstičku, ouška, nosánek, malé nožičky a v duchu jsem si představoval, jak to naše první děťátko vypadá. Žena seděla vedle mne a moji radost z mrňavého človíčka doplnila slovy: "Je celý po tobě!"

Hned po narození maminka Jana Jeníčkovi zpívala, já jsem ji tiše doprovázel na housle a stejně tomu bylo s laskavými pohádkami. Vyprávěla mu o kralevici Lumírovi a lesní studánce, o kouzelných kuličkách, Filipo-jakubské noci a lidském srdci, v němž je ukryt největší poklad světa, o polepšených strašidlech, o rozmařilé Evě a jejím jablku. O rok a půl později mi žena sdělila, že má chuť na kyselou okurku.

Prarodiče zásobovali děti hračkami. Babičky se předháněly v panenkách, dědové ve vláčcích a autíčkách. Jeníčkovi se nejvíc líbil dřevěný barevný vláček s lokomotivou, Janince mluvící panenka. Sotva se děti postavily na vlastní, začaly s námi "muzicírovat." Když jsme začali ladit, utichly a čekaly, co bude následovat. Za doprovodu houslí jsme spustili:

Táto, mámo, v komoře je myš. Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá

Začali jsme pomalu, postupně jsme zrychlovali, já jsem sáhl po předem připraveném bubínku a při polce jsme se začali točit, motat, až jsme se svalili na jednu hromadu, a na konec jsme si zatleskali. To bylo radosti

Do housliček jsme je nenutili. Zpívaly rády a jejich dětské hlásky, čisté jak pramen křišťálové studánky, nás přesvědčily, že hudba je jim blízká. Nenásilně jsme je zapojovali do našeho hraní, nejdříve jen vytleskáváním rytmu, potom připojením pohybu a nakonec klepáním na skleničky různě naplněné vodou. V pěti letech začal Honzík chodit do hudebky a rok nato i Janička. Byli jsme zvědaví, jestli je to nepřestane bavit. Naštěstí měly mladou paní učitelku, splužačku manželky z konzervatoře, která děti jen neučila, její výuka byla skutečně školou hrou. Doma jsme společně "koncertovali" při národních písničkách, děti hrály melodii a my jsme je brnkáním doprovázeli a zpívali.

Ve škole se jediná besídka neobešla bez našich děti a já jsem mohl na nich "oči nechat." Doma jsme muzicírovali čím dál častěji a nebylo pochyb o tom, kam budou jejich budoucí kroky směřovat. Na konzervatoři "přesedlal" Hozík s doporučením pana profesora na violoncello a o rok později ho následovala Janička, která zůstala u houslí. Pro mne to byla nejkrásnější léta mého života. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Škoda, že všechno krásné je pomíjivé. Po absolvování konzervatoře se naše cesty rozešly. Děti si založily svoje rodiny, naše vlasy zešedivěly a pomalu jsme si zvykali na samotu, která se prohloubila odchodem na odpočinek. V neděli odpoledne jsme si sedli do obývacího pokoje, moje drahá Janička si nasadila brýle, četla a četla, až jí brýle spadly do klína, spánek jí pohladil víčka a s laskavými tóny skladby Snění Roberta Schumanna snila svůj pohádkový sen o lásce prožité v harmonickém soužití houslistky a slepce.

Miloval jsem Mozarta. Poslouchal jsem jeho Malou noční hudbu a ve svých představách jsem s ním prožíval radost, úspěch, lásku, dvorské intriky, faleš, nepochopení a předčasný konec. Při poslechu Císařského valčíku Johanna Strausse jsem se svou ženou protančil celou noc. "Viděl" jsem stovkami světel ozářený velký sál, ženy v dlouhých róbách, načesané a rozesmáté, muži ve fraku, na podiu les smyčců a kapelník svým kouzelným proutkem zvolňuje tempo, aby v zápětí přidal a tančící se podle rytmu vznášeli jak andělé na nebesích.

Je mi dobře.

"Vidím" zelenou trávu, měsíc v úplňku, žlutá housátka, zlatý déšť, moji rodinu, laskavé lidi a potichu si broukám Bílé Vánoce:

Já sním o Vánocích bílých,
Vánocích, jaké z dětství znám,
zněly zvonky sání a každé přání
v ten den splnilo se nám.

Řekněte sami, nebyl můj život laskavá pohádka?



ZELENÁ JE TRÁVA

Tráva je zelená, nebe je modré,
měsíc je srpeček, když je ho půl.
takhle to vidíme, důvěrně známe,
všichni co nemusí mít bílou hůl.

To bílé znamení a tmavé brýle
nosí ti, jímž život nedopřál zrak.
Oči nic nevidí, strnule hledí
a svět jim zahalil šedivý mrak.

Žijí v svých představách. Mají je vůbec?
Dává jim vnitřní zrak nějaký tvar,
když ve svém životě žili jen v temnu,
mají jen bílou hůl, danajský dar?

A přec to nevzdali. Bůh jim dal život.
A ten, kdo život má, musí ho žít.
Nezměrným úsilím dosáhli toho,
aby jim za to stál, aby byl žit.

A ještě přináší štěstí a lásku, tomu,
kdo pro ně má pochopení.
Láska a štěstí je samotný život
Bez nich je život jen utrpení.

Slepec nic nevidí, ťuká svou holí,
přesto jde bezpečně životem dál.
A mnohý živoucí v životě ani
na špičku nosu se nepodíval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jindra Jindra | E-mail | 18. března 2018 v 18:02 | Reagovat

Nádherné tak, že mám až husí kůži. Celý příspěvek si ukládám navždy do archivu a budu si ho pročítat pokaždé, když si budu myslet, že mé starosti jsou nade vše. Děkuji!

2 Erin Walentine Sammael Erin Walentine Sammael | Web | 19. března 2018 v 15:48 | Reagovat

Krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama